Zlo sice „jede“ vždy na plný výkon, ale málokdy jedná přímo. Zpravidla jedná oklikou. Skoro vždy chce totiž nějakým způsobem přimět oběť ke spolupráci. Udělat z ní spolupachatele. Proč? Důvodem asi ani tak nebude, že by se snad chtělo zbavit části viny, nebo že má strach, že si vytvoří špatnou karmu. Důvodem spíš bude, že ti deprivanti, kteří se pustí do otevřeného násilí, se nakonec stanou tak násilnými, že se zabijí navzájem, nebo zabijí i sami sebe.
Na tomto principu fungují i skutečné mafie. Pokud se někdo ukáže jako skutečná osobnost, postaví se jim, a nechce platit výpalné, zpravidla mu dají pokoj. Těch, co budou výpalné platit, najdou tak jako tak dost. Jistě, onen pěšák, který po vás bude výpalné chtít, nemusí tyto věci vědět a může být příliš horlivý. Ale ti nad ním vědí – nebo cítí – víc, a tak, když ho odstřelíte, nejspíš už dalšího nepošlou. Píšu cítí, protože si nejsem jist, jestli je to ve všech případech vědomé. Jestli celá ta věc nefunguje spíš hlavně na tom principu, že u těch, co se této zásady nedrží, agresivita stoupne a zábrany klesnou natolik, že se nakonec postřílejí navzájem, a přežijí jen ti opatrnější, kteří se tímto pravidlem řídí. Tedy na principu jakéhosi sociálního darwinismu. Z dlouhodobého hlediska prostě přežijí jen ti, kteří se tak chovají. Mafie, které tento princip nectí, nejsou pravými mafiemi, ale jen obyčejnými zločineckými gangy, které nemají dlouhého trvání.
Tímto způsobem je zlo ve své činnosti značně limitováno. Zpravidla se nepouští do otevřené konfrontace – ale samozřejmě se na to nedá stoprocentně spolehnout. Deprivanti jsou jen loutky, které nejednají o své vůli. A často nejednají o své vůli ani loutkovodiči, a dokonce můžeme mít celý řetězec nevědomých loutkovodičů loutkovodičů a loutkovodičů loutkovodičů loutkovodičů… Pro většinu lidí asi ani nemá smysl snažit se odhalit celý takový řetězec. Pátrat po všech klikách a tajných společnostech, ovládajících jedna druhou, které hýbou viditelnými figurkami na politické šachovnici světa, trápit se nad protiřečícími si informacemi o tom, z jaké části vesmíru jsou negativní mimozemšťané – také neindividuální formy života – kteří ovládají tyto společnosti, a na jaký stupeň hierarchie patří a jak se jmenuje ona skupinová duše, která je na konci řetězce.1 Každopádně je ale dobré si pamatovat, že nemá žádný smysl jednat s nevědomými články tohoto řetězce. Ty pro vás nejsou partnerem. Partnerem je pro vás vždy až první bytost, která má duši. Je to podobné situaci v armádě, kde také nemá smysl se o některých věcech bavit s vojínem, ani s desátníkem, kteří jen plní rozkazy jako x-tí v pořadí, ale museli byste jít přinejmenším za generálem nebo ještě výš. Se skupinovými dušemi na konci řetězce byste navíc museli komunikovat na magické úrovni.
Skupinu ovládnutou skupinovou duší si můžeme představit třeba jako živý obraz z lidí v různě barevných tričkách. Rozdíl je v tom, že to není jako, ale tak.
Problém je ten, že v jakékoli skupině ovládnuté skupinovou duší vzniká netolerance, bezohlednost a krutost. Je to logické, neboť skupinová duše nejedná s jedinci, které ovládá, jako se samostatnými bytostmi, ale jako s částí svého těla. Řítí-li se stádo zvířat, třeba pakoňů, a pár jedinců přitom zahyne, je to pro jejich druhovou duši asi tak stejné, jako pro jedince, když běží, a trochu se odře.
