Fenomén Wikileaks, o kterém byly v posledních dnech vyřčeny miliony slov, zřejmě přepíše dějiny. Svět se rozdělil na tři tábory.
Někteří američtí politici a lidé motající se kolem bezpečnosti považují Wikileaks za zločinný projekt, namířený proti národním zájmům. Jim přikyvuje nezanedbatelná část mediálního spektra, která se probudila a projevuje starosti o bezpečnost, svobodu a demokracii. Třetí skupina je masa uživatelů internetu, hackeři a část veřejnosti, která zveřejněné informace přijala s povděkem – spolu s některými státy, které mají z dalšího poškození americké reputace škodolibou radost.
Není jisté, jestli bude v kybernetické válce hackerů proti federálním úřadům hrát roli Rusko nebo Čína (nebo jestli sami neměli prsty v informačních únicích). Také není jasné, co má znamenat paralelní projekt Openleaks, který založili bývalí Assangeho kolegové (dříve jim zpřístupňování celému světu nevadilo, nyní najednou ano?). Faktem ale zůstává, že aféra roztočila složitý systém jevů, reakcí a protireakcí, který stěží půjde zastavit a výhledově v mnohém změní strukturu mocenských vztahů, význam informací a politických konfliktů.
S Wikileaks je to jako s rozdílem mezi potravinovým diskontem na sídlišti a řetězcem Wallmart. Rozdíl v množství nabízených druhů zboží je obrovský, ale ve skutečnosti ve Wallmartu nemáte o moc větší svobodu volby než v místní samoobsluze. Ke štěstí vám stačí vybrat si z pěti druhů hořčic a také si vždycky z pěti vyberete, i když vám jich Wallmart nabídne třeba čtyřicet. To je fakt dokázaný psychology. Ve Wallmartu chodíte okolo spousty zboží, které si koupíte teprve tehdy a jen proto, že vás k tomu marketingoví experti donutí. Jste manipulováni, ale moderní člověk být manipulován chce a líbí se mu to. Pokud mu to přináší hmotné statky, nutno dodat.
Teď si představte, že by před vámi někdo existenci řetězců Wallmart zatajoval a přitom vás přesvědčoval, jak se máte skvěle. Ačkoli možná 70 % procent zboží, které Wallmart nabízí, vůbec nepotřebujete, budete takové jednání vnímat jako podvod. Tedy v tom případě, že vám někdo existenci Wallmartu odtajní a jeho zboží zprostředkuje. A to udělaly Wikileaks.
Ve skutečnosti bylo jen otázkou času, kdy se něco podobného stane. Proč právě teď? Stejně jako zpravodajský analytik Bradley Manning poskytl citlivé údaje, které šly následně ven, mohl kdokoli s přístupem k podobným informacím udělat totéž během druhé světové nebo studené války. Neudělal to; ne v takové míře nebo jej v čas odstranili. Proč se to stalo nebo povedlo až teď, představuje na kauze Wikileaks nejzajímavější otázku.
Globalizace dodala vztahu občan – moc – média asymetrickou podobu. Dávno neplatí, že moc delegují občané, média ji kontrolují a v rámci fungování celého systému existuje potřeba určité věci tajit. Vztah se převrátil. Moc až příliš často splývá s médii a staví mezi sebe a občana jednosměrně průchodnou bariéru. Jestliže například Rupert Murdoch vlastní mediální impérium, zahrnující vlastní televizní síť, vlastní satelitní síť, vlastní kabelovou síť, různé časopisy a tiskoviny, které čtou nebo se na ně dívají stamiliony lidí, dá se snad věřit tomu, že je provozuje proto, aby znásobil úroveň vědomostí a nezkresleného povědomí o světovém dění u svých diváků?
