Po přeslavném vítězství nad komunismem v roce 89 byl naší zemičce (a vlastně i všem postkomunistickým zemím) vydán rozkaz, jak je uvedeno v nadpise. Poslechli jsme bez sebemenšího zaváhání.
U nás jsme se bleskurychle vrátili do doby tzv. Demokratické První Republiky tatíčka Masaryka. Byl to logický návrat, neboť ti všichni, co se dostali po převratu nahoru k moci, či obsadili vysoké funkce ve státní správě apod., pocházeli z buržoasních a šlechtických rodin. Jejich rodiče za První republiky byli velice úspěšnými a bohatými podnikateli, byli to lidé z vyšších vrstev, kterým komunisté skutečně docela ublížili, neb jim jejich nakradené a nepoctivě získané majetky zabavili (znárodnili). No a jejich potomci v restitucích dostali nazpět všechny bývalé podniky, které byly za doby socialismu perfektně zmodernizované, dále dostali nazpět nájemné budovy činžáků, taky zmodernizované, zemědělské statky s přilehlými hektary polí a lesů, přepychové residence atd. atp.
A to, co se za doby socialismu vybudovalo úplně nově, bylo zprivatizováno, lépe řečeno rozkradeno a nebo zničeno. Bylo zprivatizováno i nerostné bohatství – markýz Géro se vrátil a byl nadšeně přivítán. Dokonce, což je docela neuvěřitelné, byla zprivatizována i pitná voda. (Kdy přijde na řadu zprivatizovat čistý vzduch? Pokusně už na některých místech zavedeno!)
Zajímavá situace nastala v pohraničí v bývalých sudetoněmeckých oblastech, což je skoro třetina našeho území. Protože zde žiji už několik desetiletí, viděl jsem to na vlastní oči. Častokrát jsem sedával u piva se „starousedlíky“ (přistěhovalci z let 45 až 48) a dovídal se, jak to vypadalo v oněch „dosídlovacích“ časech. Nově příchozí dostali dekret, kterým jim stát daroval nějakou usedlost po odsunutých Němcích. Měli zaplatit formálně akorát nepatrné kolkovné za ten dekret, což většina neučinila, vždyť byli naprosto nemajetní a neměli ani z čeho. Ale zase se našli i jednotlivci, kteří dokázali „vybydlet“ třeba i pět domů. Několik takových dekretů-dokladů o vlastnictví toho či onoho jsem držel v ruce a pročetl.
Co to bylo za lidi, kteří se přistěhovali po válce do pohraničí? V drtivé většině to byli lidé absolutně nemajetní, dřívější námezdní dělníci, čeledínové, děvečky a služky na statcích církve a bohatých statkářů, co bydleli v nějaké obecní pastoušce, ale přistěhovali se i někteří, co měli vroubky za okupace a bydlet dál v rodišti bylo pro ně neúnosné. Taky se přistěhovala spousta docela nemajetných z Rumunska, Ukrajiny, Volyně, Slovenska… – prostě taková směska všelijakých lidí. Bylo velice zajímavé sledovat vyprávění o jejich osudech. Třeba když takoví Volynští Češi vzpomínali, jak jeden čas byli pod Rusy (ještě za cara), pak pod Poláky, potom pod Sověty, potom zase pod Němci a nakonec znovu pod Sověty. Škoda, že jsem tehdy neměl magnetofon a jejich vyprávění nezachytil – to by bylo na romány. Když jsem chtěl po jejich potomcích, aby sepsali vzpomínky, odpovídali, že staří o tom odmítají mluvit. U piva ale byli docela sdílní a dovídal jsem se i detaily o tom, jak se třeba jednalo s příslušníky židovské komunity, to běžně nějaký mladík-puberťák chytil starého žida za plnovous a rozkázal: „Žide klekni!“ Také jsem se dověděl, že jeden spolusedící byl přítomen vraždění stovek židovských dětí – bylo to šílené, o tom se nedá mluvit, a celý se rozklepal a musel si dát velkou štamprli. To už nebyly pogromy, nýbrž cílené vyvražďování, přitom němečtí vojáci pouze přihlíželi na ty masakry a občas si něco vyfotili. Kde se vzal v lidech ten šíleně běsnící amok?
