Základy přirozeného práva a karmických zákonů – 4. díl: Karel Macháček by se divil

Reklama


Průtokový ohřívač karma se tak jmenuje po nějakém Karlovi Macháčkovi, který je vyráběl. S karmou, jak ji známe z indické filosofie, samozřejmě nemá nic společného. Ale podobně nemají s karmou nic společného ani představy mnoha západních lidí.


Představy mnoha lidí u nás a jinde na západě (či „ve středu“) jsou příliš ovlivněny pseudokřesťanskými představami viny a božího trestu. Když se vám něco nepříjemného děje, neznamená to, že jste vinni, neznamená to, že vás pámbu trestá, neznamená to ani, že trestáte sami sebe. Karmický zákon není zákonem ve smyslu zákonů sepsaných právníky (nebo zákonodárci práva neznalými) nebo ve smyslu zákonů předaných lidem nějakým starozákonním nebo podobným bohem.

Karmický zákon není možné ani zjednodušeně vykládat jako fyzikální zákon akce a reakce. Některé věci totiž karmické jsou, a některé nejsou. Skutečnost, že svým chováním, nebo pouze tím, že jste, něco „vyprovokujete“, ještě vůbec neznamená, že se jedná o vaši karmu. Může jít o karmu toho druhého. A také neplatí, že každým činem vytváříte další karmu. Svým činem můžete naopak i karmickou záležitost uzavřít nebo ji odsunout na pozdější dobu.

…Když se vám něco nepříjemného děje, může to tedy i znamenat, že něco děláte dobře, a že to někomu (nebo něčemu) vadí. On si vytváří špatnou karmu. Vy ne!


Přesto (nebo právě proto) se najdou mnozí, kteří vás, když se vám něco špatného děje, budou hned obviňovat, vykládat, jak si za to můžete jenom a pouze vy, vykládat vám, jak si vytváříte špatnou karmu – i v případě, kdy si tuto karmu jednoznačně vytváří právě ten druhý, budou se pokoušet ve vás vyvolat pocity viny, méněcennosti, budou vám tvrdit, jak se musíte očišťovat, budou vás chtít vést.

Někteří vás budou chtít očišťovat sami, někteří z nich si za to budou chtít hned nechat zaplatit, jiní to budou dělat jen z dobré vůle, byť často „štrejchnuté“ potřebou pocitu nadřazenosti. A někteří z nich vám budou ještě navíc tvrdit, jací jsou zločinci, kteří vám ubližují, chudáčci, jak se museli obětovat, aby vás za vaši špatnost potrestali, jak i za to můžete vy, že jste horší než oni, a jak byste jim měli být vděčni.


Jsme příliš poznamenáni tím, že vlivem „kultury“ a náboženství máme sklon chápat vše, čemu se říká zákon, včetně přírodních zákonů, jako jakési nařízení. Tak tomu rozhodně není. Gravitace není žádné nařízení, že všechny předměty musí padat dolů, jinak dostanou do držky. Zákony se musíme naučit chápat jako popis jistých zákonitostí, a ne jako nějakou otrokářskou vyhlášku.

Poznamenání naší psychiky otrokářským řádem a „křesťanstvím“, které z jeho prostředí vzešlo, „kulturou“ a náboženstvím, které ustrnuly někde před několika tisíci lety, v podstatě „kulturou“ strachu, je ale dosud natolik silné, že pro mnoho lidí může být dost obtížné se tímto novým způsobem naučit myslet. Mnoho lidí se bude pořád vracet k představě nařízení vytesaných do kamene, a pámbíčka s rákoskou.


Svým jednáním, mluvením a myšlením si hlavně vytváříte návyk, jakým způsobem jednáte, mluvíte, myslíte. A při každém opakování tento návyk prohlubujete. Vytváříte jakési koleje, jako když vůz jede po měkké půdě.1 Když se takové koleje prohloubí, je pak velmi obtížné z nich vyjet a jet jinou cestou.

Karma je tedy hlavně o vytváření takovýchto návyků, nazývaných vásany, sčítání jednotlivých projetí, které prohlubují brázdu. Je to podobné jako v hospodě, kdy vám při každém pivu napíší čárku – a s každým pivem je pro vás obtížnější odejít … i zaplatit. (A když překročíte svou mez, neodejdete po svých, ani když zaplatíte.)

Jak říkám, karma nezná pojem viny. Když se vám podaří z kolejí dostat, jste volní. Pokud do stejných nebo do jiných kolejí nezapadnete znova.

Karmický zákon tedy není o nějakém trestu, odplatě za nesprávné chování. Je jen o tom, že pokud si někdo navykne chovat se jistým způsobem, ve vyjetých kolejích, tyto koleje vedou tam, kam vedou. Není o tom, že v těchto kolejích musíme jet až nakonec, ale naopak o tom, že z nich můžeme vystoupit a dát se jinou cestou.


Pokud jde o téma, které je hlavním námětem této knihy – působení negativní karmy ve světě, jde také o sčítání jednotlivých nesprávných činů. Jde zhruba o to, že:


Když se někdo k nějakému člověku chová jako k deprivantovi, tedy jako k někomu, kdo nemá duši, napíše se čárka.

Podobně, když se někdo k deprivantovi chová, jako by šlo o člověka, jako kdyby měl duši, napíše se čárka.

Počtu napsaných čárek pak odpovídá míra násilí ve společnosti v dané oblasti a nakonec i ve světě.


Pro míru násilí ve společnosti tedy není až tak důležité, jak „závažné“ činy jsou páchány, ale jak často se vyskytuje neadekvátní chování, chování k lidem jako k deprivantům a k deprivantům jako k lidem – chování k těm, co duši mají, jako kdyby ji neměli, a k těm kteří ji nemají, jako kdyby ji měli. „Závažnost“ (brutalita) činů roste s tím, kolikrát už předtím byly bez následků pro aktéra provedeny. (A samozřejmě, že počet opakování usnadňuje i další opakování.) Jde tedy hlavně o to, nakolik je takové neadekvátní chování ve společnosti tolerováno, nakolik je obhajováno, nakolik je považováno za samozřejmé či nakolik je skrýváno, nakolik je nazýváno jinak.


Pro omezení míry násilí ve společnosti by tedy bylo v první řadě důležité se bránit, deprivantům jejich chování netolerovat, snížit možnost opakování jejich činů, a snížit počet zaujetí chybných postojů vůči nim.


Obranou se žádná špatná karma nevytváří. Jde jen o to, provádět ji s jasným vědomím, že se jedná o obranu, obranu vlastní osoby nebo ochranu jiných. Nesklouznout do vyžívání se v „násilí“, hádkách, seřvávání někoho. Pokud k tomu má někdo sklony, měl by na sobě pracovat a velmi se hlídat. Protože podléhání takovým sklonům znamená podléhání skupinovým duším, které je řídí. Pak se stáváte i vy deprivanty, třebas (zatím) jen částečnými a dočasnými. Naopak tím, že jste sami sebou a bráníte se, nejenže vám žádná špatná karma nevzniká, ale ještě se stáváte ještě víc sami sebou.

Pokud si ujasníte, že se budete bránit, na konfrontaci většinou ani nedojde. To je i podstatou bojových umění. Když se naučíte bránit a ujasníte si, že v případě napadení se každopádně bránit budete – a velice účinně – nikdo vás nenapadne. Skupinové duše ovládající deprivanty vaše rozhodnutí vycítí, a své „figurky“ do boje s vámi nepošlou.

Podobně, pokud se naučíte s revolverem – a budete pevně rozhodnuti jej v případě napadení použít – můžete jej odložit do šuplete, nikdo vás nenapadne, a bude se i tak držet z dostřelu. Ale musíte být opravdu rozhodnuti. Když jsem chodil na střelnici, byl tam jeden střelec, který pořád dokola vedl řeči o tom, jak by se měl bránit, kdyby ho někdo napadl, čím a kam ho střelit, aby mu co nejméně „ublížil“. Během několika měsíců jej třikrát přepadli a sebrali mu pistole. Nikomu jinému ze střelnice se nic podobného nestalo. …Ideální by asi bylo umět s odstřelovací puškou.


Neexistuje nic jako „nepřiměřenost“ obrany! Deprivanti vždy útočí na maximum. Proč byste se neměli vy maximálně bránit! Proti deprivantům, kteří ke svému útoku použijí naprosto cokoli, máte samozřejmě právo na svou obranu použít také naprosto cokoli! Včetně motorové pily (pokud se v tom nebudete sadisticky vyžívat). I když samozřejmě jistá přiměřenost, soudnost nutná je (například, když se budete bránit dynamitem).

