Červenec 26, 2011
Miloš Pick. Stát blahobytu, nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989–2011. Druhé doplněné vydání. Všeň: Grimmus, 2011, 216 stran. ISBN 978-80-87461-05-1.
Celý text recenze v PDF formátu si můžete stáhnout zde.
Málokterý ekonom může za svého života vydat soubor článků za 30 let, aniž by musel provést větší či menší autocenzuru. O českých ekonomech mediálně zvučných jmen to platí dvojnásob. Jejich jména veřejnost slyší často, jméno autora knihy „Stát blahobytu, nebo kapitalismus?“ téměř nikdy. A to se pan ekonom Miloš Pick letos dožil obdivuhodných osmdesáti pěti let. A právě on může vydat počet ze svého celoživotního přemýšlení v jedné knize a bez autocenzury, protože vždy uvažoval po svém. Jeho známější souputníci opakovali poučky, které byly a jsou na seznamu ideologické či mocenské poptávky ducha doby, proto publikují jen to, co lze politicky či mediálně prodat zde a nyní. Konjunkturální myšlení není z podstaty věci schopné zasadit ekonomii do širších souvislostí, které dávají každé dílčí vědě o člověku její humanitní poslání a náplň. Kdo si je trvale vědom poslání ekonomiky s lidskou tváří, ten může na vrcholu zralosti vydat životní krédo vydáním klíčových článků. A navíc se nemusí bát soudu dalších generací. Psané dílo a životní praxe autora potvrzuje, že existuje zásadní rozdíl mezi ekonomem-dogmatikem a národohospodářem. Dogmatik či konjunkturalista se raději mýlí s vládnoucí ekonomickou ideologií, než aby hájil pravdu proti ní. Skutečný hospodář (řecky: oikónomos) přemýšlí o podstatě vztahu mezi ekonomií a trvalým blahobytem obyvatel; o dopadech spotřeby a odpovědnosti výroby harmonizované s planetární situací lidstva; o vazbě ekonomiky na liberální a demokratickou politiku, jež bere vážně odpovědnost za obecní dobro v národním, evropském i globálním měřítku. Podívejme se na jednotlivé statě knihy trojím pohledem:
1) co věcně vypovídají o ekonomice;
2) v jakém smyslu aspirují na to, co se v nejlepším smyslu slova nazývá „politická ekonomie“;
3) jak pohled skutečného národohospodáře svazuje nároky národní se zápasem o smysl současné dějinné epochy.
Trojí perspektiva ukazuje, že soubor článků ze tří desetiletí lze interpretovat v horizontu celostního smyslu, jehož hodnotu je schopen najít a ocenit každý soudný čtenář Pickovy knihy.
1. Ekonomická rozvaha
Ekonom-dogmatik žongluje se statistikami vybranými ad hoc, aby vyšel vstříc mocenské nebo ideologické objednávce. Národohospodář si vědomě vybere několik klíčových údajů zjevujících stav hospodářství v jeho dlouhodobém vývoji. Vybrané indikátory, které kniha interpretuje, lze rozdělit do dvou skupin pojednávajících domácí a globální ekonomiku. Nejdůležitější část tvoří statistiky Česka z let 1989-2007. Dekáda transformace ekonomiky je hodnocena na souboru ukazatelů, z nichž autor považuje za nejdůležitější zejména tyto údaje:
• vývoj HDP v EU a ČR: 1989 jako 100 % pro EU / 1998 vzrůst na 120%; 1989 jako 100% pro ČR/ 1998 pokles na 95%;
• vývoj produktivity práce a reálné mzdy: 1989 jako 100 % pro EU / 1998 je to 104%; 1989 jako 100% pro ČR/ 1998 je to 104%;
• celkové reálné čisté příjmy na člena domácnosti v ČR ve srovnání 1989/1998: zaměstnanci s dětmi (100/86%); důchodci (100/94%); zemědělci (100/72%).
