Jedním z nejnepochopitelnějších jevů dnešní společnosti jsou žaloby ohledně uražení hlavy nebo česti. Jak je vůbec možné, že soudy takovou žalobu přijmou, když už v podatelně musí na první pohled vidět, že dotyčný, který tvrdí, že mu byla uražena hlava, ji má stále na krku, a že čest nikdy neměl? Jak se vůbec může taková hra, svou absurditou přesahující všechny hry na císařovy nové šaty, ujmout ve společnosti, ve které panuje jakáž takáž gramotnost? Jak je možné, že mohl avel podat asi 1200 žalob, ve kterých tvrdil, že mu někdo urazil hlavu, když každý viděl, že ji pořád má? …Myslím, že ani skutečnost, že byl o hlavu menší, než je běžná velikost českých mužů, na tom nic nemění. I když mnohé vysvětluje.
Jak vůbec mohla vzniknout představa, že by někdo, kdo hlavu nebo čest nemá, ji mohl získat žalobou? A jaký by měl být výsledek těchto falešných žalob? Že by měl nakonec dotyčný hlavy dvě nebo i víc? A kolik si o sobě vlastně myslí, že měl nebo má hlav ten, kdo podává takových žalob víc? …Vypadá to, že v některých případech je gramotnost na škodu, že některým dětem pohádky o dracích prostě do ruky nepatří.1
Jistě, čest se snažili podivnými způsoby získat ti, co ji neměli, už dřív. Jsme odchováni literaturou a filmy plnými soubojů. Tyto souboje však představovaly daleko menší míru násilí než dnešní žaloby, i když to tak v oněch „akčních“ filmech na první pohled nevypadá. Když vás někdo vyzval na souboj, mohli jste ho poslat do patřičných míst, ke svým, a on se vám mohl nanejvýš jen přiblble posmívat. Když nepřijdete k soudu, dopadnete hůř…
Můžeme i říci, že souboje byly svým způsobem očistné. Ti, co neměli čest, se navzájem vybili, a byl od nich pokoj. Tím, že mohou deprivanti donekonečna ostatní žalovat pro uražení hlavy a česti, násilí roste.
V některých oblastech vedlo dokonce nepochopení toho, že se čest nedá získat žalobami a souboji (podobně jako se nedá koupit v apatyce), až k praktikování krevní msty. Ale i ta má v sobě autoregulaci, díky které nakonec i v takových oblastech vymizí. Logicky postihuje nejvíc ty, kteří ji nejvíc a nejdůkladněji praktikují. Ti se nakonec vybijí. A dá se říci, že když někde lidé klesnou na úroveň, kdy chápou okolní svět v pojmech msty, není ani na škodu, když se tak stane.
(Pokud násilí probíhá „cikcak“ mezi dvěma skupinami, které se tím navzájem oslabují, jak tomu při krevní mstě bývá, je to pravděpodobně lepší, než kdyby násilí působilo periodicky pouze jedním směrem a stupňovalo se. Nevede to k tak velkému nárůstu násilí, a už vůbec ne k tak dlouhodobému.)
Dokud nebudou ti, kteří podávají žaloby pro uražení hlavy a česti, končit podobně jako ti, kteří se pouštějí do soubojů nebo praktikují krevní mstu, dokud bude tento druh násilí tolerován nebo dokonce podporován, dokud se budou soudy podílet na těchto justičních vraždách, násilí ve společnosti poroste.2
Po právní stránce se opět jedná o presumpci viny, předpoklad, že za to, že má někdo hlavu nepoužitelnou a nemá čest, může ten, kdo na to upozorní. Nebo prostě o buzeraci, o šikanu za pomoci soudu.
Podobný smysl mají „zákony“ na ochranu před osobností, kterými jsou pronásledováni ti, co svým chováním dávají najevo, že osobnost mají. Paradoxně dost často dochází k tomu, že se nejedná o skutečné osobnosti, ale o disimulující deprivanty, a tak se navzájem soudí jedinci, z nichž nemá osobnost ani jeden. …Takže se pak jedná o sudičskou obdobu zmíněné krevní msty.
Jakmile se začne uvažovat o tom, že by se na zločinu mohlo vydělat, je to problém. A není vůbec žádný rozdíl, jestli na zločinu chce vydělat ten, který se ho dopouští, nebo někdo, kdo chce parazitovat na tom, že se zločinu dopustil někdo jiný.
Problém je v tom, že pokud chci po někom za nějaký čin odškodné, je jednak takovýto způsob přemýšlení založen na mstě, na odplatě, tedy na tom, aby zločinec za svůj čin zaplatil – a navíc takovým způsobem, abych já na tom co nejvíc vydělal, tedy aby zaplatil penězi, které dá mně, a přitom mi už příliš nezáleží na tom, jestli bude pachatel ve své činnosti pokračovat a škodit dalším lidem.
Náhrada škody je za jistých okolností na místě, ale jenom a pouze za nich. Připadá jako logické, že pokud někdo něco z neopatrnosti (a dá se uvažovat třeba i o opilosti) poškodí, bude na něm (pokud nad tím poškozený nemávne rukou), aby škodu zaplatil, případně poškozenou věc opravil.
Už v případě dopravních nehod však například dochází k jisté nerovnoprávnosti, pokud bude někdo jezdit autem zhruba stokrát dražším než jiní, a požadovat, aby v případě nehody byla škoda placena z pojistky toho druhého. Vždyť nebýt jeho, neměli by ostatní možnost se s tak drahým autem srazit, on je vystavuje tomuto riziku. Promítnout takové riziko do pojistek drahých aut je však jen triviálním příkladem pro pojistnou matematiku.
