Když je „kolektiv“, je i kolektivní vina.1 Pokud někdo nejedná sám za sebe, ale jako součást nějaké skupiny, musí i nést důsledky za jednání takové skupiny. Když prohrají fotbalisté, budou snad vykládat, že neprohráli a že tvrdit něco takového by znamenalo přičítat jim kolektivní vinu?
A kde je kolektivní vina, může být i kolektivní trest. Učitelé nechávají třídu po škole, o Římanech se říká, že používali k udržení kázně v legiích decimaci, i když ve skutečnosti používali duodecimaci – zabití každého dvacátého vojáka. Při decimacích by si svá vojska asi hodně rychle vybili.
A nejsou jen kolektivní vina a kolektivní tresty, ale i kolektivní práva. Práva je nutno dělit na práva, která má člověk jako jedinec – už jen proto, že tady je, a na práva, která má jako součást určité skupiny, například obce nebo většího společenství, ale také skupin dělených podle věku, pohlaví, profese, schopností, funkce, atd.
Hlavně se jedná o práva skupin lidí na zem, na které žijí a která je živí, a na zdroje, které využívají. Například půda, vodní zdroje a les, který využívali lidé určité obce, dřív patřily této obci. Zdroje nebo stavby, které používalo víc obcí (například komunikace a kultovní stavby), patřily společně všem těmto obcím. Jakákoli privatizace takovýchto zdrojů je samozřejmě od počátku neplatná a je jenom a pouze násilím na těchto skupinách, na lidech, které tyto skupiny tvoří.
Tato práva samozřejmě zanikají, když lidé přestanou být lidmi.
A tato práva samozřejmě také nevznikají tím, že lidé lidmi nejsou nebo se jako lidé nechovají. Tím, že nějaká skupina lidi jiné skupiny vyvraždí nebo vyžene. Ani tím, že se nějaká skupina přemnoží, jí žádné právo na „životní prostor“ na úkor jiných skupin nevzniká. Nevzniklo nacistům a nevzniklo ani Albáncům okupujícím válkou dělohy, záměrným extrémním přemnožováním, Srbsko. Ani jiným skupinám okupujícím jiné části Jugoslávie. A ani jiným skupinám provádějícím totéž kdekoli na světě. Pokud se nějaké skupiny dožadují cizího území, naopak jim zaniká i právo na území, která do té doby obývaly. O pravidlech, kterými se budou záležitosti na těchto jimi původně obývaných územích řídit, pak mají podle přirozeného práva rozhodovat napadené skupiny. Pokud se tak neděje, roztáčí se kolo násilí a vývoj spěje ke katastrofě.
…Dokud nebudou v okupovaných částech Jugoslávie vládnout zase Srbové, ale okupující deprivantské skupiny, budou tato okupovaná území ložisky násilí a napětí ohrožujícími celý svět.2
Kolektivní práva skupin k území a zdrojům jsou stále stejná, nezávislá na počtu členů té které skupiny. Jsou víceméně konstantní. I zde sice dochází k jistým změnám, ale ve zcela jiném časovém horizontu, než je obsazení území válkou nebo přemnožením během několika málo generací. Tímto časovým horizontem jsou minimálně stovky, spíše však tisíce let. Zhruba se jedná o vývoj v souladu s přirozeným vývojem krajiny. Případně také v souladu s dosahem lidské paměti. I když zde je třeba upozornit na to, že toto právo není možné získat „zjednodušením“ – tím, že se pamětníci vyvraždí, nebo se jim paměť vymaže. Takové právo musí organicky vzniknout.
Je víceméně na dané skupině, jestli si své území zničí, vyčerpá zdroje, nebo se přemnoží natolik, že jim pak dané území nestačí. Tím páchá násilí proti svým vlastním členům, a snažit se toto násilí „napravovat“ násilím na jiných skupinách není žádným napravováním násilí, ale jen znásobováním násilí. Pokud se nějaká skupina snaží dosáhnout větších „práv“ na úkor ostatních svým vlastním přemnožováním, jedná se o populační terorismus, a jako s teroristickou skupinou by se s ní mělo nakládat. A pokud se s ní tak nenakládá, násilí roste.
Velkým a těžko řešitelným problémem je, co s členy skupin, které svým násilím ztratily právo ke svému území. Jistě, mohou žít jako hosté, buď nadále tam, kde žili, ale bez rozhodovacích pravomocí, nebo v některé jiné zemi, která je jako hosty přijme. Ale co když jako hosté žít nechtějí! Co když nadále páchají násilí vůči obyvatelům nové hostitelské země? Nebo i v případě, že se takového násilí z opatrnosti zdrží, nadále útočí na zemi, kterou se jim nepodařilo násilím obsadit?
Dnes s odstupem času vidíme, že by bylo daleko menším zlem sudetské teroristy místo odsunu fyzicky zlikvidovat. Přes všechny omyly, popravy nevinných lidí, ke kterým by přitom došlo. Představovalo by to daleko menší míru násilí, zla, utrpení, než je to, které od té doby dokázali napáchat. (I když jistě toto násilí nepáchají všichni, ale hlavně jejich „tvrdé“ ultranacistické jádro.) …A samozřejmě by i v případě jejich kompletní likvidace nesli odpovědnost pouze oni sami, jakožto útočníci.3
Běžný národ není připraven zlikvidovat milióny deprivantů, ani na to, co provedou, když je nezlikviduje. Je otázkou, jestli si v budoucnu vezmou národy, státy, nebo jak se to bude nazývat ponaučení (například ze zde uvedených příkladů) a budou jednat tak, aby vzniklo co nejméně násilí, nebo jestli násilí i nadále poroste „donekonečna“ – tedy ve skutečnosti do-konečna.
Kolektivní vina vzniká skupinám, zemím nejen napadením cizích území, ale i schválením takového napadení a obsazení, uznáním nových „vlád“. V obou případech země, které tak učinily, podle přirozeného práva automaticky přecházejí pod jurisdikci napadených zemí. A to, že se tak ve skutečnosti neděje, je jen dalším nárůstem násilí.
Země, které například napadly, schvalovaly napadení nebo uznaly okupovaná území jako nové „státy“ v případě Jugoslávie, se automaticky staly součástí Jugoslávie, a měly by v nich být tedy dodržovány jugoslávské zákony. Pokud ty samé země učinily totéž v případě Libye a Sýrie, staly se automaticky součástí Libye a Sýrie a mají v nich platit libyjské (původní) a syrské zákony. Dále tím, že USA nevrátily Kubě Guantánamo, jehož pronájem na 99 let z roku 1903 vypršel v roce 2002, Spojené státy podle přirozeného práva automaticky přešly pod kubánskou jurisdikci, a kubánské zákony by měly platit nejen na území Guantánama, které i podle mezinárodního práva dnes patří Kubě, ale i na území Spojených států. Nakonec tak vzniká dost velký propletenec. Takže všechno najednou to samozřejmě nejde – ale je to možné proporčně.
Navíc tato vina zase není až tak úplně bez výjimky kolektivní. Plně jistě spadá na představitele těchto zemí, kteří se na tom, byť jako loutky, podílejí. Plně jistě spadá také na ty, kteří to plně schvalují. Na ty, kteří to plně nebo vůbec neschvalují, spadá vina podle míry tohoto jejich schvalování, případně i podle toho, co proti tomu dělají (ale možnosti jedince něco dělat jsou v dnešní době opravdu malé.)
Představa, že když násilím nebo přemnožením obsadím nějakou zemi, získám tím automaticky všechna práva původních obyvatel, je podobná, jako představa, že když obsadím školu nebo nemocnici, jsem tím automaticky oprávněn učit nebo léčit. I když i to se v době brutálního kapitalismu děje. Jedinci, kteří si myslí, že tato práva takto získají, by naopak sami potřebovali chodit do školy, nebo ještě lépe se léčit.
