Vzletné cíle, velká slova, kydy a realita

Reklama


Máme u nás v Česku nového mistra světa. Možná ne nového, ale prvně v nové disciplině: v ochraně národa před Sudeťáky a před sociálními právy třetí generace. Jak to bude s těmi sudetskými Němci ukáže čas, s těmi sociálními právy je to ale „natuty“.

V jednom komentáři jsem včera napsal kacířskou myšlenku, na co jsou nám sociální práva třetí generace, když si nejsme schopni ubránit ani ta z první generace, vydřená našimi dědy a otci, a později zakotvena v zákoníku práce. Zkusili jste někdo se soudit se soukromým zaměstnavatelem? A pokud ano, co jste vysoudili? Budu hádat – Pyrhovo vítězství.

Hodně mě včera zasáhl jeden příběh, který se odehrával před mýma očima. V naší obci probíhá investice za skoro třista miliónů, splašková kanalizace, tlaková. Jedna přípojka z celkem asi šestiset průměrně za sedmdesát tisíc, hlavní větve, pobočné větve, čistírna odpadních vod. Hlavní dodavatel firma plně vlastněná Francouzi. Akci realizuje samozřejmě prostřednictvím subdodavatelů, kteří mají své subdodavatele a tak dále – však to většinou znáte, a u nich minimum kmenových zaměstnanců, většinou „ad hoc“ najatí lidé, samozřejmě zase ne přímo, ale přes agentury.

Na pokoji ubytovny naproti okna mého domku bydleli od jara tři kluci ze Slovenska. Kluci, říkám já, jinak chlapi kolem pětatřiceti let. Stavební dělníci, makači v tom nejčistším významu slova. Den co den, i o sobotách a nedělích se rýpali v zemi, ve slunečním úpalu i v dešti, a nyní ve skoro už mrazu. Domů, do Svidníku za rodinami jednou za tři měsíce. Oblíbil jsem si ty kluky, k východnímu Slovensku mám citový vztah, prožil jsem tam na letišti ve Vyšné Šebastové pětadvacet měsíců své vojenské služby. Někdy jsme večer poseděli, vypili pivo, poklábosili. Až najednou před dvěma týdny se ztratili, bez rozloučení. Pak jsem se dověděl od majitele toho penzionu, že jejich kápo, pro kterého pracovali, jim měsíce neplatil mzdu a neplatil ani jemu za jejich ubytování. Prostě je odvezl někam jinam, kde ho ještě neznali.

Včera večer někdo zazvonil u mých dveří. Byl to jeden z nich, Janík, kterého jsem si oblíbil nejvíc. „Prišiel som sa rozlúčiť.“ – řekl mi. A ve zkratce řekl o svém trápení, o kterém se dříve on ani nikdo z těch zbývajících dvou slůvkem nezmínil. Říkám mu: „Zajdi nahoru do hospody, přijdu za Tebou, dáme řeč.“ A tam jsem se dověděl následující: Na práci u firmy je najal jejich známý ze Svidníku, soused, který sliboval hory doly. Kromě nich tří pro něj pracuje ještě asi dvacet podobných někde jinde na Moravě. Nejdříve se výplaty od něj zpožďovaly – „Nemám peníze, firma mi neplatí pravidelně, dluží mi, ale nebojte se, všecko vám zaplatím!“ – omlouval své dluhy. A oni dřeli dále. Za poslední tři měsíce od něj neviděli ani korunu. Janíkovi dluží dvaapadesát tisíc, Michalovi šedesát, kdoví kolik dalším. Když ale přijede ve svém černém „ofroudu“, řeči má jak bankéř.

Předevčerem poslal Janíkově manželce SMS: „Dlužné výplaty vám přijede zaplatit můj společník (jméno jsem zapomněl). Janík pracuje dobře, ale bylo by třeba, aby si našel jinou firmu, tady už nebude co dělat.“ Ten společník přijel příští den a dával ji tisíc korun, více prý nemá! Tak se Janík přišel rozloučit, z čeho bude živit rodinu, manželku, která sama moc nevydělá, a dva kluky, devíti a čtrnáctiletého, neví. Ten starší, Filip, je v deváté třídě, učí se na samé jedničky, chtěl by na elektroprůmyslovku do Prešova, ale kde vzít na stravu a internát? Doma práce není. Vypili jsme po dvě piva, on nějaký rum, vyměnili jsme si mailové adresy, a šli jsme. Ráno vstává a jede domů. Když jsme si přede dveřmi naposled podali ruce, vtiskl jsem mu do té jeho složenou tisícikorunu. Bránil se, že to nejde. Řekl jsem mu, ať koupí klukům nějakou maličkost a manželce kytici. Ať přijde domů jako správný táta. Pak to přijal a při posledním objetí mu po lících stékaly slzy jako hrachy.

A my tu o sociálních právech třetí generace. A hádáme se, co vyjednal Klaus, Klaus spasitel, Klaus zaprodanec. A Robert Fico sděluje, že Slovenská republika nevymění Benešovy dekrety za sociální standardy Evropské unie. Vzletné cíle, velká slova, kydy a realita.

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku