Únor 4, 2011
Teď, když odhalení WikiLeaks o korupci v Tunisku přímo vyvolala povstání v této zemi, teď, když je Egypt v agónii prodemokratických protestů, řízených do značné míry odhaleními WikiLeaks v tzv. „Palestinských dokumentech“ o americké manipulaci vývoje v Palestině, dalo by se jistě očekávat, že se klíčové americké zpravodajské organizace a novináři konečně vzchopí, aby bránili právo publikovat to, co se prezentuje na těchto stránkách. Daly by se čekat úvodníky, které podporují právo Assange na zveřejňování těchto informací od New York Times, Wall Street Journal či USAToday, nemluvě o hlavních televizních kanálech. Místo toho jsme slyšeli jediné – ohlušující zvuk toho, čemu středoškoláci říkají „crickets“ – tedy ve skutečnosti rozpačité ticho. Nancy Youssefová o tom nedávno v McClatchyho dokumentech napsala, že „většina amerických novinářů – a co je ještě více zahanbující, i žurnalistických organizací – se rozhodlo, že se vyhnou všemu, co se týká podpory svobody slova pro WikiLeaks“.
Jak se to, proboha, mohlo stát? Tahle zbabělost představuje jednu z nejtemnějších chvil americké novinařiny – stejně tak temnou, jako byla McCarthyho éra. Pokud jde o otázku legálnosti zveřejnění tajných informací, většina amerických žurnalistů naprosto rozumí tomu, že Assange není tím, kdo se dopustil zločinu ilegálního získání utajovaných materiálů – byl to Bradley Manning či kdokoli jiný, kdo tyto materiály poskytl těmto stránkám. Assange tedy není „hacker“, který něco odtajnil, jak ho falešně označil časopis People, je to samozřejmě jen vydavatel, právě tak jako jakákoli jiná tisková organizace. Není ani podobný Danielu Ellsbergovi z většiny analogií, které ho k němu přirovnavájí, protože ten byl ilegálním informátorem o utajovaných Pentagonských dokumentech. Assange se podobá deníku New York Times, který udělal odvážné a správné rozhodnutí, když zveřejnil Pentagonské dokumenty ve veřejném zájmu.
Američtí žurnalisté mimo to dokonale vědí, že také soustavně kupčí s utajovanými materiály – a mnoho z těch nejuznávanějších reportérů si vybudovalo svoje lukrativní kariéry tím, že dělají přesně to, z čeho je obviňován Assange. Žádný rafinovaný společenský večírek v newyorském či washingtonském mediálním prostředí se neobejde bez toho, aby žurnalisté vesele neukázali svým potenciálním zaměstnavatelům své zboží nebo si nenabídli nějakou pozornost navzájem mezi sebou tím způsobem, že odkryjí nějaké utajované skutečnosti. My všichni v této profesi víme, že vyhledávání a manipulace s utajovanými informacemi je to, co seriózní žurnalisté opravdu dělají – jejich prací je zjistit vládní tajemství navzdory úředníkům, kteří tomu chtějí zabránit. Američtí novináři také vědí, že americká vláda utajuje informace spíše z rozpaků či vypočítavosti než ze skutečné obavy o národní bezpečnost (příkladem je utajení podezřelých úmrtí na Guantanámu a dalších federálních vězení). New York Times si v roce 2006 vydobyl slávu – oprávněně – publikací případu sledování bankovních operací (SWIFT banking story), jež byla založena na utajovaných dokumentech. Nedávná esej Billa Kellera, v níž se pokusil vysvětlit, proč se jeho noviny distancují od WikiLeaks, je v tomto světle ještě více neomluvitelná.
Je zapotřebí říci čtenářům něco, co jim ještě nikdo neřekl – my, VŠICHNI vážení američtí žurnalisté, používáme utajované informace. Čekám na více než jen hrstku dalších amerických reportérů, redaktorů a zpravodajských médií, že budou mít tuto odvahu – odvahu, jíž je nadbytek na náměstí Tahrír a na stránkách Al Džazíry, takže teď už ji vidíme i v úvodnících New York Times nebo Wall Street Journal – odvahu povstat a potvrdit to, co je už dávno zřejmé. Aby totiž obvinění Assange byly důvěryhodné, museli by přijít a zatknout nás všechny. Mnohé z bestsellerů Boba Woodwarda, které z něj učinily nejlépe placeného amerického reportéra, byly založeny na utajovaných informacích – to je ten důvod, proč dostává tak velké peníze. Kde jsou výzvy k zatčení Woodwarda? Dokonce i Dick Cheney a další vysoce postavení představitelé Bushovy vlády se dopustili toho samého jednání jako Bradley Manning, když protiprávně zveřejnili utajovanou identitu agentky CIA Valerie Plameové.
Takže proč všichni ti američtí reportéři, kteří vědí velmi dobře, že dostali svá ocenění a peníze za to, če dělají totéž, co udělal Assange, jsou zticha, což se nedá nazvat jinak než jako zbabělství, zatímco jejich kolega vydavatel čelí hrozbám vydání, umlčení, obvinění za špionáž – které mohou vést až k vynesení trestu smrti – a vyzývají k jeho vraždě?
Mohlo by se říci, že důvod pro to ticho má co do činění s obviněními ze sexuálních přestupků ve Švédsku. Každý seriózní novinář v Americe však velmi dobře ví, že se tyto dvě otázky nesmějí slučovat. První dodatek americké ústavy o svobodě slova se vztahuje i na rošťáky a padouchy. Neztrácíte svá práva vyplývající z Prvního dodatku, protože jste povrchní osobnost, dokonce ani tehdy, pokud se dopustíte zločinu. I zločinci ve vězení jsou chráněni Prvním dodatkem. V těch nejznámějších kauzách, které se týkaly Prvního dodatku, a které ukázaly sílu a morálku Ameriky, se jednalo o obranu svobody projevu pro ty, které většina slušných lidí nenávidí.
Takže ještě jednou – proč by se měli američtí žurnalisté a vydavatelé „držet stranou“ od Assange, jak o tom píše Youssefová? Youssefová informuje o takřka neuvěřitelně zbabělém postupu amerického tisku – „Výbor pro svobodu tisku (Freedom of the Press Commitee)“ – ano, opravdu se tak jmenuje – Zámořského tiskového klubu Ameriky (Overseas Press Club of America) v New Yorku prohlásil, že „Assange není jedním z nás“. Samotná Associated Press o něm nezveřejnila žádný komentář. A dokonce Národní tiskový klub (National Press Club) ve Washingtonu se rozhodl, že nebude veřejně hovořit o možnosti, že by Assange mohl být obviněn z trestného činu. Poznamenal pouze, že by ho měly bránit zahraniční tiskové organizace.
Jednou z odpovědí na důvod tohoto mlčení je to, co se stane s tiskem v uzavírající se společnosti. V roce 2006 i letech následujících jsem často varovala, že nepotřebujeme převrat k tomu, abychom uzavřeli otevřenou americkou společnost – stačí jenom dosáhnout několika klíčových cílů. Jedním z těch zásadních úkolů – měl číslo 7 – bylo zastrašení žurnalistů; to nastane, jako v každé uzavírající se společnosti, vytvořením situace, v níž je špičkový reportér obviněn ze „zrady“ nebo ohrožení národní bezpečnosti, jehož se dopustil svou reportáží, je mu vyhrožováno mučením nebo monstrprocesem s neurčitou dobou vazby. Dějiny nás učí, že když se něco takového stane, nepotřebujete zatknout nebo vyhrožovat žádným jiným novinářům – protože oni se okamžitě začnou umravňovat a cenzurovat sami od sebe a začnout útočit na „zrádce“. To je způsob, jak celá věc bezpečně probíhá, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
Další motiv byl odhalen v onom komentáři, že Assange „není jedním z nás“. Americký zpravodajský obchodní model se hroutí; lidé, kteří by měli stát v jedné linii na obranu Assange, čelí krácení mezd a nezaměstnanosti i kvůli takovým médiím, která představuje Assange. Tito novináři nemají chuť si kvůli svým vlastním, jejich zájem potvrzujícím předsudkům proti médiu, v němž nemají vrátnici, připustit, že Assange je samozřejmě spíše vydavatel než nějaký hybrid teroristy a blogera.
V tom se paradoxně podobají rozzuřeným představitelům americké vlády, kteří vyhrožují Assangovi – americká vláda je také v pozici, že kvůli internetu už nadále není schopna mít pod kontrolou svá tajemství, a tak běsní proti Assangovi, který jí ukazuje budoucnost, v níž nebudou žádné vrátnice a všechny instituce budou žít v průhledných domech.
To je důvod, kvůli němuž je trestní stíhání Assange – a zrada ze strany jeho amerických kolegů žurnalistů a nakladatelů – absurdně téměř marná. I kdyby Assange navždy dostali pod zámek, svět budoucnosti je světem WikiLeaks. Snažit se vypovědět a odsoudit Assange je stejné, jako kdyby se někdo pokusil odsoudit prvního člověka, který se odvážil zavést si telefon. Potřebnost WikiLeaks pro občany, kteří jsou naštvaní na vládu i soukromý sektor kvůli zneužívání moci, nikdy nezmizí. Egypt nám to jednoznačně ukazuje – zastavili vydávání novin a lidé si vytvořili vlastní zprávy na svých mobilních telefonech. Ani technologie, jak globálně získat vládní tajemství, nezmizely. Dá se očekávat, že do pěti let bude mít každá velká instituce svoji vlastní verzi WikiLeaks – takže akcionáři, akademici, občané všech zemí na světě atd. budou moci číst tajemství, jež jsou ve veřejném zájmu, a která chtějí jejich tradiční strážci udržet pod pokličkou.
Dějiny nás učí, že žurnalisté se ochrání, pokud jsou takto atakováni, jedině sebeobranou a jako skupina. Stejně tak nám dějiny ukazují, že když jsou technologie a s ní související společenské změny nevyhnutelné, je snažší integrovat ten způsob, jímž se bude v budoucnu pracovat, do otevřené společnosti, než se pokoušet jej zbytečně trestat, jako v tomto případě, kdy se pokoušíme loď, která nám přináší nevyhnutelnou budoucnost, shodit na pláž Guantanámo.
Převzato z Huffington Post
Překlad: Stan
Foto: zdroj
