Srpen 21, 2011
V trojúhelníku Egypt-Izrael-Gaza nastala zvláštní situace, v níž se zdá, že všichni něco tvrdí, aniž by přesně věděli, co a proč. Jinými slovy, nastal stav, v němž, zdá se, nikdo neví vůbec nic.
V sobotním blogu jsem zmínila, že Egypt odvolal kvůli zabití svých vojenských policistů velvyslance z Tel Avivu, a pak se ale ukázalo, že to byl zřejmě jen únik (pokusný balónek?) ze zasedání vojenské junty a že odvolání ambasadora je jen jedním ze zvažovaných kroků. Nicméně, schizofrenie trvala celý den, neboť třeba arabský web uznávaného deníku Al Ahrám tvrdil, že velvyslanec odvolán nebyl, zatímco jeho anglická verze – představuju si, že sedící někde v redakci přes chodbu – trvala na tom, že o odvolání už rozhodnuto bylo. Dnes se odvolání velvyslance do Káhiry ke konzultacím potvrdilo, nicméně třeba izraelský Haarec pro změnu tvrdí, že se vše krizi ve vztazích podařilo „intenzivním jednáním" (a jakýmsi „společným vyšetřením incidentu") zažehnat a že zůstává jen u plánu velvyslance odvolat. Čert, aby se v tom vyznal.
Faktem je, že izraelský ministr obrany Ehud Barak v sobotu vyjádřil „politování nad smrtí egyptských policistů, k níž došlo při útoku na izraelsko-egyptské hranici", což ukazuje míru důležitosti, kterou Izrael vztahům s Egyptem (a na vzájemné hranici) přikládá. Takové Turecko totiž na podobný proslov po loňském masakru na Mavi Marmara čeká marně (a podle Netanjahua i zbytečně), ale Egypťany, zdá se, další „sorry" namísto „skutečné omluvy" (aniž by ovšem kdo specifikoval, jak by taková omluva měla vypadat) neuspokojuje, a to tím spíš, že podle mírových sil OSN rozmístěných na Sinaji izraelští vojáci překročili hranici do Egypta a přiměli tak ty egyptské k zahájení palby.
Nebylo by to poprvé, kdy Egypt z Tel Avivu odvolal velvyslance – stalo se tak už v roce 2000 při druhé palestinské intifádě nebo v roce 2006 při tzv. druhé libanonské válce – nicméně za Mubarakovy vlády to byla spíše jen gesta k uklidnění své „ulice", než cokoli jiného. Nyní ale takový krok může podle izraelských médií znamenat eskalaci napětí ve vzájemných vztazích, vedoucí následně až k vypovězení mírové smlouvy z Camp Davidu.
Než se vše alespoň trochu rozmotá, je tu fakt, že dav před izraelskou ambasádou v Káhiře zmohutněl a jednomu lezci, kterému média už přezdívají Spiderman, se dokonce podařilo vyšplhat po fasádě budovy, strhnout z ní izraelskou vlajku a vyměnit ji za egyptskou. Policie vše sledovala a nezasáhla, což ze všeho nejvíc svědčí o tom, že výměnou za udržení svého postavení je vojenská junta připravena dát průchod emocím obyvatel a vztahy s Izraelem přinejmenším výrazně zhoršit. Radikální islamisté z Gamá´a islamíja, z níž se rekrutovala většina egyptských „Afghánců" a třeba i současný údajný šéf Al Kajdy Ajmán Zavahrí, mezitím v Alexandrii vyzvali k džihádu proti Izraeli.
A zvláštní je, že informační zmatek panuje i v Izraeli, jehož premiér Netanjahu z čtvrtečního ozbrojeného útoku na autobus u Eilatu (v němž původně podle oficiálních zpráv jeli vojáci, pak civilisti, a nakonec tak nějak napůl) obvinil Hamas a pak jakési palestinské Výbory lidového odporu (PRC). Při následném bombardování Gazy byli prý šéfové Výborů pozabíjeni, ale oni, stejně jako Hamas předtím, zodpovědnost za útok odmítají. A do toho mluvčí izraelské armády přiznala, že netuší, kdo je za čtvrtečním útokem u Eilatu. Na otázku, proč Netanjahu z útoku obvinil PRC, odpověděla, že „neví", a na otázku, jak ví, že útočníci přišli z Gazy, odpověděla, že prý podle toho, že „měli kalašnikovy". Na námitku, že kalašnikovy má dnes kdekdo, prohlásila, že to není pravda, že je má jen někdo… Jinými slovy, útočníci pocházejí z Gazy, protože mají kalašnikovy a vypadají jako Arabové. Zapomenuty jsou už informace, že útočníci přišli z Jordánska a že Ammán také izraelskou stranu o útoku dopředu informoval.
A než se to všechno rozmotá, izraelské „odplatové" nálety na Gazu a palestinské podomácku vyrobené rakety pálené na někdejší palestinské území z Gazy si od čtvrtka vyžádaly už na 30 mrtvých, z nich na izraelské straně jednoho. Izraelský ministr policie slíbil tvrdou odpověď s tím, že armáda ví, jak na to.
Izraelské sociální hnutí utichlo.
A stručně:
— Libyjští povstalci jsou prý už v ulicích Tripolisu, pád Kaddáfího je tak zřejmě na dosah, co bude dál není jasné, bude záležet na kmenech a rodových klanech, které se začnou rvát o moc a vliv hlavně nad ropou a vodou, idylku přitom nejspíš nezajistí ani to, že z dokumentu o budoucím uspořádání země „prozatímní vláda" (aktuálně rozpuštěná a neexistující) vypustila konstataci, že „Libye je arabská země". Na jedné straně to může znamenat konec Kaddáfího panarabských ideálů, na druhé straně se ale nabízí otázka: Pokud nebude Libye arabská, tak co bude? Islámská? Nebo snad republika „západní a demokratická"? Fakt divné.
— Britská vláda varuje Evropu, že pokud se přidá k americkým ropným sankcím proti Sýrii, způsobí tím „syrskému lidu těžkou újmu". Britská naftařská firma Gulfsands Petroleum totiž 90 procent svých operací provádí právě v Sýrii.
— Republikánský prezidentský kandidát Newt Gingrich se rozhodl ztrestat celý svět zničením OSN, pokud by světová organizace v září hlasovala pro palestinskou nezávislost.
Převzato z Literárek