A docela absurdní bývalo, když seděli u stejného stolu příslušník Rudé armády či Svobodovy armády nebo Vlasovovy a příslušník wehrmachtu (nebyl zařazen na odsun), to se vzájemně štengrovali, kdo komu dal za války více na frak, brali to ovšem s humorem a bez potíží si vzájemně přiťukávali velkými štamprlemi kořalky.
Ale to jsem příliš odbočil, tak se vrátím k dosídlencům čili k přivandrovalcům – jsem jedním z nich.
Většina příchozích neměla ponětí o tom, jak se má v zemědělství hospodařit a bylo pro ně vysvobozením, když bylo založeno JZD nebo Státní statek. Oproti době, kdy žili ve vnitrozemí či v cizině naprosto bez majetku, se začali cítit docela spokojeně, vždyť dostali dům do vlastnictví, na což by si dříve ani pomyslet nemohli, a práci měli docela solidně placenou. Obyvatelé, ač z různých koutů světa, se naučili spolu docela dobře vycházet, vždyť ke slušnému životu jim nic nescházelo. Do bytů si dali moderní (tehdy) nábytek a na podlahu koberce, což mne vždycky štvalo, neboť vyzouvat se na dědině mi připadalo divné, no ale ty maloměšťácké manýry jim nelze mít za zlé.
A bývali docela tolerantní i k notorickým alkoholikům, nikdy nedovolili, aby takový nemocný člověk padl až úplně na dno, aspoň jednou za rok ho poslali na léčení. Podobně se zachovali i k těm, co se vyhýbali práci, co se štítili práce, ti dostali většinou nějakou nedůležitou funkci, kde jakoby pracovali. (To z nich se potom stali úspěšní podnikatelé.)
Spousta jejich dětí vystudovala, jsou z nich inženýři, lékaři, učitelé… a to přitom dost často rodiče bývali negramotní. Takže často používané lživé tvrzení o tom, že inteligence může pocházet pouze z rodin bohatých a vzdělaných, vyvrátil velmi snadno v praxi tehdejší vzdělávací systém. V současnosti se ale vracíme zase k tomu, že děti z chudších rodin nemají šanci studovat a to pouze z materiálních důvodů – nemají na to prostě finance. Je to obrovská chyba, neboť takhle se ochuzuje společnost o spousty vynikajících talentů, které nemají možnost se rozvinout. Stačí přitom pouze změnit sociální podmínky života a hned se ukáže, kde lze nalézat skutečně myslící a tvořivé jedince.
No a přišel převrat, a to se začaly dít věci! Většina z obyvatel vůbec netušila, že k domku, kde bydlí, patří spousta hektarů polí. Dostali poštou výpis z Pozemkového úřadu, kde jim bylo černé na bílém oznámeno, že jsou vlastníky x hektarů pozemků či lesů. Nevěřili svým očím! A už to začalo. Pozemky patří k mému domu – říká jeden. Druhý odporuje – ale po tatovi jsme zdědili každý půlku, takže polovina pozemků patří mně! To rozhodne soud. Sourozenci se na smrt znepřátelili a už spolu nemluví. Ale hospodařit neměl v úmyslu ani jeden, vždyť neuměli zasadit ani brambory či zeleninu a v zahradě mají místo ovocných stromků samé okrasné keře a všelijaké pseudopalmy, tak stejně to dali do pronájmu nástupnické s.r.o. po záměrně zlikvidovaném JZD. Za pacht dostanou pár pytlů obilí či obdobnou sumu v penězích, což je ale naprosto zanedbatelná částka.