Je nesmysl tvrdit, že obranou nesmíte „způsobit větší škodu“, než při povrchním pozorování útočník způsobil. A totéž platí i v případě „trestu“.2 Jednak o výši škody rozhoduje oběť, a pak je skutečná, „skrytá“ škoda obvykle daleko větší, než jak může někdo tvrdit, nebo jak se může někomu i opravdu zdát.3

Obrana musí být hlavně účinná, musí s největší pravděpodobností zabránit zločinci v opakování zločinu a potencionální zločince odradit. Je třeba mít stále na paměti, že každé opakování zločinu prohlubuje ony vyjeté koleje, vede k nárůstu násilí ve společnosti, který nakonec může vést (a obvykle vede) k zániku dané společnosti.

Dřív bývávalo zvykem, že následky zločinu nesl zločinec. Pokud je dnes nese naopak oběť, není něco v pořádku. Ať už se jedná o jedince, o skupinu, nebo například v případě podsouvání kolektivní viny Čechům za odsun německých vepřových („sudetských“ – Sudety = pohoří kanců) deprivantů o celý národ.


Na obranu a zlehčování kriminality se občas uvádí, že u mnoha národů se v jejich minulosti setkáváme s tradicí kradení koní. Mnoho lidí v tom vidí důkaz pro to, že kriminalita je normální a vždycky byla běžná. Jde však o velký omyl. V tomto případě totiž nešlo o běžnou kriminalitu. Kradení koní se pěstovalo jako adrenalinový sport. A podobně jako v každém jiném adrenalinovém sportu se počítalo s tím, že jeho účastníci ponesou riziko. Považovalo se za samozřejmé, že v případě přistižení mohou být účastníci takové výpravy zabiti, a že toto zabití nebude dáváno nikomu jinému za vinu. Chtít se za to mstít by v takovém případě bylo stejně nesmyslné, jako kdyby například horolezec chtěl odstřelit skálu, protože z ní ze své nešikovnosti spadl.

V dnešní době, kdy je vám upíráno jakékoli právo zloději v krádeži bránit – pokud při vyrušení při činu sám neuteče, nesmíte mu bránit ani v jeho dokončení – a můžete maximálně krádež nahlásit na policii, která případ „odloží“ a po pachateli vůbec nepátrá4, se z krádeží stal jakýsi adrenalinový sport bez adrenalinu.


Právo bránit se máte podle přirozeného práva samozřejmě i v případě, že na vás omylem zaútočí policie nebo příslušníci podobné ozbrojené i neozbrojené složky. Riziko za svou chybu by přece v takovém případě měla nést policie. Mělo by to být považováno za riziko policistů z jejich povolání. Jak to, že pokud se při zásahu zraní hasič nebo záchranář, automaticky to za riziko povolání považováno je? Jak to, že se u zdravotního personálu automaticky považují za riziko z povolání i útoky vyšinutých a kriminálních pacientů? Jak to, že v případě policie a podobných složek je to jinak, a v případě chybného útoku na nesprávnou osobu „nejde“ také o riziko z povolání, a zcela oprávněná obrana je posuzována jako „napadení veřejného činitele“?

Jak mohl někdo vymyslet takovou blbost, jako „imunitu“ policie vůči „sprostým podezřelým“ a imunitu „orgánů činných v trestním řízení“ vůbec vůči následkům svých chybných rozhodnutí – pokud soudce spáchá zločin, je dokonce trestné jím proto i pohrdat, natož jej zlikvidovat – a ne třeba daleko užitečnější imunitu hasičů vůči ohni a lékařů vůči infekcím? Proč, když hasič při zásahu špatně šlápne, je to jeho věc, kdežto u policie se musí hledat obětní beránek? Proto, že policistů je málo, kdežto hasičů a zdravotníků tolik, že jich „není škoda“? A kdo to počítá?

…Právě díky imunitě policie se u nás v poslední době tak rozmohly útoky na zdravotní personál. Na policisty si útočníci netroufnou, protože by byli za porušení jejich imunity zavřeni. A tak se vyžívají na zdravotnících a sestrách, kde jim toto nebezpečí nehrozí. Přitom policisté mají výcvik, většinou i dobrou fyzickou kondici, a útočníky by dokázali i bez imunity zpacifikovat. Ale co lékař, natož zdravotní sestra?


