Jedním z pravicově orientovaných myslitelů (jehož dílo je politicky-korektně neviditelné), kteří formulují zásadní otázky o budoucnosti Evropy a jejichž myšlenky stojí za zaznamenání, je Švýcar Wilhelm Röpke.
Je to již dávno, kdy veřejně varoval před nebezpečím, skrytým pod pojmy „hospodářská unie“ a „globální svobodný obchod“. Již v padesátých letech minulého století prorokoval, že tyto pojmy a procesy je naplňující „pustí ze řetězu vzteklé psy neokolonialismu, totality peněz“, coby nejhorší ze všech tváří degradovaného, korupčního kapitalismu. Hrozil se transformace státního kapitalismu na korporativní etatismus.
Röpke prorokoval, že společnosti, které ovládnou jen finanční zájmy a tupý konzum, zbožštělé peníze a morálka úžeru čeká jen jedno – radikální politická reakce okrádaných, podváděných a zotročených – násilná revoluce.
Goebbelsovsky do omrzení reprodukovaná propaganda vlastníků Evropské unie tvrdí, že evropská integrace je motivována zachováním míru na kontinentu. Přitom jsou ti samí vlastníci již přes 300 let za každou válkou, a to nejen v Evropě. Odstranilo zavedení eura kulturní rozdíly? Vypadá to, jako by sovětsky zaváděný systém unifikovaného byrokratického centralismu vyhovující elitám naopak znetvořoval vše, co Evropu v její různorodosti a kreativitě dělalo Evropou.
Jak mnoho dalších zkušeností s politikou centrálních plánovačů, jak mnoho průkazů ničení lidského ducha, životního stylu a úrovně, svébytnosti a soběstačnosti národů Evropan postavený tváří v tvář řecké, španělské, islandské, irské, baltické i italské realitě, potřebuje k prozření? Separatismus zvedá hlavu, a získává podporu nejen v hostitelské zemi EU.
Roky sledujeme machinace eurokratů a jejich pánů, které nenesou řešení problémů, ale jejich odsouvání, ne-li přímo zhoršování. Minimálně od podpisu Lisabonské smlouvy lze jednání lídrů EU klasifikovat jako vražedné či sebevražedné. Z Evropy zmizela reálná demokracie a ekonomicky se z ní stala bomba, co rozmetá zglobalizovaný svět, včetně USA. Finanční sektor, jemuž centralizovaná Evropa slouží, je třikrát tak velký než ten americký, a technicky vzato – je plaite. K tomu připočtěme historicky ověřenou skutečnost, že centrální plánovači ve svém nadšení pro „bankovní“ efektivnost řešení uměle vytvořené krize (transfer majetku všech do vlastnictví pár) neznají meze destrukce, neznají odpovědnost vůči společnosti a považují se za nestíhatelné, nepostižitelné.
Centralizace Evropu zabíjí. Neexistuje žádný systém, který by vyhovoval všem v Evropě, který by s pravidly vyhovujícími jen základně moci, vytvářel prostor a podmínky pro rozvoj periférie. Dokonce ani neexistuje model, který vyhovuje nadnárodním elitám, zlomku procenta obyvatel Evropy, který by byl akceptovatelný obyvatelstvem, národy obou pilířů EU, tedy Německa a Francie. Přesto eurokrati tlačí na pilu bez ohledu na stotisícové demonstrace na ulicích. Deklarace, úmysly otců a dědiců EU stranou, není centralizace moci v Evropě do rukou nikým nevolených kádrů“ odborníků od Goldmana a Sachse“ (viz Monti, který otevřeně a demograticky hlásá, že ve vládnutí mu parlament vadí), cestou k válce? Koneckonců proč ne, válka je pro kapitál nejen totální kontrolou společnosti, ale i příjmovou bonanzou pro vyvolené. Je též sezónou mazání dluhů a exekucí.
Západní civilizační prostor podléhá rakovině od reálného světa odtržené tasemnice penězoměnectví. Koncept „free trade“ svobodného obchodu pro insidery (místo „fair trade“) a „too-big-to-fail“ finačních institucí, zejména banksterských megabank, zajišťující maximalizaci efektu jejich podvodných machinací a převádění „ztrát“ (socializace ztrát) na více než 10 let chudnoucí ulici Západu, zejména střední třídy, nemá jinou léčbu než systémovou změnu. Revoluci ulice, nebo otroctví dluhu v totalitním profízlovaném světě gulagů a FEMA campů bolševického typu. Kdo bude rychlejší a akčnější – pud sebezáchovy ulice nebo cukr a bič božích drábů? Je realizovatelné vrátit strachem o existenci svět společensko-politicky do 18. století a udržet ho tam systémem „chléb a hry pro plebs“ v dalším „tisíciletém“ Impériu úžeru a nesvobody?
Nedávno byl publikován článek Johna Zmiracka „Wilhelm Röpke : Švýcar srdcem, globální ekonom“. Každý, kdo si myslí, že neexistuje třetí cesta mezi fašistickým korporativismem a socialismem, by si měl článek přečíst. Když pro nic jiného, tak pro spektakulární analýzu toho, jak povrchní a dehumanizovaná je typická celebrita z Davosu a jak rozumu příčící se je mantra globalizace.
