Tento měsíc jsem pochovával dva své přátele, Jiřího Dienstbiera a Miloše Rabana. Pohřeb pátera Rabana byl zajímavý. Biskup chválil vzorného kněze, a ani slovem nezmínil, že na něj z první řady dívá jeho žena a dvě dospělé dcery. Docent "Rabi", jak jsme mu přezdívali, emigroval a byl vysvěcen v Římě jako ženatý, což tehdy nebyla překážka ke svěcení, tedy nikoliv v tomto speciálním případě. Tuto skutečnost připomněl pravdivý životopis kolegy a kněze Michala Podzimka, který byl Rabanovým dlouholetým přítelem. Klikněte si na vtipné mobilové video , které jsme natočili při oslavě konce semestru.
Pompézní pohřeb za účasti několika biskupů, krajského hejtmana a rektora TUL se nechtěně změnil v Moliérovu komedii. Polovina kostela se dívala na Rabanovu manželku a druhá polovina kostela poslouchala chvalozpěv jeho diecézního biskupa, který eufemisticky mluvil o "truchlících pozůstalých". Seděl jsem způsobně v řadách kněžstva kolem oltáře a myslel na pedofilní skandály. Přesně stejný model ututlávání se odehrával deset metrů ode mne. Církevní reflexy se po tisíciletí nezměnily. Máme být lepší než ostatní, ale nejsme. A protože nejsme, tak to nesmí nikdo vědět. A když už to někdo ví, tak to nesmí být známo veřejně. U přítele Miloše Rabana je věc o to smutnější, že byl morálním knězem na svém místě, jenže ženatým. Uposlechl Pavlovo apoštolské napomenutí a byl ženatý jen jednou (1 Tim 3, 2).
Jeho pohřeb byl oslavou klerikální licoměrnosti, kterou osobně neměl rád. Nemluvil o svém manželství proto, že mu to bylo církevně uloženo, nikoliv proto, že by nechtěl. A nemyslím si, že být ženatý je hřích, který je třeba za každou cenu ututlat.
Převzato z Umlaufovin
