Když nám ještě vládli dělníci a rolníci, byly žně takřka v přímém přenosu. Báječní muži na sklízecích mlátičkách sváděli boj o zrno, sytili národ, televize o nich natáčela epopeje a z fronty pravidelně přicházely zprávy o sklizených hektarech a tunách ozimé pšenice.
Pak přišla normalizace, práce upadla v nemilost, na piedestal se vrátil kapitál a místo dělníků a rolníků nám zase vládne buržoazie. A o tom, že jsou nějaké žně, se pomalu ani nedozvíte.
Ale ať už žně heroizujete, nebo bagatelizujete, nic to nezmění na tom prostém faktu, že jíst se musí a že na jejich výsledku jsme závislí víc, než jsme si ochotni připustit. Obilí totiž není ropa, a z ropy chleba neupečeš. Kdyby to šlo, bylo by nám hej, protože ropa, jak všichni rozumní lidé vědí, je nevyčerpatelný zdroj. Jenže to nejde, takže jsme závislí na tom, jestli se urodí a jestli dokážeme úrodu sklidit.
A právě sklizeň letos nějak vázne. S výjimkou ječmene a řepky (ale ta se jíst nedá) není ještě sklizena ani pětina výměry (stav k 2. 8 .2011) a podmínky nejsou příznivé. Deště promáčené porosty se špatně sklízejí a sklizeň je relativně nekvalitní. Bude příští rok dostatek obilí? A za jakou cenu?
Tohle je skutečně závažný problém, a ne nějaké ratingy. Rating je jen administrativní rozhodnutí, které má reálné dopady pouze tehdy, pokud se dostatečně početná a mocná skupina lidé rozhodne jím řídit, ale špatná úroda je realita sama o sobě. Žádné spekulace ani deriváty prostě nemohou vytvořit obilí tam, kde žádné není.
Hladomor jako v Súdánu nám, myslím, nehrozí, nějaké zásoby určitě máme a máme i rezervy ve spotřebě (třetina potravin se vyhazuje), navíc jsme pořád dost bohatí na to, abychom mohli vykoupit obilí těm chudším a exportovat tak naši neúrodu k nim, přesto se špatná úroda může na životní úrovni projevit velmi rychle a velmi citelně.
Prostě to chce občas si připomenout, co je podstatné a na čem (a na kom!) jsme doopravdy závislí. Při vší úctě k bankéřům, fluidní kapitál to opravdu není.
Převzato z blogu Tribun