A představa „životního prostoru“, představa, že když jednu zemi vybydlím, musím automaticky dostat jinou … od koho to ti nacisté vlastně vzali?
Původně existoval jen společný majetek skupiny, případně společný majetek více skupin a osobní majetek, patřící jednotlivým lidem.
I nabývání soukromého majetku bylo při svém vzniku vázáno na příslušnost k určité skupině, a to skupině žen. Za okolností, kdy už skupina nebyla schopna zajistit všem svým členům v dostatečné míře životní potřeby, bylo ženám povoleno vlastnit majetek – za účelem zajištění výživy a výchovy svých dětí. Na některých místech máme tuto situaci dosud etnograficky dochovánu: soukromý majetek vlastní jenom ženy, muži vlastní jen osobní majetek, tedy to, co potřebují ke svému životu a k tomu, aby mohli chránit skupinu a být jí i jiným způsobem co platní.
Kapitalismus je tedy, zjednodušeně řečeno, svým původem „ženský“ systém.4 Co je svou podstatou kapitalista, který chce jen ležet, a aby mu zaměstnanci přinášeli „přiměřený zisk“, lze snadno domyslet. Nabízelo by se analogicky nazývat socialismus mužským systémem, protože je v něm chráněn osobní – „mužský“ majetek, který se v tomto světle na první pohled jeví jako protipól soukromého majetku. Ale nebylo by to správné, protože osobní majetek nebyl pouze výsadou mužů, měly jej i ženy (jen možná „méně zbraní a víc košíků“). Jak a nakolik by se tedy mohlo osobní a soukromé vlastnictví v nějakých ekonomických systémech navzájem doplňovat, je proto diskutabilní.
Pokud se socialismus zvrhne ve státní kapitalismus, je pak samozřejmě něčím velice podobným, jen v jiné barvě. Socialismus u nás však zdaleka nebyl státním kapitalismem v té míře, jak si někteří myslí, protože zde existovala nesrovnatelně vyšší míra ochrany osobního majetku, která je s kapitalismem – i státním – neslučitelná.
Zvláštním případem společného majetku pak je „společný majetek“ manželů a registrovaných párů. Zde se vytvářejí jakési pseudoskupiny (třebaže jsou tvořeny jen dvěma jedinci, což zní pro skupinu jako málo), které však po právní stránce nejsou považovány za skupiny, ale za právnické osoby. Rozhodně není pravdou, že by byly vytvářeny z důvodu výchovy dětí. Důvodem jejich vytváření je rozbití společnosti a ovládání lidí. (Jinak by nemohla být uzákoňována registrovaná partnerství i bez možnosti adopce. A pokud je adopce registrovaným párům povolena, je to hlavně z důvodu krytí tohoto faktu a také z důvodu krytí pedofilie.) Podobně jako firma nesou tyto pseudoskupiny většinou stejné jméno, případně jsou to Partner & partner.
Předpokládá se, že jedinci, kteří do takových svazků vstupují, se už vzdali své individuality, podřídili se, nejsou nemocným mocí nebezpeční, „milují Velkého Bratra“, a tak mají, na rozdíl od fyzických osob, stejné nebo podobné zvýhodnění při převodu majetku a podobné daňové úlevy jako právnické osoby. (Právnické osoby, firmy, jsou zvýhodňovány právě proto, že se předpokládá, že je vlastní deprivanti.) Jejich majetek je de facto soukromým majetkem firmy = jejich manželství, za kterou oni jednají, i když tato skutečnost není u nás ještě po právní stránce plně ošetřena.