Zkusme popřemýšlet, kolikrát nás vzteky rozpálila nějaká zpráva, díky které vyšlo najevo, že si z nás před časem někdo vystřelil, že noviny vydaly blábol nebo účelovou lež za pravdu a my jsme jim uvěřili. Uniklé americké diplomatické depeše, týkající se České republiky, jsou obzvláště výživné. Vzpomeňme si, jak byla většina českých médií unisono pro americký radar. Nejde ve skutečnosti o to, kdo je pro radar a kdo proti, ale o fakt, že podle amerických depeší naše diplomacie třeba na rozdíl od Poláků nedokázala klást podmínky a pouze Američanům uctivě líbala kotníky. Nemáme snad zpětně morální právo toto vědět, když nás média zásobovala účelovými manipulacemi o tom, jak je radar národním zájmem a z kritiků dělala rusofily nebo rovnou komunisty?
V situaci, kdy jsou média ovládána korporátními skupinami s politickými ambicemi, nelze v žádném případě hovořit o objektivním zpravodajství, ale o cíleném nastolování politické agendy. V roce 2003 šéf oddělení CIA pro Přední východ chtěl deníku Washington Post předat informace o tom, jak vláda vědomě lže a manipuluje ve věci iráckých zbraní hromadného ničení a v rozporu s mezinárodním právem připravuje agresi. Dočkal se odpovědi, že noviny „mají plno". A to je jen jeden případ z mnoha. Ukazují, jak se investigativní novinařina změnila v devótní žurnalistiku. Novináři se vzepřeli nepsané zásadě, která je trestí jejich profese, trestí, bez které není rozdílu mezi žurnalistikou a politickou propagandou nebo žvanivým psaním blogu ve volném čase; kousat ruku, která je krmí.
Ano, uznávám, že je dnes těžké něco takového po novinářích chtít. Musí uživit sebe, rodinu a nezbývá jim než pět píseň svého chlebodárce. Je to racionální jednání. Ale každá akce vyvolává reakci.
Stírání hranice mezi veřejným a tajným není dobré, ale ti, kdo se pohoršují nad „darebáctvím Wikileaks", by si nejdřív měli položit otázku, jestli sama masmédia setření této hranice nepomohla.
Žijeme ve světě, kde je s námi vědomě manipulováno na základě zkreslování veřejných informací. Americký voják a diplomat mají plné právo zlobit se na ty, kteří důvěrné informace vynesou, ale novinář odsuzující „nemorálnost" Wikileaks za to, že „nahrávají našim nepřátelům", by měl moudře mlčet. Nebo si odpovědět na otázku, zda dokázal solidně a nestranně informovat o tom, co je veřejné, pokud se tak nedělo, zda proti tomu něco podnikl nebo zda si alespoň tuto smutnou pravdu dnešního mediálního světa dokázal přiznat.
Sledovat, jak běžné internetové lamy pomocí jednoho skriptu vytvářejí tisíce alternativních mirrorů, v důsledku čehož snahy represivních orgánů zničit Wikileaks vyznívají naprázdno, znamená pozorovat měnící se svět.
Americký bezpečnostní systém se poučí. Tak jako v minulosti jej k proměnám, reformám a reflexím vedly události jako útok na USS Cole nebo kasárna námořní pěchoty v Bejrútu, obsazení amerického velvyslanectví a 11. září, stane se tak i v případě aféry Wikileaks. Ale svět už nebude stejný. Státy a mocnosti především budou tlačit na větší regulaci internetu a jeho „svobodnost" se tak ještě více než dnes stane iluzí. Zároveň ale elektronická síť zůstane nejsilnějším a prakticky jediným možným prostředkem, kterým budou moci revoluční skupiny vzdorovat nenáviděným centrům.
Bude to boj o svobodný mediální prostor, proti médiím, ovládaným mezinárodními korporacemi a napojenými na vlády supervelmocí. Patrně v tom mnozí očerňovaní budou nevinně, ale tento protest bude mít reálnější podklad než boj proti poněkud vágnímu „novému světovému řádu". Na významu budou nabývat i alternativní svobodné sítě existující zcela mimo státní dohled. Kdo dnes tuší cosi o projektu CZFree? Ale kdo by před deseti lety předpokládal, že si jednou od pracovního stolu otevře americkou diplomatickou korespondenci bez nutnosti být špičkovým hackerem s IQ 150? Jsme na prahu paralelních sítí a paralelních světů.
Převzato z Revue Politika
Foto: zdroj
