Základy přirozeného práva a karmických zákonů – 14. díl: Násilí vítězí?

Reklama


Z dlouhodobého hlediska samozřejmě nikoli, a to ani, když se bude maskovat třeba tím, že se bude nazývat „pravda a láska“.

Násilí má tendenci k neustálému růstu. A tuto svou tendenci i přenáší do všeho, co má možnost ovlivňovat. Jak víme, představa nekonečného růstu na konečné Zemi je jen nekonečnou blbostí. A můžeme si být jistí, že jakmile někde někdo obhajuje neustálý růst populace nebo ekonomiky, je v pozadí vždy násilí (i když někteří z těch, kteří ony známé fráze jen opakují po druhých, mohou tuto násilnou propagandu šířit neúmyslně). Stále rostoucí násilí (a podobně stále rostoucí populace nebo ekonomika) se nakonec vždy obrátí proti svému původci. Ať už proto, že v konečném prostoru není jiného východiska, nebo proto, že každý sadista je zároveň masochistou, a tak při dosažení jisté míry agresivity nakonec obrátí své násilí proti sobě.1

Násilí je také parazitické, a rovněž tím je limitováno, protože parazit hyne se svým hostitelem. A to platí i v případě predátorů, parazitujících na své kořisti – tedy v podstatě parazitů parazitujících ne na jedinci, ale na celém druhu (úplně přesně na slabších jedincích toho kterého druhu). Všichni predátoři, kteří se příliš specializovali na co nejrychlejší a nejúčinnější zabíjení určité kořisti, vyhynuli, jakmile početní stavy druhů, které lovily, klesly pod určitý počet. Všechny druhy šavlozubých predátorů (šavlozubost se během evoluce vyvinula několikrát) vyhynuly, jakmile se snížily počty velkých býložravců, protože pro lov menší kořisti nebyli uzpůsobeni. Podobně víme, jak silně kolísají i počty například některých kočkovitých a psovitých šelem – rysů a lišek, a také třeba sov, podle stavů druhů, na jejichž lov se specializovaly. V současné době se dokonce soudí, že taková specializace byla i příčinou vyhynutí neandertálců. Za ledových dob se totiž příliš specializovali na lov velké zvěře, a na rozdíl od cromagnonců nebyli později schopni přejít k lovu zvěře menší, třeba králíků. Kosti menších zvířat se totiž v jejich „kuchyňském odpadu“ ani v pozdějších dobách nenacházejí.

Pouze na parazitování je založen také kapitalismus. Takže představy, že je to ten nejlepší systém, jakého kdy bylo dosaženo, a žádný jiný už není možný, že je to „systém na věčné časy“, poněkud (zcela) odporují logice.

Kapitalismus zprvu parazitoval na koloniích, protože měl větší vojenskou sílu. Pak parazitoval na východním bloku, protože jako v té době větší ekonomika si mohl diktovat pro východ nevýhodné obchodní podmínky (například stanovovat nesmyslné směnné kurzy, kdy houska v Německu stála třicetkrát víc než houska u nás). Východní blok tehdy představoval sice menší, ale přesto velmi silnou ekonomiku, a tak bylo toto parazitování velmi výhodné – výhodnější než dřívější parazitování na koloniích. Parazitování na východním bloku si mohl západ případně i před svými občany snadno obhájit jako parazitování na nepříteli. Ve skutečnosti ale ani nic obhajovat nepotřeboval, protože se mu dařilo toto parazitování před svými občany tajit, a vše vysvětlovat „přednostmi“ vlastní ekonomiky a „zaostalostí“ ekonomiky východní. Bývalým koloniím v té době poskytl do jisté míry volnost. Snad proto, aby si mohl hrát na to, že podporuje svobodu a demokracii ve světě, nebo jen proto, že parazitování na nich nebylo tak výnosné. Nebo se spíš od nich izoloval, aby se přes ně, poté co navázaly styky s východním blokem, do východního bloku nedostávala západní měna za výhodnějších podmínek, než si určil. Po pádu a rozpadu východního bloku paběrkuje v „bývalých východních zemích“, jako je třeba střední Evropa, a opět parazituje na zemích „třetího světa“. Zhruba se tedy vrátil ke svému původnímu parazitování na koloniích. V těch však byl v době, kdy parazitoval na východním bloku, nastartován tak rychlý ekonomický růst, že v současné době představuje největší ekonomiku tento „třetí svět“, a podmínky si tedy může diktovat on. Západ tak už nepřežívá dlouhodobým parazitismem, vysáváním těchto zemí, ale čistě predátorstvím, kdy přepadá jednotlivé slabé země, které zcela zničí, zavraždí, aby se momentálně nažral. Což samozřejmě není dlouhodobé řešení, protože těchto slabých zemí je jen omezený počet.