Podobně máte samozřejmě právo bránit se i v případě, kdy na vás někdo pošle „osoby“ prohlášené za nesvéprávné, třeba nezletilé, a tudíž „netrestatelné“, nebo případně, když na vás takové „osoby“ zaútočí samy. Za ně a za cokoli, co by se jim mohlo stát, přece i oficiálně tak jako tak nesou a nenesou odpovědnost jejich rodiče nebo jiní právní zástupci. Pokud někdo pošle děti do opuštěného sadu trhat třešně a spadnou, ponese za to odpovědnost on. Pokud je pošle krást k vám do domu a spadnou ze schodů, zavřou za to vás. …I když některé soudy v některých zemích se dnes budou už i v prvním případě snažit dohledat a zavřít majitele třešně.


V případě, že na vás zaútočí nějaká organizace, která funguje na „kolektivním principu“, kde se zaměstnanci či členové stávají anonymními zaměnitelnými nástroji, slepými vykonavateli moci a zvrácených či nesmyslných nařízení, vzniká takovéto organizaci kolektivní vina, a je možné se bránit vůči ní jako celku. Když nemáte přístup k jejímu vedení, i útokem na jakékoli zaměstnance či členy, kteří se tím, že se vzdávají sami sebe a stávají se součástí organizace, stávají spolupachateli.

V krajním případě můžete například vyhodit do povětří celý úřad. Samozřejmě, že to chce soudnost, a brát v úvahu, že zdaleka ne všichni dělají nechutnou práci dobrovolně a s nadšením, že k tomu mohli být donuceni pro nás třeba i nepředstavitelnými tlaky, že za jiných okolností by jednali jinak. Pokud se však rozhodneme bránit, odpovědnost vždy nesou ti, kteří své zaměstnance nebo členy donutili se k vám nepřátelsky chovat. Jim se vytváří špatná karma. Vám ne.


Karma se nevytváří jenom jednotlivým pachatelům. Jak se vyjíždějí ony koleje a násilné chování nebo nebránění se mu se stávají stále častější, narůstá negativní karma celé společnosti, karmická zátěž.

Ke změně takové karmy je pak třeba změna myšlení a chování velké části společnosti. A samozřejmě i změna mluvení – zbavit se bezmyšlenkovitě používaných zavádějících obratů novořeči, jejichž používání ovšem ovlivňuje negativním způsobem myšlení, a udržuje lidi v kolejích určených těmito obraty. Začít nazývat věci pravými jmény.

Taková změna je dlouhodobou záležitostí, a spíš to vypadá na to, že mnohá území směřují k tomu, že budou (nebo už jsou) karmicky natolik znečištěna, že budou po dlouhou dobu v podstatě neobyvatelná. Země, ve kterých se násilí neustálým opakováním zacyklí, ve kterých se roztočí ono známé kolo násilí tím, že se proti násilí po dlouhou dobu nic nedělá, se stávají karmicky spálenými.


Jak jsem už psal, není důležitá vnější závažnost „kriminálních“ (v uvozovkách, protože se za ně dnes většinou do kriminálu neposílá) činů. Důležitá je právě ona neadekvátnost jednání. Za vraždu proto považuji každý nepřátelský čin (od vrag = nepřítel). A přeneseně i nebránění se mu, nebránění se zlu, nastavování druhé, třetí, čtvrté… tváře, které je ve skutečnosti jen spolupachatelstvím.

Ona „méně závažná trestná činnost“ je totiž dokonce nebezpečnější, neboť právě ji lze snadno opakovat a vytvářet a upevňovat tak zvyk a návyk, prohlubovat ony koleje. Zabít můžete někoho jen jednou. Nakládat s ním špatně mnohokrát. A stejně tak můžete mnohokrát držet hubu a krok, a dělat, že žádný zločin nevidíte, nebo, že sice vidíte, ale že to není vaše věc. Možná právě proto deprivantská propaganda tak často mluví proti „trestu“ smrti, možná právě proto byl lidem vnucen jako tak módní postoj, kdy se předhánějí, kdo bude proti „trestu“ smrti ostřeji vystupovat a „dokazovat“ tak svou humánnost.5 …Vytváří v USA víc zla občasné popravy nebo vězeňsko-průmyslový komplex s milióny vězněných a statisíci sadistických bachařů?