Skupinová duše může i likvidovat jedince, kteří jí nevyhovují. Podobně jako v těle vícebuněčných organismů dochází k ničení starých, nevhodných či nepotřebných buněk, ale i větších součástek těla – třeba ztrátě dětského chrupu. Stejně tak, jako tyto procesy z našeho hlediska vícebuněčných tvorů neposuzujeme jako nějakou krutost, třebaže z hlediska ničených buněk bezpochyby o krutost jde, tak také, když převládne vliv skupinové duše, není brán žádný ohled na jednotlivce, a není to posuzováno jako nějaké násilí.
Podobně, když se dvě skupinové duše, třeba dva národy perou, může být statisíce mrtvých, a přitom z hlediska zúčastněných skupinových duší o žádné zabíjení nejde. – Vždyť ony přežily, jen se tak trochu poškrábaly. Pro ně jde o nevinnou pranici.
Při podřízení se skupinové duši také dochází k naprosté nerovnoprávnosti jednotlivců, podobající se nerovnoprávnosti jednotlivých orgánů a buněk u vícebuněčných organismů. Různé buňky mají různou životnost a postavení některých z nich je víceméně podřadné. Vývoj, který by z lidí udělal takovéto buňky, je zcela nežádoucí.
…Všechno to násilí, netoleranci, bezohlednost a krutost si tedy do značné míry volíte vy sami tím, že potlačujete svou individualitu, jako individuality se neprojevujete, a svou individualitu nerozvíjíte.
Ale jak říkám, když dáte skupinové duši jasně najevo, že jí nejste podřízeni, že jste pro ni přinejmenším partnerem, dá vám pokoj. Skupinové duše do jisté míry ctí individualitu, a ty, co ji mají, jako partnery berou.
Skupinové duše mají moc jen nad těmi, kteří se jim podřídí, kteří se jim „upíší“ – to je podstata všech těch pohádek o upisování se ďáblu. O upisování vlastní „krví“ – svou individualitou, kterou si sami „pustí žilou“.
Proto se všechny skupinové duše tolik snaží, abyste se jim „upsali“, a deprivanti se tolik snaží vás manipulovat, abyste to, co po vás chtějí, dělali dobrovolně. …Proto politici a politické strany chtějí, abyste si je dobrovolně zvolili.
Právě z důvodu, aby byli lidé přivedeni k „milování Velkého Bratra“, aby se vzdali sami sebe a spolupracovali na svém zotročení, vznikla většina náboženství a všechny světské propagandistické systémy. …Většina náboženství tedy nevznikla proto, aby lidé „poznávali boha“, ale aby přestali poznávat sami sebe.
Ostatně, co většina náboženství dělá jiného, než že lidem stále vnucuje představu, jak jsou hříšní, špatní, že jsou majetkem boha, jeho otroky, kteří mu musí sloužit? A co dělají ideologické systémy jiného, než že lidem vnucují představu, že jsou špatní, protože jsou, „neuvědomělí“, nebo že jsou špatní, protože si toho uvědomují „moc“? Že jsou špatní, protože by chtěli i něco jiného než práci, nebo že jsou špatní, protože by chtěli i něco jiného než peníze? Že jsou neúspěšní, protože se nenarodili v té správné posteli a nepřevedli do skutečnosti „americký sen“ – americké pohádky „pro debilny dety“ o tom, jak se pasáček stal miliardářem? …Že jsou špatní, protože by chtěli sex, a to je přece hřích, nebo že jsou špatní, protože nemají sexu tolik, kolik by ho měli mít průměrní lidé podle zfalšovaných statistik a blábolů v bulváru, jejichž jediným účelem je srážet lidem sebevědomí a vyvolávat v nich pocity méněcennosti?