Národohospodář tvrdí, že ekonomika je pro občana, dogmatik obhajuje prvenství ekonomiky nad občanem. Skutečný stav ekonomické transformace ukazuje v celé nahotě první skupina indikátorů z let 1989-98 cílených na růst skutečného blahobytu národa. Výsledek? Reálný propad HDP, jenž se nevzpamatoval ani po deseti letech z šokové terapie naordinované Klausem a jeho ekonomickým týmem. Evropa mezitím zvýšila svůj hospodářský potenciál o jednu pětinu. Minimální tempo růstu produktivity práce a mezd sice odpovídalo průměrnému růstu v EU, ale tu jsme přece měli dohánět! Národohospodářské fiasko transformace nejvýmluvněji ukazuje pokles reálných příjmů. Průměrný pan Novák (otec rodiny, důchodce a zemědělec) neměl roku 1998 v peněžence ani tolik jako v roce 1989, kdy začínala transformace ekonomiky: „Rodiny zaměstnanců s dětmi (polovina obyvatel) měly v prvém pololetí 1998 průměrný čistý příjem reálně o 13 %, rodiny důchodců (šestina obyvatel) o 7 % a rodiny zemědělců (5 % obyvatel) o 28 % nižší než v roce 1989.“ (s. 78) Přímé ohrožení rodin způsobilo, že porodnost se v roce 1997 snížila na neuvěřitelných 1,17 (v roce 1990 to bylo 1,89), což je nejnižší údaj v českých zemích od roku 1785, kdy se poprvé začala sledovat (s. 78). Ekonom zaměřený na skutečný blahobyt národa a nikoliv na kumulaci kapitálu pro horní dvě procenta populace se musí ptát po příčinách selhání Klausovy reformy. A to také autor dělá, viz druhou kapitolu recenze. Zatím se spokojme s jeho varovným konstatováním z roku 1996: „Růst vytvořeného HDP nejen nemíří k dohánění vyspělého světa, ale dosud ani nevykročil z «údolí smrti» (jak to nazval Václav Klaus) a výstup z něj dokonce začíná být ohrožen.“ (s. 46). Tolik k ekonomické dekádě let 1989-98 z hlediska národohospodáře-statistika.
Všimněme si další skupiny statistik české ekonomiky uvedených na konci knihy v přílohách (s. 206-209). Skupina souhrnných údajů z let 1989-2006 vynáší nemilosrdný soud nad celkovou filosofií české cesty za ekonomickým zázrakem.
• Hrubý domácí produkt na obyvatele v České republice v poměru k EU-15 v paritě kupní síly jako 100% (1989/72%; 2006/73%).
• HDP na pracovníka a na odpracovanou hodinu v paritě kupní síly měny k EU-15 jako 100% (1997/52,7%; 2006/53,3%).
• Index cenové úrovně konečné spotřeby domácností k EU-15 (1996/41,4%; 2007/59,8%).
Z hlediska reálné kupní síly a hodinového výkonu vyjádřené k poměru k vyspělé části EU jsme se za dvacet let nehnuli z místa a jsme na tom zhruba stejně jako v roce 1989. Pozitivní vzrůst výdajů domácností byl částečně financovaný na dluh, protože nekopíroval růst produktivity práce: „Veřejný hrubý dluh celého Československa v roce 1989 činil asi 11% v poměru k HDP, v roce 1998 je včetně skrytých dluhů odhadován jen za Českou republiku asi na 27% v poměru k HDP.“ (s. 74). Nabízí se zvědavá otázka: K čemu byla celá transformace? Za dvacet let jsme nebyli schopni zvýšit skutečnou výkonnost ekonomiky a tím i reálné příjmy dané porovnáním s průměrem patnáctky nejvyspělejších zemí EU. A druhá zvědavá otázka: Proč oficiální ekonomové-dogmatici nekomentují stejná čísla jako profesor Pick?