Základními myšlenkami, které článek komentuje, jsou následující :
„Správně pochopená realita Evropy je, že tento kontinent nemůže být chápán či definován jako obrovská maximálně efektivní mašina, plná zbídačelých lidí, stvořená k velkovýrobě, a cíl její integrace nelze definovat a měřit metrem celkové výroby např. automobilů nebo cementu. To, co drží Evropu pohromadě a v míru, je, v nejširším slova smyslu, cosi spirituálního, oduševnělého : společné dědictví éry humanismu a křesťanských hodnot. Nic nemůže být směšnější, kulturně odlišnější, než víra, že tato společná vazba všech evolučně vzniklých národů Evropy může být nahrazena byrokracií korupční Evropské komise, jejími elitářskými ikonami, plánovači, ekonometry a technokratickými pseudovizionáři. Existuje velmi reálné nebezpečí, že deklarované cíle a k uvěření předkládané společenské přínosy integrace se v procesu realizace změní v praktický opak, a to tak, že to ohrozí samotný reálný základ a existenci Evropy, tak jak ji známe a vnímáme.“ (1964)
Röpke, spoluautor německého hospodářského zázraku poválečných let, považovat jakékoli pokusy ukovat společný stát z mnoha velmi odlišných národních států za „spirituálně prázdné“ a poukazoval na nebezpečí jakobínské, Saint Simonovy Evropy, která zválcuje do neexistence vše, co je individuální, unikátní a svébytné v oblasti politiky, kultury i společenského řádu. Jeho tradičním způsobem komentoval i místo svojí vlasti v Evropě:
„Vstoupit do bruselského klubu mocných by bylo pro Švýcarsko sebevraždou, a to, že to tak málo lidí v EHS chápe, je pro Švýcary jen dalším důkazem toho, že propast mezi švýcarskou tradicí komunální svobody a společenským systémem u nich, který je založen na úplně opačné tradici centralizované byrokracie, se prohlubuje za rámec tolerance. Švýcaři se oprávněně ptají sami sebe, zda jejich předci nasazovali svoje životy u Semprachu, Morgartenu, Grandsonu a Murtenu v boji proti feudalismu a absolutismu zbytečně, kdyby jejich potomci z 20. století předali svoje svobody a styl života do rukou německého profesora.“
Röpkeho obrana práv svobodného člověka vůči stále arogantnějšímu zasahování státu, do kterých mu nic není, do rozhodování člověka sama o sobě nemůže být nejasná:
„Pokud respektujeme právo člověka jako osobnosti ovlivňovat, řídit vlastní cestu životem na bázi tolerance jiných, měli bychom měřit pokrok stupněm, jakým mohou sami vůči sobě i druhým odpovědní lidé dosáhnout svoje sny a cíle bez toho, aby museli stát neustále prosit o povolení, čelit zákazům, omezení něčeho, co státu nepatří, ale zcizil právo o tom rozhodovat, něčeho, co je osobní, rodinné či komunitní, a do čeho mu z principu nic není. Není nic, co by odpovědné konání občanů v obci či samosprávné jednotce, od občana odtržená státní byrokracie zregulovala lépe. Pokud chce člověk být svobodný a společensky vyzrálý, měl by se, v prvé řadě, postarat sám o sebe a své bližní, a tom, v čem tak nelze být úspěšný, postupovat společně v kolektivu jiných lidí se stejným zájmem či potřebou na bázi dobrovolnosti, ne z přinucení shora.“
Závěrem, pokud následující Röpkeho stanoviska nevykreslují dostatečně reálný obraz civilizace na obou březích Atlantiku, pak nevím…
V duchu jeho vlastních principiálních stanovisek a jemu vlastních názorů na původ kolektivismu – a to, že všeobjímající stát má právo vstupovat pouze do oblastí, kde občanská společnost začala ustupovat a že intervencionalismus státu a jeho byrokracie všude jen zhoršila odcizení, beznaděj a podlomila akceschopnost pracujících mas, tedy i životaschopnost těch, kterým stát sliboval či předstíral, že je na jejich straně a brání jejich zájmy – Röpke argumentoval, že mocná a prosperující západní Evropa 50. a 60. let minulého století se obešla bez objetí a přidušení sociálním (wellfare) státem. Ani ulice netrpěla nouzí, a její životní standard se trvale zvyšoval. Poukazoval na to, že za vše člověk v životě platí, za nesamostatnost, hloupost, lenost, nešikovnost – a tak platí i za rostoucí roli státu a jeho byrokracie jako ručitele životní úrovně každého (i občansky či lidsky neodpovědného vůči sám sobě i svému okolí) jednotlivce sníženou životní úrovní a stále více omezenou svobodou vlastní rodiny, která tvoří páteř každé zdravé společnosti svobodných a sebevědomých lidí.
V Röpkem se snoubil ekonom s historikem a sociologem. Byl to pravicově orientovaný myslitel, který po sobě zanechal jasnou zprávu : „Jediným způsobem jakým lze zabránit nejhorším důsledkům rakoviny Západní civilizace je – okamžitá decentralizace společenské, politické a hlavně ekonomické moci.“
Demokracie byla a je iluze šířená elitami a jejich médii. Na cestě k ní, se zatím dostala konstituční republika zakotvená Ústavou Spojených států amerických. A z té je již elitní erozí jen toaletní papír. A 1. náje, zcela nevědomě, slaví pracující více než jedno století den založení Řádu Illuminátů (1776). Billboardy vs. Realita.
Evropa kráčí špatným směrem a USA ji následují, v něčem i předbíhají ….. kdo, s kým, o čem, pro koho, proč, jak, za kolik – a co my v tom?