A co nabízejí jako řešení? Jen vzdání se své individuality a naprosté podřízení se církevním či světským hierarchiím. Zadupání své duše, vzdání se všeho poznání a všech zkušeností za celý život, a přijetí několika jednoduchých pouček, navíc zjednodušeně vykládaných poněkud jednoduchými slouhy dané církve nebo systému. Nebo zařadit se do „společnosti“, a i pokud člověku společnost žádné zařazení neumožňuje, „držet hubu a krok“. (I když se samozřejmě víc oceňuje, když někdo naopak bezmyšlenkovitě papouškuje absurdní propagandistické fráze, a ještě se v tomto umění s jinými předhání.) Člověk se má stát podle církevních ideologií ovcí, podle světských ideologií ovčanem, zařadit se do stáda, do davu, a pokud ne, čeká jej „věčné zatracení“, ostrakizace, posměch, nejrůznější postihy a bezdomovectví … „oheň pekelný“ nebo umrznutí pod mostem.
Člověk by si mohl naivně myslet, že všechny ty náboženské řeči o duchovním znovuzrození, odložení „starého člověka“, přijetí Krista a podobně, mají něco společného s duchovním probuzením člověka, kdy člověk začne vnímat nové věci, a na základě toho změní své životní postoje, své myšlení, chování. A je pak nemile překvapen, když zjistí, že se po něm naopak žádá, aby své vnímání duchovního světa potlačil, aby se vzdal všeho, k čemu za celý svůj život dospěl, a přijal ona zkostnatělá dogmata.2
Samozřejmě že rétorika je jiná a tak církve naopak mluví o tom, jak to vše člověk musí dělat proto, aby „spasil“ svou duši – když ji tím ve skutečnosti zadupává. …Podobně jako dnešní pravičáci pořád nesmyslně mluví o individualismu, navzdory tomu, že už Mussolini jasně řekl (že by se prokec?), že fašismus je antiindividualistická idea.
Problém je, že přijetí zjednodušených dogmat mnoha lidem skýtá určitou výhodu. Bylo už zjištěno, že v mozku máme jakési centrum pro víru – a také, že je úplně jedno, čím jej „nakrmíme“. Funguje úplně stejně, jedno, jestli věříme v boha nebo na Santa Klause.3 A i zcela pochybná nebo nesmyslná víra paradoxně může člověku pomáhat, a nejen jej držet při životě, ale dokonce jej udržovat v dobré fyzické kondici.
Na konci druhé světové války Němci zapomněli jednu svou vojenskou jednotku na jakémsi malém ostrově u Japonska. Zapomenutí vojáci byli objeveni až asi po čtyřiceti letech. Po celou dobu ošetřovali zbytky své výzbroje a výstroje … a i po tak dlouhé době v izolaci v nehostinných podmínkách byli tito pětašedesátiletí staříci v dobrém zdravotním stavu. Po celou dobu žili vírou v Hitlera a v německé vítězství.
…Takže by nemělo platit jenom (také z Bílé paní) známé „Věř, ale komu věříš, měř!“, ale také „Věř, ale čemu věříš, měř!“
Další výhoda pro lidi přijímající zjednodušená dogmata pramení z toho, že pokud člověk nějakým způsobem zjednoduší svůj život, odpadnou jisté problémy a dostaví se jistá euforie. Kdysi jsem tento jev nazval makrobiotickým efektem a definoval tak, že pokud člověk sám dobrovolně sníží svou duchovní úroveň, sám sebe otupí, přicházejí mu i této nové úrovni odpovídající, a tedy jednodušší, úkoly k řešení. A také jich přichází méně.
(Naopak svým skutečným duchovním vývojem, rozvojem své individuality můžete způsobit, že vám budou – podle vaší nové úrovně – přicházet k řešení problémy těžší, a bude jich i víc. Můžete si tak zadělat na noc ducha.)