…Vzhledem k tomu, nakolik je kapitalismus založen na násilí, je otázkou, jestli výraz kapitalismus, kromě toho, že je věcně nesprávný, protože se zcela jistě nejedná o systém vymyšlený hlavou, není navíc také redundantní.

Přesto přese všechno často slyšíme, že násilí je evolučně úspěšné, že je evolučním přizpůsobením, že je výhodné. Jak vidíme, dlouhodobě není. Navíc na tom, jak v případě vnitřních parazitů nepřežívá parazit sám – ten zahyne s hostitelem – ale jen jeho vajíčka (nebo nějaká jiná životní forma sloužící přenosu do dalšího hostitele), kterými se zamoří okolí, vidíme, jak parazitickým systémům vůbec nezáleží na přežití jednotlivců, ale jen na víceméně samoúčelném přežití systému jako takového.

Přes všechny ty kecy, jak je agresivita výhodná a evolučně úspěšná, probíhá i u lidí vývoj stejně jako u ostatních živočichů, tedy tak, že ty skupiny, které se stanou příliš násilnými, které se příliš „specializují na násilí“, po nějaké době vyhynou, a vývoj pokračuje dál na základě těch méně násilných.

A přes všechny ty kecy na světě stále ještě přežívají skupiny, které stále žijí víceméně způsobem z doby kamenné, navzdory tomu, jak jsou „úspěšně“ likvidovány buď přímým vyvražďováním, připravením o zdroje obživy, nebo akulturací. Naproti tomu nepřežila ani jedna ze všech známých i neznámých pozemských civilizací. Všechny do jedné zanikly ať už vlivem vlastního nárůstu agresivity a tím vnitřních konfliktů, v konfliktech s jinými skupinami, nebo proto, že se pro svůj zkostnatělý hierarchický (a tedy násilný) systém nedokázaly přizpůsobit změnám klimatu.

To platí i o přemnožování, které svou podstatou není ničím jiným než násilím2 vůči jiným lidským populacím, vůči ostatním živočišným druhů, vůči celé přírodě. (I vůči sobě, své vlastní skupině, což však daná populace nemusí v daný moment vnímat, může to mít zastřeno ideologií.) Vždy přežily – a pokračovaly ve vývoji – jen ty společnosti, které uměly svůj počet ovládat, a ty, které se přemnožovaly, vyhynuly.3

…Už z pouhé matematické skutečnosti, že se v případě rozmnožování jedná o kvadratickou funkci, vyplývá, že tady nikdy v minulosti žádná skupina, která by po delší dobu měla větší populační růst, nemohla být.

Evolučně úspěšné samozřejmě není ani masochistické snášení stále horších podmínek. Pasivní snášení stále horších podmínek, které se zhoršují rychleji, než může docházet k fyziologickému přizpůsobování, adaptaci organismu, vede nevyhnutelně k zániku jak jedince, tak druhu. A současné zhoršování tak rychlé je. Můžete se tisíckrát utěšovat pochybnou definicí, podle které je přizpůsobování totožné s inteligencí. Nicnedělání navíc ani není přizpůsobováním.4

…A je docela dobře možné, že podobně, jako dřív evoluce odstraňovala spíš ty agresivnější, a ti, co se „přizpůsobovali“, přežívali, v současné době je evoluční síto naopak přichystáno hlavně na tyto pasivní „přizpůsobovače“.

Mnozí budou jistě nadále opakovat, že naši předci přežili díky agresivitě, že je to výhodné chování, jehož odměnou je přežití, že máme, jako jejich potomci, proto agresivitu zakódovanou v genech, že ji máme v krvi atd., jak je agresivní chování přirozené, že je to přece naše vlastní přirozenost, že jsou to naše „přírodní“ instinkty, že je to tak správné, že na agresivitě není nic špatného, že je agresivní chování normální, že přece „o nic nejde“…

František Koukolík zase naopak radí, že jakmile se setkáme s deprivantem, máme udělat jednu jedinou věc, a tou je utéct.

Při konfliktu jsou obvyklé obě situace, jak útok, tak útěk. Zvířata však obvykle útočí jen tehdy, když jsou zahnána do kouta, nebo když chrání druhé. Pro jednotlivé zvíře se riskovat zranění nevyplatí. Proto bývají i dravá zvířata tak plachá.

I zvýšenou sílu svalů, kterou způsobuje testosteron je možné použít k obojímu, jak k útoku, tak k útěku. Při pokusech na řadě živočišných druhů bylo zjištěno, že samotný testosteron v jakýchkoli dávkách (aplikovaný injekčně) agresivitu u samců nevyvolává. Agresivitu u nich vyvolává naopak estrogen (možná ve spojení s testosteronem), ale i ten jen u těch druhů, u kterých samci sklon k agresivitě mají. …I vyplavování testosteronu při konfliktu bude tedy svým původem nejpravděpodobněji útěkovou reakcí.