Vždycky jsem si krátil cestu na poštu chodníčkem přes pole. Najednou slyším: „Honzo, kdybych měl flintu, tak tě zastřelím!“ Odpovídám: „To jako co tím myslíš?“ Soused: „Jsi na mém pozemku!“ Odpověděl jsem: „To musíš ale nejdřív ohradit aspoň ostnatým drátem a napsat cedule, že je to tvoje!“ Prostě americké móresy u nás. Není ovšem divu, že chtěl se zbraní v ruce chránit svůj majetek,vždyť to viděl v televizi. Viděl záběry těžkooděnců na jakési technopárty, jak tlučou účastníky, kteří byli většinou pod narkotiky nebo docela opilí. A když se k tomu vyjádřil jakýsi politik ve smyslu, že takovou akci je potřeba rozjezdit tankama, neb soukromý majetek je mnohem svatější než svatá církev (myslím, že to pronesl slavný právník Sokol), tak měl naprosto jasno v tom, že i on musí stejným způsobem bránit svůj majetek.
A skutečně, kolem dědiny vznikla místa ohrazená ostnatým drátem s ručně psanou cedulí: „Soukromý majetek, vstup zakázán.“ Kde vůbec tolik ostnatého drátu tehdy nabrali, že by z čerstvě zrušených hranic? No co, prodat se dá všecko. Už se těším na to, jak budou církvi katolické vráceny lesy, kde budou stejné cedule, ale s dodatkem, že vstupenku do lesa lze zakoupit v místní faře, kde lze zakoupit též i povolení ke sběru borůvek a hub.
Veliká sranda nastala, když geodézie vyměřila jednomu občanovi zahradu a plocha zasahovala asi tak 20 až 30 metry čtverečními do silnice, kde se chodilo a jezdilo od nepaměti. Samozřejmě obec nabídla výměnu za nějaký jiný pozemek (myslím že tak třikrát až pětkrát větší), ale on ne, dokonce ani ten tzv. veřejný zájem nepomohl. Je to moje, ale můžu to prodat – a řekl si o naprosto nehoráznou sumu peněz. To zase viděl ono divadelní představení v televizi s farmářkou Havránkovou, takže si myslel, že i on tak závratně zbohatne. Obec na to nepřistoupila a že raději postaví ten kousíček silnice z panelů deset metrů bokem. Vcelku bych takové chování bral, kdyby to ti lidé třeba zdědili po svých předcích a získali poctivou prací, dřinou, ale oni to dostali v podstatě zadarmo! Pocházím z vnitrozemí, tam se takové naschvály a excesy neděly, teda alespoň ne v mém rodišti.
Je to zvláštní, jak troška majetku změní chování donedávna slušných lidí. A jak to musí potom změnit chování lidí, když přijdou k velkým majetkům, to vlci a dravci jsou pak oproti nim mírní beránci.
Ovšem euforie z nabytí pár hektarů polí byla brzy vystřídána surovým vystřízlivěním. Postupně se zavírala jedna provozovna za druhou, až nezůstalo vůbec nic. Více než polovina obyvatel byla bez práce a je podnes. V okolí zůstala funkční jediná fabrika, která už dnes patří nějaké francouzské společnosti.
Takové ty rady pražských intelektuálů, že by si přece mohli začít na svých hektarech hospodařit sami a byli by soběstační a nezávislí na podpoře od státu, jsou úplně mimo realitu. Proč si to ti intoši nejdou zkusit?
