Vzkříšení voodoo ekonomiky

Reklama


Prosinec 15, 2010

WASHINGTON – Demokratičtí a republikánští předáci ve Washingtonu se náhle mohou přetrhnout, aby se dohodli na potřebě velkých daňových škrtů – které by se netýkaly pouze střední vrstvy Američanů, ale i velmi bohatých lidí (za života i po smrti). Naznačuje tento náhlý výtrysk dlouho toužebně očekávaného mezistranického konsensu, že na dveře klepe nová a silnější Amerika?

Pravdou je bohužel opak. To, čeho jsme svědky, je ve skutečnosti shoda dvou znesvářených stran na velmi nebezpečném přístupu k veřejným financím: na pokračování a rozšíření toho, co prezident George H. W. Bush v dnes již památném výroku nazval „voodoo ekonomikou“. Její důsledky každou chvíli dostihnou nejen Ameriku, ale i svět.

V roce 1980 soupeřil Bush s Ronaldem Reaganem o republikánskou nominaci na úřad prezidenta. Reagan tehdy naznačoval, že se daňové škrty zaplatí samy, protože povedou ke zvýšení výnosů – tato představa později vešla ve známost jako „ekonomie nabídkové strany“. Na obavách z odrazujícího efektu vyšších daní není nic špatného, avšak extrémní verze předložená Reaganem opravdu na Spojené státy neplatila. Když snížíte daně, budete mít nižší příjmy, což znamená vyšší rozpočtový schodek.

Jistě, žádný seriózní člověk se dnes na Reaganův efekt plně neodvolává – zčásti i proto, že Kongresový rozpočtový úřad všechny usadil, když podrobně ukázal, že daňové škrty zvýší schodek o téměř 900 miliard dolarů. Působí zde však širší reaganovská logika: nezaměstnanost je vysoká, ekonomika neroste dostatečně rychle a „potřebujeme fiskální stimul“. Pro ty, kterým se nižší daně obecně zamlouvají, je to samozřejmě toužebné přání.

Zkušenost s fiskální politikou v posledních několika desetiletích je zřejmá. Stimulovat ekonomiku prostřednictvím fiskální politiky založené na libovůli lze pouze příležitostně – konkrétně v situacích, kdy by znamenalo katastrofu to nedělat. Z tohoto pohledu mělo smysl usilovat o fiskální stimul nějakého druhu počátkem roku 2009.

Obecněji platí, že fiskální stimul pravděpodobně nebude mít dlouhotrvající efekt, jak je tomu i nyní. Může mít dočasný pozitivní dopad na poptávku, případně by vyšší úrokové sazby mohly vyvážit celé fiskální postrčení – sazby referenčního desetiletého dluhopisu ministerstva financí se oproti minulému měsíci, kdy začala vážná diskuse o daňových škrtech, podstatně zvýšily (z 3,21% na 4,16%).

Trh je nervózní – zejména z vyhlídky velkých fiskálních schodků, kam oko dohlédne. Někteří komentátoři to zlehčují jako iracionální reakci, ale i v tomto případě jde jen o toužebné přání. Průkopnická dlouholetá práce Carmen Reinhartové, mé kolegyně z washingtonského Petersonova institutu, hovoří velmi jasnou řečí – žádná země, USA nevyjímaje, se nevyhne zhoubným následkům trvale vysokých fiskálních schodků. (Její kniha Tentokrát je to jinak, kterou napsala s Kenem Rogoffem, by dokonce měla být povinnou četbou amerických politiků.)

V tomto prostředí se další fiskální stimul může ukázat jako kontraproduktivní, neboť proti zvýšeným výdajům působí negativní dopad vyšších úrokových sazeb na trh nemovitostí. Federální rezervní systém slíbil, že bude držet dlouhodobější sazby dole, ale jeho závazky v tomto směru se dnes zdají neúčinné.

Skutečné nebezpečí však leží jinde. Většina amerických politiků ráda přemýšlí a mluví pouze o USA. Dlouhodobější americké úrokové sazby jsou však nesmírně ovlivněné děním ve zbytku světa – a otázkou, jak investoři ze soukromého sektoru vidí americký vládní dluh v porovnání se suverénním dluhem jiných zemí.

Problémy eurozóny rozhodně pomáhají USA prodat více dluhu za nižší ceny – zatím. Existuje však značná šance, že eurozóna zhruba za rok své problémy vyřeší (s největší pravděpodobností po jedné či dvou dalších vlnách krize), zčásti i díky uvážlivému uplatňování fiskální střídmosti. Bylo by naprosto logické, kdyby jádro eurozóny vedené Německem vyšlo z krize silnější a politicky integrovanější než dříve – to vše uvnitř eurozóny, která má odlišné složení, odlišnou strukturu a velmi odlišná pravidla. Tato fiskálně zřejmě jednotnější politické těleso by bylo pro investory nesmírně atraktivní.

Jakou ekonomiku budou mít USA ode dneška za rok? Veškeré krátkodobé efekty „fiskálního stimulu“ odeznějí, nezaměstnanost bude stále vysoká a politici se budou bezpochyby dožadovat dalších daňových škrtů. Rozpočtový schodek se bude pravděpodobně pohybovat v rozmezí 8-10% HDP, i kdyby se růst do jisté míry zotavil. A trh dluhopisů bude daleko nervóznější, což přinese vyšší úrokové platby, které schodek dále prohloubí. Kromě toho bychom se mohli dočkat také potenciálního snížení ratingu amerického vládního dluhu – z čehož vyplývá vidina ještě vyšších úrokových sazeb.

Někteří lidé očekávali, že Paul Ryan, stoupající hvězda Republikánské strany, která se v příštím Kongresu stane předsedou rozpočtového výboru Sněmovny reprezentantů, bude představovat jakousi fiskálně zodpovědnou kotvu pro příští kolo amerických debat o schodku. V článku pro Financial Times Ryan počátkem listopadu naznačil: „Amerika dychtivě touží po dospělém rozhovoru o hrozbě dluhu.“ Dnes nicméně vše nasvědčuje tomu, že Ryan je v otázce fiskální politiky stejně dětinsky bezstarostný jako většina jeho republikánských kolegů od dob Ronalda Reagana.

Bohužel zatím neexistují žádné známky, že demokratické vedení je na zralý rozhovor o fiskální konsolidaci připraveno. Lídři obou stran k tomu dospějí – ovšem až ve chvíli, kdy je k tomu s kopanci a křikem dovlečou finanční trhy.

Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom MMF, je spoluzakladatelem předního ekonomického blogu http://BaselineScenario.com, profesorem Sloanovy fakulty managementu na MIT a vysoce postaveným členem Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii.


Přejít do diskuze k článku