Své snahy o zotročení lidí deprivanti halí do maskáčů posvátnosti náboženských nauk, posvátnosti společenského postavení světských vládců, údajné morálky a etiky, obecného „blaha“ a „prosperity“, „humanity“, „demokracie“, „pravdy a lásky“, modrého peří a podobně. Když se jim nedaří lidem vnutit naplno svá dogmata, snaží se jim vnucovat alespoň „objektivní“, „vyvážený“ pohled, který je v nejlepším případě průměrem mezi pravdou a lží,4 ještě častěji však průměrem mezi pravdou a několika či mnoha lžemi. A i pravda, započítávaná do tohoto průměru, bývá náležitě „očesaná“. Před jakoukoli konfrontací se chrání prosazováním politické korektnosti, „slušného“ chování a vystupování, vyžadováním etikety. Největší svinstva provádějí s přesladkým úsměvem idiota a vyžadují po ostatních, aby jim s podobným úsměvem poklonkovali. V defenzívě vždy vyžadují, aby byla vyslechnuta i druhá „strana“, což znamená několik z nich proti jednomu, kdo říká pravdu, aby mohli demonstrovat, že on je v menšině, a tvrdit, že proto „nemá pravdu“. Jakoukoli pravdu nazývají v „nejlepším“ případě „jednostranností“, jako kdyby deprivanti představovali nějakou stranu (i když politickou často ano), zavádějí pro pravdu nová, nesmyslná označení jako konspirační teorie, a pak tvrdí, že pravda je stejně nesmyslná jako tyto nálepky. Mluví o tom, že je třeba vyslechnout i opačný nebo jiný „názor“, jako kdyby lež byla nějakým názorem5, a ve skutečnosti jim nešlo o to, převálcovat „druhé“ podle známého hesla, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
A lidé na tuto jejich hru přistupují, učí se „společenskému chování“, etiketě, a dokonce si zakládají na tom, jak se umějí ke sviním „slušně“ chovat. Neuvědomují si, že tím, že se na rozdíl od nich budou chovat „slušně“, jen ztratí. Naopak se dokonce chlubí tím, že se nenechají – a ani by se nenechali, to by přece oni nikdy – „strhnout“ k nějaké „neuctivosti“ nebo dokonce „hulvátství“. O „buranství“ ani nemluvě. A neuvědomují si, že to úplně největší hulvátství a buranství mají právě před sebou, ať umně nebo méně umně maskované pomocí drahého (nebo jen nevkusného) oblečení, nacvičených póz, frází a grimas. A pokud si to částečně uvědomují, jen je to utvrdí v tom, aby tuto hru, kterou si nechali vnutit, hráli ještě víc „doopravdy“. Přece, aby „nebyli jako oni“. Aby byli „papežštější než papež“. …Když si sami dobrovolně uvážete na krk kravatu, nemůžete se divit, že vás pak za ní někdo chytí.
Nejlepší obranou naopak je na tuto jejich hru nepřistoupit, prostě ji nehrát. Když někdo používá slova ze slovníku, ještě to neznamená, že s vámi jedná slušně! Naučte se to poznat! To navenek slušné chování si přinesl jako náhubek pro vás. Když s vámi někdo jedná sprostě, byť „slušnými“ slovy, buďte na něj ještě sprostší! To je to jediné, co na něj platí! Jednejte s nimi podle dnes už zapomenutého hesla „na hrubý pytel, hrubá záplata“. (Nebo ještě lépe, je do pytle rovnou kopněte.) Prostě, jednejte s nimi adekvátně! Jinak jim jen dáváte energii a jejich útok je ještě silnější.
V takovém boji neplatí žádná pravidla. Jak vidíte, žádná pravidla nedodržují oni, nedodržujte je proto ani vy! Oni proti vám použijí všechno, použijte všechno i vy proti nim! Vždyť ta „pravidla“ jsou jenom a pouze nástrojem proti vám! „Platí“ jen v tomto jediném smyslu, v žádném jiném! Chtějí vás spoutat tak, jako byste vy spoutali je, kdybyste je nutili, aby s vámi mluvili jen ve verších! Seřvěte je! Řvěte na ně, co nejvíc vám to jde, co vám hlasivky dovolí! (Ale přitom se nenechte „vytočit“.) „Zadupejte“ je! Můžete po nich i házet všechno, co máte po ruce!