A když už jsme u toho zemědělčení, tak pár vět k tomu. Nejprve o dotacích. Po převratu se tvrdilo, že stát za tzv. socialismu příliš dotoval zemědělská družstva. Jenomže v potravinách jsme byli naprosto soběstační, ba mohli jsme vyvážet, navíc každý zemědělský podnik měl tzv. přidruženou výrobu, kde byla zaměstnána spousta lidí. Dnešní dotace směřují k soukromým podnikatelům a jsou mnohem, mnohem větší – je to 6 až 12 tisíc korun na hektar, záleží na tom, jak je kdo šikovný a kolik si urve. Sice je to z tzv. Evropských fondů, ale to je pouhá zástěrka a mlžení. My přece nejdříve do Bruselu musíme ty miliardy poslat a oni z nám je odtamtud milostivě pošlou nazpět, jak kdybychom byli nesvéprávné děti a neuměli s financemi nakládat sami. (No, možná přidají nějaké drobné navíc, jakože jsme zaostalá země.) A než ty dotace přijdou na místo určení, málem polovina se rozkrade, a jenom se podívejme na jaké nesmysly jsou často vynakládány (golfová hřiště, chovy koní, sady prastarých ovocných stromů, jejichž plody nejsou k jídlu, a kde jeden zasazený stromek vyjde na několik tisícovek, atp.). Jenomže ty dotace soukromým podnikatelům platíme v důsledku my daňoví poplatníci. A kdože pobírá nejvíce z bruselských dotací? Zajisté je to Babiš. Ale nezanedbatelné částky pobírá syn Karla Schwarzenberka, jemuž veškerý majetek kníže přepsalo a který není naším občanem. Marně jsem na internetu hledal onu celkovou částku dotací, jako cizinec možná nemá povinnost to zveřejňovat. Jinak všechny dotace plynoucí soukromým zemědělcům a společnostem vzniklých z rozpadlých JZD tam jsou uvedeny v přesných částkách, pouze u knížete je asi povolena výjimka. (Schválně, kolik je to asi miliard ročně? Co kdyby to puntičkářská detailistka Merlin spočítala?)
Je úplně k neuvěření, že vcelku docela inteligentní a vzdělaný národ si málem zvolil za presidenta degenerované knížátko. Copak si ten skoro milión a půl jeho (či Jeho?) voličů neuvědomilo, že takový „král“ by stejně tu spoustu příznivců nebyl schopen zaměstnat? Dal by snad zaměstnání drábům a drábkům, uměleckým patolízalům, novinářským šmokům, televizním komediantům, dvorním dámičkám a dvorním šaškům a klaunům, ale dalším? Co by nabídl dalším? Akorát tak robotování na panském. Je sice hezké, že na panské už nemusíme chodit robotovat, ale nahrazujeme tu robotu platbou v penězích posílaných oklikou přes Brusel. Dobře to mají vymakané, že?
Nějak je mně stále nepochopitelné, jaké důvody vedou běžné, obyčejné lidi k fascinaci šlechtickým titulem a to nejen u nás, ale vlastně v celé Evropě. Degenerovaná šlechta ještě i v současnosti obsazuje místa v senátech a parlamentech mnoha evropských států. Přece šlechtický původ (kníže, hrabě, baronka, třeba Catherine Margaret Ashtonová) člověka naprosto diskvalifikuje! Vždyť ti lidé, či jejich předkové, se dostali k bohatství podvody, loupežením, krádežemi, vraždami a podobnými způsoby, nikdy ale ne poctivou prací či vůbec poctivě. Nechápu, jak je někdo (umělci) může obdivovat – ty potomky zlodějů a vrahů a podlézavě zpívat, že kníže je lidu blíže. Kníže nikdy nebylo lidu blíže, blíže k lidu byli akorát jeho drábové, biřici a výběrčí daní.
Je sice pravda, že my, tedy většina národa, jsme potomci nevolníků, tedy těch, z kterých šlechta (a duchovenstvo) ždímala své bohatství, to my jsme je živili, my jsme je šatili, my jsme jim stavěli hrady, zámky a paláce, kostely a katedrály, to my jsme jim byli nuceni platit daně a poplatky a platíme jim dodnes! To z naší práce si plnili a plní i dnes truhlice zlaťáky.
Podnikatelé a zbohatlíci byli nastolením neoliberalismu (tedy vylepšeného kapitalismu) docela spokojeni a pochodovat ještě dál do minulosti už nějak moc ani nechtěli. Nechtějí nevolníky, chtějí svobodné nezaměstnané, které si mohou kdykoliv najmout a kdykoliv propustit. Jenomže šlechtě a církvi tento pochod zpět k Masarykovi nedostačuje, chce pochodovat dál a dál, až před rok 1848, kdy ještě fungovalo nevolnictví. A najdou se podnikatelé úzce spjati se šlechtou a církví (v podnikatelských aktivitách zajisté) a tak pochod do doby nevolnictví podporují. Dokonce plzeňský doktor práv Benda by rád zašel ještě i před Josefa II.
