Před rokem, konkrétně 17. února 2008, vyhlásilo Kosovo nezávislost, kterou až dosud uznalo více než 50 zemí představujících téměř 60% celosvětové hospodářské síly. Mezietnickému násilí, jehož se mnozí obávali, se do značné míry podařilo předejít a nekonal se ani masový exodus Srbů, který rovněž někteří lidé předpovídali. Všeobecný návrh na budoucí uspořádání Kosova (takzvaný „Ahtisaariho plán“), který počítá s mezinárodním dohledem na kosovskou nezávislost, se postupně zavádí do praxe. V zemi působí velká civilní mise Evropské unie.
Bohužel stále nemůžeme udělat tečku za neblahým konfliktem, jenž vedl k tolika tragédiím a až příliš dlouho byl jednou z příčin nestability na Balkáně. Problém nevymizí, protože se Srbsko nadále odmítá smířit s novou realitou a dělá vše, co je v jeho silách, aby zabránilo normalizaci vztahů.
Na příkaz srbské vlády odmítají kosovští Srbové, kteří představují přibližně 5% obyvatel Kosova, spolupracovat s kosovskou vládou a misí EU. Tím sami Srbové paradoxně brání rychlému zajištění rozsáhlých práv pro menšinové komunity, které předpokládá Ahtisaariho plán a jež by jim přinesly normální a bezpečný život. Na mezinárodní úrovni se pak Srbsko – se silnou podporou Ruska – aktivně angažuje na blokování vstupu Kosova do Organizace spojených národů i dalších celosvětových či regionálních organizací.
Lze jen těžko pochopit, čeho chce Srbsko dosáhnout. Nikdo nepopírá, že být oddělen od části vlastního území je pro kterýkoliv stát bolestná záležitost, i když toto území obývá v převážné míře odlišná etnická skupina. Přesto lze v nedávné minulosti nalézt příklady, kdy se toho dosáhlo cestou konsensu.
Poté, co brutální chování Miloševićova režimu v 90. letech – včetně represí, masivního porušování lidských práv a rozsáhlého vyhánění kosovských Albánců – přimělo NATO k intervenci a OSN k převzetí správy země, stal se návrat k srbské nadvládě nemyslitelnou věcí. Dnešní demokratičtí představitelé Srbska musí pochopit, že ztráta Kosova – za kterou oni sami nemohou – je nezvratnou realitou, s níž se musí vyrovnat.
Současnou odmítavou politikou dosáhnou pouze zbrzdění tolik potřebné stabilizace regionu po rozpadu Jugoslávie a ještě více ztrpčí život Kosovu a jeho obyvatelům. Nebylo by moudřejší podat nově zrozenému státu pomocnou ruku, přetavit nevraživost v přátelství, a zabezpečit tak budoucí přítomnost Srbů v Kosovu?
Kosovo je především evropský problém a EU nese hlavní zodpovědnost za to, aby ho proměnila v úspěch. Je politováníhodné, že neschopnost unie dohodnout se na společné politice nejen oslabila její roli na mezinárodní úrovni, ale stala se také hlavní překážkou rozhodného postupu v Kosovu samotném.
Pět členských států, které nadále odmítají uznat Kosovo, by si mělo uvědomit, že jejich postoj povzbuzuje ty, kdo odmítají jakkoliv spolupracovat s misí EU a brání jí v činnosti. Pro umírněné síly v Srbsku je navíc kvůli nim neskonale obtížnější přizpůsobit se nové situaci.
Pouze jednotný postoj EU v kombinaci s vědomím, že vstup Srbska do unie je nemyslitelný, dokud nebude tento konflikt zcela vyřešen, může postupem času vést ke změně postoje jak na straně obyčejných Srbů, tak i na straně jejich vlády. Kosovo naopak potřebuje jasnou evropskou perspektivu a pohotovou pomoc, aby se vyrovnalo s hrozivými problémy, kterým dnes čelí. Momentálně chybí obojí.
Nikoho by neměl zmást relativní klid, který dnes v Kosovu panuje. Nedávné tragédie na Balkáně ukázaly, že dlouhodobě neřešené problémy dříve či později přerostou v otevřený konflikt, jehož náklady jsou nepřijatelné pro všechny. Na sebeuspokojení není čas. Ti, jichž se to týká, by si měli vzít k srdci slova, která americký prezident Barack Obama pronesl ve své inaugurační řeči: „Doba, kdy jsme všichni stáli na svém, kdy jsme chránili úzkoprsé zájmy a odkládali nepříjemná rozhodnutí – tato doba rozhodně skončila.“
Martti Ahtisaari, bývalý prezident Finska, obdržel v roce 2008 Nobelovu cenu míru; Wolfgang Ischinger, bývalý německý velvyslanec, je předsedou Mnichovské konference o bezpečnosti; Albert Rohan, bývalý generální sekretář rakouského ministerstva zahraničí, působil jako zástupce zvláštního vyslance OSN při jednáních o konečném statutu Kosova.
Zdroj: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Foto: zdroj