Horší situace je v případě, kdy je možné žádat už nejen náklady za způsobenou škodu, ale i za fiktivní „psychickou újmu“. Když systém umožňuje podávat v krajním případě až takové žaloby jako: „Jak jste jel kolem mého vozu, zvířil jste prach. Zrnko tohoto prachu dopadlo na můj vůz, já jsem utrpěl šok, a žádám odškodné pět miliónů dolarů.“ Když jsem žil v Kanadě, byl tam několikanásobný rozdíl ve výši pojistek za auto mezi oblastmi, kde žili „lepší lidé“, kteří se takovýmito podvodnými soudními přemi živili (Toronto, Vancouver), a oblastmi, kde takoví lidé nežili (Winnipeg), kde se lidé chovali slušně. …Systém, který podobné fiktivní žaloby umožňuje, je na nejlepší cestě k tomu, aby nakonec bylo možné žalovat kohokoli o jakoukoli částku bez udání důvodu – za provizi soudci.
K úplné katastrofě pak dojde, pokud je možné žádat odškodné nejen za poškozený majetek, ale i za lidi (převážně příbuzné).3
Pokud nějaký systém umožňuje vymáhání „odškodného“ za smrt někoho jiného, je to jen jasným důkazem, že tento člověk byl považován za něčí majetek, a že tedy tento systém je otrokářský, ať se sám nazývá eufemicky jakkoli.
A není divu, že dnešní „civilizované“ společnosti, které „odškodnění“ za někoho jiného umožňují, společnosti, jejichž soudy takové žaloby přijímají, projednávají, a placení odškodného nařizují, také ve skutečnosti obchod s otroky, byť skrytý, tolerují.
V podobných případech se ve většině případů jedná o „nedbalostní trestné činy“, a o možnost neomezeně parazitovat na těch, kteří se jich neúmyslně, z neopatrnosti dopustí. Případně o další protiprávní postih těch, kteří se opovážili se bránit – ale to už není parazitování na zločinu (tedy spíš na nedbalostním trestném činu), to je parazitování zločinem. Parazitování na zločinu má však své negativní důsledky i v případě, že by se jednalo jednoznačně pouze o zločince.
Společnost se tak může postupně stát závislou na zločinu, na práci zločinců. Nemá pak zájem na snižování zločinnosti, ale naopak. Má zájem na recidivě, a tak, i když bude mluvit o prevenci zločinnosti, jejím skutečným zájmem bude, aby se z vězení naopak stala podobná školicí střediska zločinu, jaká můžeme vidět v některých filmových komediích. A pokud bude zločinců i tak málo, bude lidi zavírat zcela bezdůvodně a zcela libovolně, nebo podle nějakého klíče, který nemá s kriminalitou nic společného.
A dokonce nemusí jít ani o celou společnost. Náklady na jednoho vězně mohou být vyšší než hodnota jeho práce, pokud pro vězně vůbec nějaká práce je, a tak se věznění celkové společnosti nemusí vyplatit. Stačí ale jedna Společnost s. r. o., která bude ve vězeňství podnikat, a tak bude uplácet soudy, aby odsuzovaly nevinné, a „lobbovat“ politiky, aby prosazovali snadnější ukládání vyšších „trestů“, a pro ni prosazovali vyšší dotace … a máme tu vznik vězeňsko-průmyslového komplexu jako v USA.
I kdyby se nakrásně podařilo pro všechny vězně zajistit práci a zorganizovat vězeňství tak, aby bylo výdělečné, byla by závislost na práci zločinců jistě ještě nebezpečnější než outsourcování práce do zahraničí.
Ale už i představa, že by někteří zločinci – například politici ať vrcholné nebo komunální úrovně – byli schopni vykonávat nějakou užitečnou práci, se zdá být poněkud „mimo mísu“, a představa, že by si dokázali takovou prací na sebe dokonce vydělat, je už pravděpodobně mimo realitu zcela. A pak už si vůbec nelze představit výdělečnost vězeňství v takových zemích, jako je Česko, kde je životní úroveň tak nízká a zoufalství lidí tak velké, že lze na stejnou práci kdykoli najmout někoho za mzdu nižší, než jsou i jen samotné náklady na ostrahu vězně.
1 V zemích s demokratickou minulostí se dosud předpokládá, že pokud jde někdo do politiky, jde „s kůží na trh“ a je připraven snést veřejnou kritiku. A požadovat finanční „odškodné“ za to, že o nich někdo něco řekl, už nemohou vůbec. Museli by totiž dokázat, že jim taková škoda vznikla. A ta by v zemích, kde politici nesmějí mít další zaměstnání, mohla například presidentovi vzniknout jenom tak, že by mu byl snížen plat.
I v případě firem mohou být v dříve demokratických zemích kritéria pro dokazování způsobené škody dosud nastavena natolik přísně, že je těžké je splnit. Ale i tak se dá situace zneužívat a ropné a chemické koncerny už mnohokrát žalovaly ekologické aktivisty, i když věděly, že fiktivní škodu nemohou dokázat a soud prohrají. Náklady se jim i tak vyplatily, protože tyto aktivisty připravili o čas strávený u soudů, který tak nemohli věnovat například měření množství vypouštěných škodlivin.
2 Také jsme viděli, jak avlova agresivita stále rostla, až se nakonec stal humanitárním bombardérem – masovým vrahem.
3 Pozitivně nesmýšlím ani o životním pojištění, které je ve skutečnosti jen sázením na smrt (a mělo by se tedy řídit loterijním zákonem), a spadá proto do kategorie „ruské rulety“.
Foto: Banksy