Necenzurujte se! Používejte jakýchkoli slov! Pokud to půjde do vysílání, některé stanice vás „vypípají“. Berte to jako cenzuru – jako to, co to je. Nenechte si namluvit nesmysly, jako že ohrožujete „mravní výchovu mládeže“, která tyto výrazy podle nich nikdy neslyšela! A už vůbec si nenechte vnutit pocit viny za to, že údajná „pravidla“ porušujete, že jste neslušní, že jste to „nezvládli“, že jste se „nechali strhnout“, že se chováte „jako oni“ nebo „jako bůhvíco“, že jste „bůhvíco“. Když to uděláte poprvé, budou z toho asi mnozí vaši známí v šoku. Pak si zvyknou…
Přestaňte si myslet, že je slušné, když s nimi mluvíte, používat vykastrovanou slovní zásobu, ve které chybí všechna slova, která se jich týkají, nepoužívat slova, která by jim připomněla, co jsou zač, nebo dokonce, že je neslušné jim to připomenout i jen opisem nebo nějakou narážkou.
A také samozřejmě nepřistupujte na jejich rétoriku, nepoužívejte jejich slov. Nazývejte věci pravými jmény. A dejte jim jasně najevo, že ne vy, ale oni jsou nevzdělanci a negramotní blbci, když neznají vaši terminologii, která může být sice nezvyklá, ale je logická a logicky odvoditelná. Vysmějte se vy jim. Oni se snaží trapně vysmívat vám. Vysmívejte se vy jim a vysmívejte se jim co nejvíc! Staňte se onou pověstnou českou „smějící se bestií“, ze kterých měli nacističtí deprivanti takový strach.
To hlavní, o co jim „jde“, tedy je, aby vás oklikou dovedli k tomu, abyste se na svém zotročení sami podíleli, abyste se stali spolupachateli. Někteří deprivanti se o to budou snažit nevědomě, víceméně médijně, jako loutky vedené skupinovou duší. Někteří vědomě a pod vnějším tlakem – ve snaze vejít se do určitých „mantinelů“. (Říká se například, že negativní mimozemšťani jsou pod dohledem jiných mimozemšťanů, a tak musí věci navléknout tak, aby to vypadalo, jako že „oni nic“. Jinak by to bylo posuzováno jako zasahování do pozemského vývoje, které by jim ostatní vesmírné civilizace netrpěly.) A konečně někteří proto, že k tomu byli vybráni oním darwinistickým výběrem – ti, kteří prováděli násilí otevřeně, nepřežili, protože jejich agresivita stoupla natolik, že se navzájem nebo sami sebe zlikvidovali.
A právě takové přežití jim neusnadňujte. Oni musí své násilné projevy mírnit, aby nakonec nezlikvidovali sami sebe! Vy ne! Když jednáte s hrubými hrubě, je to jen adekvátní chování. Vám tím žádná špatná karma nevzniká!
Na závěr si uveďme závěr knihy 1984 od George Orwella: „Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“
1 Dřív by se „nekorektně“ řeklo, že je jedno, který negr to udělá a který eunuch mu to poručí.
2 Jde tedy víceméně jen o náboženskou formu známého „Jdi s tou pravdou! Drž hubu a plav!“ ze známého filmu Bílá paní. ?
3 Většina lidí neví ani, že Santa je femininum – Santa Klaus je tedy v překladu svatá klausule.
4 Kdyby bylo něco podobného v matematice nebo ve fyzice, byl by „objektivní“ výsledek průměrem mezi správným a chybným výpočtem.
5 Názorem je jen to, co člověk sám „nazře“ a uloží na „hard disk“, nikoli on-line propaganda deprivantů.
Foto: Banksy