Podobně je třeba opatrnost s vnucovaným dělením na „násilnou trestnou činnost“ (která je, i když jen za jistých okolností, považována za závažnou – aby bylo možné na základě toho stíhat lidi za obranu) a „majetkovou trestnou činnost“, která je nanejvýš zlehčována. S tvrzením, že přece není možné mluvit o násilí vůči majetku. Ano, například poškozování majetku, který je sice ve společenském (např. státním) vlastnictví, ale který je vládnoucí vrstvou používán ke zločinu, samozřejmě není násilím ani zločinem. Ale útok na osobní majetek se může člověka týkat natolik, že o násilí každopádně jde. A stejně tak je tomu v případě tunelování a rozkrádání, které pak ve svém důsledku vede k tomu, že jsou lidé připravováni o život, který musí trávit prací, aby ztráty způsobené rozkrádáním nahradili, nebo je jim přímo nebo nepřímo zabavován majetek.

Navíc dnes víme, že „kriminalita“ deprivantů je univerzální, nespecializují se na určitý druh „trestné“ činnosti (jako například kasaři), ale pokud mají příležitost, páchají jakékoli zločiny. Deprivantský defraudant tak svým, z něčího pohledu „neškodným“ defraudováním „trénuje“ i na skutečné zabíjení lidí. (Nehledě na to, že nakradenými penězi si pak zajistí beztrestnost.) Podobně jsou i v případě ostatních ofenzívních deprivantů, pokud je nikdo včas nezastaví, nejtěžší zločiny jen otázkou času.



1 Na Maltě, ostrově se starobylou kulturou, je mnoho podobných hlubokých kolejí vyjetých (spíše smykem než vozem) za staletí či tisíciletí do pevné skály.

2 Omezení obrany a trestu není jen ochranou vysoce ležících útočníků (v některých společnostech obrana proti nim prakticky ani není možná), ale i pragmatickým opatřením, aby se jim „nepoškodila“ pracovní síla. Původně se jednalo samozřejmě o otroky, kteří nebyli tehdejším „právem“ považováni za lidi, ale za věc, za nástroj. Později, jak za kapitalismu, tak za socialismu šlo například o dělníky, zaměstnance. A zachovat zločince v práceschopném stavu mělo – zvláště v době závodů ve zbrojení – přednost před spravedlností. V dnešní době vysoké nezaměstnanosti se jedná samozřejmě o anachronismus, a tak v omezování obrany a trestu převažuje důvod první, tedy ochrana vysoce ležících útočníků (a jejich oficiálního i neoficiálního represivního aparátu).

3 Jako příklad uvedu praxi českých soudů: Jak mi vykládali lidé z firmy, která klade kabely k veřejnému osvětlení, když položí kabel a někdo uřízne třiceticentimetrový kousek, který vyčnívá ze země u lampy, aby jej prodal do sběru, soud jej v případě, že je přistižen, odsoudí k zaplacení pouze tohoto kousku, tedy pouze za viditelnou škodu. Přitom je třeba kabel – v délce desítek metrů – vyměnit celý (zadavatelská firma trvá na tom, že nikde nesmějí být žádné spojky).

4 Už dávno proto u nás policie na místě činu ani nesnímá otisky prstů, a zásadně odmítá prozkoumat záznamy bezpečnostních kamer snímajících nepřetržitě místo, kudy musel zloděj s lupem jít, i když jim řeknete přesně dobu, kdy ke krádeži došlo, a množství ukradených věcí je tak velké, že je těžko mohl nést skrytě.

5 Nepoužívání „trestu“ smrti má za jistých okolností své opodstatnění. Zejména za nepřehledné situace, kdy by mohlo dojít k jeho zneužívání.V Sovětském Rusku bylo proto zrušení „trestu“ smrti jedním z prvních opatření, která hned po převzetí moci v roce 1917 přijali (třetího dne, tedy 9. listopadu, nebo 27. října podle tehdejšího ruského kalendáře). Nebo za situace, kdy je zkorumpovanost a úroveň soudců taková, že by docházelo jak k jeho zneužívání, tak k neúmyslným justičním omylům. Je však otázkou, jestli je v pořádku, pokud takoví soudci rozhodují o dlouhodobém věznění nebo vůbec o čemkoli. …Zrušení „trestu“ smrti samozřejmě nesmí omezovat právo na obranu.

Přejít do diskuze k článku