V zátěžových situacích se navíc objevují dvě zcela odlišné hormonální reakce organismu. U šimpanzů bonobo, známých tím, že všechny konflikty, zcela v duchu make love, not war, řeší sexem, charakteristická je pro ně tolerance, spolupráce, a to, že se dělí o jídlo, se při konfliktu vyplavuje kortizol, u šimpanzů učenlivých, nesnášenlivých, soutěživých a agresivních, zmíněný testosteron. U lidí – u mužů se sice vyskytují obě reakce, ale nejčastější je reakce stejná jako u šimpanzů bonobo, se kterými jsme geneticky nejpříbuznější. Tedy vyplavování kortizolu.

Kortizol rozkládá zásobní látky a uvolňuje tak energii, kterou potřebují svaly, ale hlavně mozek. Problém je, že rozkládá i stavební látky, což vede při častějším vystavení stresujícím situacím k oslabení organismu. Což sice zní na první poslech dost špatně, ale za jistých okolností asi je i výhodnější zásobovat mozek na úkor svalů, než se nerozumně vrhnout do boje nebo na „bezhlavý“ útěk, a přitom dojít ještě k daleko větší fyzické úhoně.

I když, vzhledem k tomu, že se vyskytují obě tyto reakce, jsou jistě za jistých okolností k účinné obraně použitelné obě z nich. Kortizol připravuje organismus také na útěk – ale na dlouhodobý, jako v případě koní. …Oba hormony tedy připravují organismus na útěk, jeden na krátkodobý, druhý na dlouhodobý, a oba připravují organismus i na útok, jeden na okamžitý, bezmyšlenkovitý, druhý na útok promyšlený. (Velmi zjednodušeně řečeno tedy jde o něco na způsob rozdílu mezi taktikou a strategií.)

U šimpanzů bonobo se tedy v konfliktu zapojí mozek, u šimpanzů učenlivých svaly.5 Podobně u mužů se u těch, kterým jde o sex, při konfliktu také zapojuje mozek jako bonobům, a těm, kterým jde víc o moc než o sex (nebo jenom o moc) se zapojují jen svaly jako troglodytům (šimpanz učenlivý = latinsky Pan troglodytes).

Není právě skutečnost, že se u těch lidí, kteří jsou sexuálně aktivní, při konfliktu zapojuje mozek, a u těch, kteří žijí v „sexuální čistotě“, pouze svaly, zdrojem většiny náboženské nesnášenlivosti?

…Název šimpanz učenlivý pak zní tak trochu, jako že se jedná o opice, které se naučily „tu správnou“, předepsanou, „politicky korektní“ hormonální reakci.


1 Rozdíl mezi sadistou a masochistou je zhruba ten, že sadista má větší strach páchat násilí na sobě než na druhých, a u masochisty, „přípraváře masa“, je tomu opačně. Jelikož však v těchto případech nakonec individualita zaniká, příliš bych neantropomorfizoval. Spíš bych řekl, že v těchto rozdílech hraje roli rozdílné působení zbytků pudu sebezáchovy – u sadistů se jedná o strach o své tělo přímo, u masochistů nepřímo, přes strach z odpovědnosti. A jelikož se pud sebezáchovy velmi překrývá s pudem sexuálním, bývá sadomasochismus také často spojován s překroucenou formou sexuality.

2 I když můžeme uvažovat i o tom, že v době, kdy bylo velké riziko úmrtí při porodu, mohlo být plození dětí některými ženami praktikováno i jako „adrenalinový sport“.

3 U přírodních národů neexistuje tendence k růstu populace. Všechny přírodní národy udržují svůj počet na takové úrovni, aby žili v souladu se svým životním prostředím. A dokonce meze jeho úživnosti nejenže nepřekračují, ale zpravidla jich (z našeho pohledu) ani zdaleka nedosahují.

V Tichomoří máme etnograficky doloženy dva způsoby ovládání počtu svých obyvatel u společností, které přežily. Jedním (na atolech) byla kontrola porodnosti, a to někde až tak přísná, že otcovství dokonce i znamenalo pro náčelníka ztrátu postu. A druhým (na hornatých ostrovech sopečného původu) bylo lidojedství. …Pokud chce lidstvo přežít, může si tedy vybrat.

4 Jedná se o ono známé vaření žáby. Říká se, že když žábu hodíme do hrnce s horkou vodou, samozřejmě hned vyskočí. Když ji ale dáme do studené vody a tu budeme postupně zahřívat, bude v hrnci plavat, nicnedělat, a nakonec se uvaří. Nevím, jestli jsou žáby opravdu taky tak blbé jako lidi, jestli se opravdu nechají uvařit – a ani to nechci zkoušet. Ale jako obrazná představa je to pěkné.

5 Napadá mě z Mrazíka známé „ty máš svaly, já mám čáry“.

Foto: Banksy

Přejít do diskuze k článku