Záleží na Klausovi

Hlasy, které o pádu vlády rozhodly, patřily tzv.odpadlíkům od koaličních stran: Vlastimilu Tlustému, Jan Swchippelovi, Olze Zubové a Věře Jakubkové. Zatímco první dva byli spojeni s občanskými demokraty, Zubová a Jakubková byly zvoleny původně na kandidátce zelených.

Jen málokdo v ČSSD tehdy věřil, že by vláda mohla opravdu padnout. Hlasování o nedůvěře spíš představovalo pro ČSSD příležitost, jako už několikrát před tím, v přímém přenosu zkritizovat Topolánkovu vládu. Snaha Topolánkova poradce Marka Dalíka zabránit tomu, aby Česká televize vysílala kritickou reportáž o bývalém sociálně demokratickém poslanci Petru Wolfovi, podezřelém ze zpronevěry, byl sice pádným důvodem k hlasování o nedůvěře, ale když vláda padla, čelní představitelé ČSSD se zdáli být překvapeni.

Rozhodující roli, kterou jen málokdo v ČSSD předpokládal, totiž sehrál prezident Václav Klaus. Byli to jeho spojenci, Tlustý a Schwippel, kdo nakonec vládu „položili“. Zda tak učinili po přímé domluvě s Klausem, nebo jen Klausovi „odečítali ze rtů“, není úplně podstatné.

Moment překvapení byl natolik velký, že ČSSD v podstatě neměla jasný scénář, co si s vládní krizí počít. I proto se pak vedla složitá jednání o ustavení úřednické vlády Jana Fischera a hledala se, neúspěšně, co nejrychlejší cesta k předčasným volbám.

Události z roku 2009 je dobré si připomenout, protože už od ustavení vlády Petra Nečase jsme svědky různých vládních krizí, při nichž někteří experti opakovaně předpovídali, že „tentokrát vláda už určitě nevydrží“. Ve skutečnosti byly šance na pád Nečasovy vlády mizivé, dokud byly součástí vládní koalice Věci veřejné, protože žádná z vládních stran neměla zájem koaliční spolupráci ukončit.

I uprostřed nejvážnějších vládních krizí si dokázali zejména poslanci za VV spočítat, že předčasné volby by znamenaly konec jejich politických kariér. Pád vlády nemohly přivodit ani rozmíšky mezi ODS a TOP 09, protože preference obou stran začaly po několika měsících společného vládnutí strmě padat, a předčasné volby by tudíž vyústily do jejich porážky.

Navíc ODS a TOP 09 měly společnou agendu, a zdálo se, že zejména penzijní reforma a církevní restituce patří k cílům, před jejichž dosažením nejsou ochotny o ukončení spolupráce vážně přemýšlet. Optimisté by řekli, že tato společná agenda je pro obě strany důležitá z hlediska jejich reformního úsilí. Cynici by namítli, že jak penzijní reforma, tak církevní restituce nabízejí především velké příležitosti různým neprůhledným ekonomických skupinám, které podporují obě strany.

Nečasova vláda se tak stala skutečně zranitelnou, teprve když se naplnilo několik podmínek. Především se rozpadly Věci veřejné, přičemž hlasy nového politického subjektu LIDEM, který se z VV odštěpil a zůstal věrný vládě, zaručují vládní koalici jen sto hlasů ve Sněmovně. Důležité také je, že několik poslanců odpadlo z ODS, a spolu s poslancem Šťovíčkem z VV, který s vládou v kritických momentech zatím hlasuje, je vládní „většina“ velmi nestabilní.

Důležitým faktorem také paradoxně je, že vláda je velmi blízko prosazení církevních restitucí i penzijní reformy, což znamená, že společná agenda, která držela pohromadě ODS a TOP 09 už není tak silná.
Nejpodstatnějším faktorem je ale změna ve vztazích mezi prezidentem Klausem a Nečasovou vládou. Klaus, jak známo, byl z počátku velmi kritický vůči dvěma novým stranám—VV a TOP 09. Nejenže je považoval za nevyzpytatelné politické rychlokvašky, ale jeho vztah k TOP 09 komplikovala i jeho silná animozita vůči předsedovi TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi.

Vládní koalice při své první velké krizi nakonec nepadla jen proto, že po návštěvě předsedy VV Víta Bárty, Klaus a véčkaři, ale zejména Klaus a Bárta osobně, uzavřeli překvapivé spojenectví. Klaus pak zabránil odvolání ministrů za VV z vlády, což by bylo téměř jistě vedlo k pádu vlády.

Po odchodu VV z vládní koalice je, jak se zdá, loajalita Klause k vládě silně otřesena. Když nedávno vypukla krize okolo policejního prezidenta Petra Lessyho, Klaus se postavil za Lessyho, nikoliv za Nečase a Miroslava Kalouska z TOP 09, kteří útok na Lessyho vedli.

A když vláda prezentovala svůj další „úsporný“ balíček v podobě plánovaného zvýšení DPH, Klaus tento nápad rovnou odsoudil jako nesmyslný v době ekonomické recese. Ještě důležitější je, že jeho kritiku sdílí několik poslanců za ODS, jakož i Klausovi poslanečtí spojenci, kteří nyní fungují coby politická „libera“.

Situace tak připomíná rok 2009. Vláda má nejtěsnější možnou většinu, a stačí, aby ji při hlasování o důvěře či nedůvěře nepodpořilo několik poslanců z koaličních řad, kteří zatím hlasovali s vládou. Může se tak klidně stát opět jako by „nedopatřením“, kdy do poslední chvíle budou všichni věřit, že pravicoví poslanci by vládu přeci nenechali padnout.

Proti pádu vlády hraje skutečnost, že jak vládní strany, tak nyní opoziční VV, se nadále obávají předčasných voleb, protože průzkumy naznačují, že by všechny tyto strany utrpěly porážku. Tento motiv je ale poněkud oslaben aférou bývalého středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha, která snížila preference ČSSD. Kdyby se předčasné volby konaly v této atmosféře, možná by ODS a TOP 09 nedopadly tak špatně, jako když budou v současné vládní politice pokračovat až do doby, kdy Rathova aféra bude zapomenuta.

Jisté je, že jakékoliv příští zásadní hlasování bude pro vládu velmi riskantní. Nečas tvrdí, že neschválení daňového balíčku by znamenal konec jeho vlády. Ať už by zákon spojil přímo s hlasováním o důvěře nebo by v případě neschválení balíčku rezignoval jako premiér, vládní tábor bude potřebovat k přežití kvalitní informace o tom, jak kdo bude hlasovat.

Pokud by se ve shodě s kritikou Klause překvapivě „utrhlo“ několik poslanců za ODS a Nečasův balíček nepodpořili, může vláda padnout, aniž to kdo reálně čekal.