Druhá skupina statistik se zaměřuje na globální ekonomiku (EU, Čína, USA) a sleduje několik směrů. Za velmi důležitou považuji statistiku úspěšnosti reformujících se ekonomik východní Evropy a Číny (s. 84). Mnohé východoevropské země včetně Česka se řídily tzv. „Washingtonským konsenzem“, což byl soubor reformních doporučení navržený Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a Ministerstvem financí USA. Rady vycházely z doporučení pro země Latinské Ameriky a později byly aplikovány na postsocialistické ekonomiky: „Jeho podstatou byl známý zjednodušený «bermudský» trojúhelník: maximální liberalizace, nejrychlejší privatizace, přísná rozpočtová a peněžní politika.“ (s. 84) Po dekádě reforem se ukazuje zajímavá věc. Pilní žáčkové Washingtonu jako Slovensko, Česko, Maďarsko zaznamenali v roce 1998 „pouze“ stagnaci růstu HDP proti roku 1989. Nepomohli si v ničem. Ale slabší východoevropské země jako Rumunsko, Bulharsko, Ukrajinu a zejména Rusko dostala neoliberální léčba šokem do nejhoršího ekonomického propadu v historii. Po neoliberální reformě v Rusku spadl HDP v roce 1998 dokonce jen na 52% ve srovnání s rokem 1989: „Ani když Hitlerovy armády okupovaly Sovětský svaz až k branám Moskvy, Leningradu, Stalingradu a Kavkazu, neklesl výkon sovětské ekonomiky pod 70 procent předválečné úrovně. Je příznačné, že Putinovi stačilo obnovit elementární funkce státu a ochranu trhu před vyspělejší zahraniční konkurencí, včetně ochrany celní, aby Rusko «vstalo z mrtvých».“ (s. 108) Naopak Polsko, Slovinsko a zejména Čína odmítly plnit americké domácí úkoly, což v případě asijského tygra přineslo známý hospodářský zázrak, který ve světě nemá obdobu. Její HDP byl v roce 1998 na úrovni 212,9% proti roku 1989. Česko spadlo ve stejném transformačním období na 95% v porovnání se vstupem do privatizace. Další klíčová tabulka reformujících se ekonomik (s. 92) ukazuje srovnání s daným ročním HDP v USA. Statistika je dána úrovní HDP na obyvatele v procentech, přičemž pro daný rok je USA bráno jako 100 %. Výkony Česka vzhledem k USA opravdu stojí za zaznamenání: 1989 (48%); 1990 (47%); 1998 (43%); 1999 (42%). Propad výkonnosti ekonomiky tedy přímo souvisí s přijetím nebo odmítnutím neoliberální ekonomické reformy, a to pro celek sledovaných států.
Druhá skupina statistik sleduje růst produktivity práce v podnikatelském sektoru v EU a v USA (s. 100). Vzhledem k ročnímu růstu produktivity v procentech se ukazuje, že USA byly neschopny s EU-15 držet krok ani v období 1960/73 (5,4/2,6) a následoval jejich propad i v následujících dekádách 1973-79 (2,5/0,3) a také 1979-97 (2,2/0,9). Je zajímavé, že od poloviny 90. let růst se zrychlil růst produktivity v USA na 1,9%, zatímco v EU se zpomalil na 1%. Zavládl opačný trend než po desetiletí (s. 133). Výpadek se kryje s etapou odbourávání sociálního státu v EU a zaváděním neoliberálního modelu ekonomiky. Vzhledem k USA je dobré vědět, že růst produktivity byl spojen s drastickou devalvací dolaru a zvýšenou mírou vnitřního zadlužení země. Evropská unie na propad produktivity reaguje zavedením tzv. Lisabonské strategie (2000) zaměřené především na růst znalostní společnosti po další dekádu.
Národohospodáři jde o primární růst ekonomiky, která produkuje bohatství schopné celonárodního přerozdělování. Tabulka jasně ukazuje, že solidární evropský model byl po desetiletí schopen mnohem vyšší produktivity práce než zámořský partner. A na špici EU-produktivity stojí Irsko a skandinávské země, jejichž ekonomika vykazuje nejvyšší míru společenského přerozdělování a zdanění: „Hodinová produktivita práce rostla v Irsku o 5,4 %, ve Finsku o 2,7 % a v Dánsku, Švédsku a USA o 1,7 %. V Irsku a Finsku se nejvíce zrychlil i růst totální produktivity. V Irsku v první polovině devadesátých let činil 2,3 % a v letech 1995–2001 se zvýšil na 2,8 %, ve Finsku z 1,3 % na 2,1 %.“ (s. 125) Připomeňme, že po bankovní krizi v USA (2008) se z Irska stal téměř bankrotující stát, zatímco finance severských zemí byly postiženy nejméně z celé Evropy, s výjimkou Islandu. Světové ročenky konkurenceschopnosti sledující sofistikovanost a dokonalost výrobků potvrzují postupné zaostávání USA za EU-15, a to i v docilovaných cenách vývozu (s. 164). Má-li být USA náš vzor, pak se statistickou nevyhnutelností musíme rezignovat na evropskou technologickou špičku a směřovat k průmyslové stagnaci spojené s demontáží sociálního státu…
Další části recenze jsou na Umlaufovinách zde a zde