Zajímavá je také praxe, pokud někdo chce z takového svazku vystoupit (pokud je to v daném systému vůbec nebo alespoň částečně možné). Platí nepsané pravidlo, ovšem striktně dodržované, že o všechen majetek bude připraven ten z partnerů, který projeví víc individuality, ať je to muž nebo žena. Kdo se chová jako „hovado“, vyhrává.5
U nás téměř naprosto tabuizovaným tématem je družstevní vlastnictví nebo vlastnění podniků zaměstnanci.6 Přitom i v západní Evropě nebo ve Spojených státech je to stále běžná forma vlastnictví. Družstevně jsou často vlastněny například obnovitelné zdroje: větrné elektrárny v Dánsku, solární elektrárny v USA. Zaměstnanci je vlastněna firma Gore, vyrábějící známý goretex, která se po léta umisťuje na předních, často i prvních místech v žebříčcích firem, pro které je nejlepší pracovat.
O komunitním nebo obecním vlastnictví, které je i v echt kapitalistických zemích také rozšířené (v případech, kde je u nás jednoznačně a tvrdě prosazováno vlastnictví soukromé, například u rozvodných sítí), ani nemluvě.
Českým špecifikem je ale ještě i to, že nejenže společné vlastnictví stále většině lidí „smrdí socialismem“, ale že lidé, pokud nějaká práva vyplývající ze společného vlastnictví mají, tato práva neuplatňují. Ať už z nezájmu, nebo proto, že i něco takového považují za „socialistický přežitek“, a mají za to, že za kapitalismu se přece všechno „řídí samo“. A tak na schůze společenství vlastníků nebo členů družstva, na kterých se rozhoduje o jejich majetku, nechodí, a i v případě, že ano, nejsou schopni svá práva hájit, a jako ovce odhlasují i téměř vše, co je proti jejich vlastnímu zájmu.
…Tato kolektivní vina českých obyvatel je také po zásluze kolektivně trestána, a tak jsme tam, kde jsme.
1 Nejznámější příklad aplikace principu kolektivní viny však máme z „druhé strany“ – zmíněné přičítání kolektivní viny všem Čechům za repatriaci deprivantských Němců.
2 Což je dobře vidět i na intenzitě, s jakou se tyto skupiny po celém světě zapojují do amerických genocid, naposledy v Libyi a v Sýrii.
3 Například podle Ernesta Denise (Čechy po Bílé hoře I.) nese vinu za krutosti boje vždy útočník.
4 Je zajímavé, že v pojmech mužskosti a ženskosti uvažoval ještě německý kancléř Otto Bismarck (byť ne v oblasti ekonomie). Nezastával teorie o čistotě rasy, a naopak říkal, že tajemství úspěchu Pruska je v tom, že není čistě germánské, že německá duše je ženská, a musí být posílena slovanskou duší, která je mužská. Také svůj kulturní boj (Kulturkampf) pojímal jako boj německého národa proti římskému kultu (při kterém byl i roku 1874 fanatickým skatolíkem postřelen), a ne jako boj skatolických Němců proti „kacířským“ Čechům. (Boj probíhal za papeže Pie IX., onoho zakazovatele interrupcí.) Později, hlavně po Bismarckovu odstoupení (v roce 1890), byl však vývoj nasměrován jiným směrem, ke třetí říši, založené na estrogenech v mužských tělech, které v nich, na rozdíl od testosteronu, vyvolávají patologickou agresivitu.
5 Také platí, že je snadnější vystoupit z registrovaného partnerství, vyhrazeného homosexuálům, než z manželství, do kterého jsou vmanipulovávány heterosexuální osoby, ze kterého to případně nejde vůbec.
6 I když bytová družstva u nás opět nabývají na oblibě. Poté, co velké množství bytů přešlo do osobního vlastnictví, se družstva chovají tak, aby si zbylé členy udržela – váží si jich, a jejich představenstva nerozkrádají v takové míře jako výbory SVJ (alespoň mimo Prahu).
Foto: Banksy