Zastaví někdo ten pochod do feudalismu a otroctví? Sám si nejsem jistý, zda se najde síla, která by toho byla schopna. Vždyť jak v Senátu, tak v Parlamentu sedí samí restituenti a privatizéři (až na pár nepatrných výjimek) a samozřejmě zbohatlíci (zloději) z funkcí všeho možného a podnikatelé s našimi penězi, kteří nečestným a podvodným způsobem přišli k velkému bohatství, což ovšem znamená, že to, co takto získali, nutně schází jiným. Nemá smysl se nějak podivovat, vždyť lid si je svobodně a demokraticky zvolil. U nás snad nenajdeme ani jednoho jediného člověka, který by zbohatl normálním poctivým způsobem, ono to vlastně v systému neoliberalismu ani nejde. Ále, lidi si zvyknou, co jim zbývá, i v Osvětimi si zvykli, a žádné vzpoury a protesty se nekonaly ani v jiných podobných zařízeních. Jedna křivda se nahrazuje druhou křivdou, nic nového pod sluncem, tak přece plynou dějiny od pradávna.
Příkaz k pochodu nazpět dostaly všechny postkomunistické země po roce 89, a všechny země poslechly s nadšením rozkazu, neb obyvatelé si mysleli, že když se zbaví tzv. socialismu, automaticky vpochodují do země blahobytu a štěstí. Akorát Jugoslávie si myslela, že se jí to netýká, vždyť nebyla pod vlivem Moskvy. Jak hluboce se Jugoslávci (Srbové, Chorvati, Slovinci, Bosňáci…) mýlili, jak naivní byli jejich političtí představitelé. V rámci globalizace byla Jugoslávie přiřazena k postkomunistickým zemím, ač ona s tím neměla moc společného, a protože trvala na svém, že není žádnou postkomunistickou zemí, že nic privatizovat nebude, že žádné půjčky od MMF nepotřebuje, že žádné nadnárodní korporace do země nevpustí, nic to nepomohlo, a musela být holt demokraticky a humanitárně zbombardovaná a rozdrobena. A stala se podkolonií stejně jako my. Co bylo promoskevské bylo zlikvidováno stejně jako to protimoskevské. (Asi se řídili radou J. Haška – Vinen nevinen, berte je po řadě.) Jakýkoliv sebemenší náznak odmítnutí neoliberalismu, musí být udušen v zárodku. Podařilo se!
Neoliberalismus je návrat do předmarxovských dob, tehdy sice drancovali loupeživí baroni, dnes je nahradili loupeživé nadnárodní korporace. A neoliberální ekonomové, filosofové, náboženští myslitelé a vůbec konzervativní inteligence, ty hlásné trouby pravice, nám vysvětlují: „Copak může bez zločinců a gangsterů fungovat společnost? Přece bez banksterů by společnost přestala být funkční, státy by se propadly do chaosu. Finančním machinacím rozumí přece pouze oni odborníci-banksteři. Kdo jiný bude řídit toky peněz od vás k nám? Kdo bude řídit výrobu atomových bomb a balistických raket a podobných náležitostí určených na použití proti vám? No kdo, když ne my!? To vše je přece pro vaše dobro, čím vás bude méně, tím pro vás více zbude.“
Poslední dobou slýchávám, že nás lidí je moc, že Oni už takové množství nevolníků a otroků nepotřebují. A co kdybychom toto tvrzení obrátili? A potřebujeme my je? Vždyť se bez nich snadno obejdeme! Pošleme je na Seychely či Bahamy s tím, že se nazpět do lidské společnosti už nemohou vrátit. Ať se tam koupou a brodí v bazénech plných zlata.
