Írán zorné pole světových médií neopustil ani na přelomu roku. Právě v těchto dnech dostal problém novou dynamiku. Byl to konec listopadu, kdy Írán i přes odmítavou rezoluci Mezinárodní agentury pro atomovou energii oznámil stavbu dalších deseti nových zařízení na obohacování uranu. V prosinci proběhl test nové rakety dlouhého doletu (Sadžíl-2). Nedlouho poté uskutečnil Ústav studií národní bezpečnosti Telavivské univerzity simulaci, která předpokládá, že Obama nepodpoří případný izraelský úder a bude pokračovat v jednáních s Teheránem. Pokud nedojde k vyhrocení významnějších konfliktů (Indie-Pákistán, rusko-gruzínské spory, Kavkaz), bude Írán v roce 2010 mezinárodně-politickým tématem č. 1.
Bomby a reaktory
Z hlediska vnitřních problémů a rétoriky dnešních íránských představitelů (přesněji řečeno na základě interpretace řady západních médií) je možnost, že islamistický Írán vlastní jadernou nálož, znepokojující, avšak z hlediska mocenské rovnováhy by taková případná íránská snaha byla pochopitelná. Toto tvrzení může část veřejného mínění považovat za cílenou propagandu, stranící nedemokratickému režimu, nebo hloupost, faktem je, že Írán sousedí nebo je v blízkosti celkem tří jaderných mocností – Pákistánu, Indie a Izraele. Není možné zpochybňovat legitimitu obav státu, který chce dohnat jadernou výzbroj svých sousedů. A to není všechno: vlastnit jadernou výzbroj automaticky neznamená, že ji chcete použít pro útok na druhé. Musíme se proto ptát celkem třikrát: Směřuje Írán k sestrojení jaderné pumy? Má zájem ji použít? Co by vlastním jaderným útokem získal/jak mnoho by ze své relativně výhodné pozice ztratil?
Otázka, zda Írán směřuje ke schopnosti detonovat jadernou nálož, je zásadní. Navzdory publicistickým klišé, která mají jasno v tom, že ano, protože Írán je „darebácký stát" a jeho prezident antisemita, mezinárodní politika takto nefunguje.
Bývalý důstojník CIA Philip Giraldi nedávno označil údajný důkaz, který získaly noviny Times of London o tom, že Írán experimentuje s neutronovými iniciátory, za podvrh. Tomuto „tajnému" dokumentu paradoxně chyběly náležitosti, které běžně podobné listiny obsahující utajované skutečnosti doprovázejí.
Írán je klíč
Doufejme, že můžeme zcela vyloučit možnost otevření íránské „třetí fronty". Situace tomu naštěstí nenahrává. Argumentům, na jejichž základě byla v rozporu se stanoviskem Rady bezpečnosti OSN zahájena válka v Iráku, dnes už téměř nikdo nevěří. V Afghánistánu se dostaly bojové operace do velmi vážných problémů, které si vyžadují nasazení nových sil. Další válka v regionu by byla naplněním apokalyptického scénáře. Zatímco Irák a Afghánistán jsou víceméně zaostalé země, Írán představuje relativně moderní zemi s osmdesáti miliony obyvatel. Bombardovat Teherán by bylo něco jako bombardovat dnešní Londýn. Útok na Írán by byl konečnou tečkou za Západem, jehož představitelé by pak s neodstranitelnou platností získali punc arogantních dobyvatelů. To si uvědomuje i Barack Obama, který by se útokem na Írán dostal do nezáviděníhodného světla. Problém je, že se do něj dostane i tehdy, pokud posvětí útok, který provedou Izraelci. Ti jsou dnes prakticky jediní schopni íránský problém (dle svých slov) vyřešit.
Regionálně vzato, představuje Írán pro střední Asii významnou stabilizační sílu, dokonce s regionálním přesahem. Desetiletí diplomatického úsilí Spojených států o usmíření mezi Indií a Pákistánem vyšlo naprázdno, spory se podařilo urovnat až za významného přispění Íránu. Dobrý vztah mezi Indií a Pákistánem je i v zájmu USA. Zároveň je Írán klíčem k projektu Nabucco, do něhož Evropa vkládá naděje pro diverzifikaci svých dodávek ropy. I jako stát má Írán předpoklady pro solidní rozvoj. Měříme-li potenciál státu gramotností a přístupem k vyššímu vzdělání, výrazně převyšuje ostatní muslimské státy (navíc nezanedbatelné procento vysokoškolsky studujících v Íránu představují ženy). Pokud bude Írán jakkoli napaden a Západ se za takovou aktivitu postaví jako celek, stěží může do budoucna počítat s tím, že tento velmi potenciální stát bude druhou tvář nastavovat jinam než směrem na východ. Pochopitelně, pokud není za problémem íránského jaderného programu skryta pohnutka mnohem materialističtější, a sice ovládnout tváří v tvář hospodářské krizi íránské ropné zdroje (čtvrté největší na světě).
Důsledky případného útoku
Pouze izraelská politická elita je schopna bez větších újem ustát mezinárodní i domácí tlaky, které by úder proti Íránu vyvolal. Pravděpodobně proto bude v nejbližších měsících Obama ze strany Izraele vystaven silnému tlaku. Nakonec to Izrael může samozřejmě udělat i bez pomoci a podpory Obamy.
Je těžké hádat, jak velká destabilizace (což je nejméně hrozný scénář) by byla daní za úder proti Íránu. Můžeme se jen dohadovat o tom, jak narostou ceny ropy, jak velkým násilnostem bude vystaven Izrael, jak se zachovají už dnes početné muslimské komunity v Evropě (samozřejmě solidární s Teheránem), o fatálním poklesu kreditu Ameriky a Izraele a dlouhodobých geopolitických dopadech nemluvě. Je zde i riziko důsledků rozbití íránské infrastruktury, kam zhusta investuje Čína. Ve světle toho, že to byla Čína, která potopila kodaňský summit (kde jsou dnes velkolepá prohlášení o největším summitu v dějinách?), dostává otázka dopadu útoku proti Íránu na mezinárodní obchod zvlášť pikantní konotace.
Jako slon v porcelánu
Servilnost a neochota k faktům jsou příčinou, že mainstreamová západní média omílají písničku o darebáckém Íránu, aniž by byla schopna dohlédnout za horizont vlastních obav o „bezpečí pro demokracii". To se samozřejmě týká i České republiky. Vzpomeňme, jak nás bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová ubezpečovala, že v horizontu deseti let bude Írán schopen nás ohrozit jadernou bombou, podobně jako Cyril Svoboda, který o několik let dříve tvrdil totéž o Iráku (mýlil se). Opak je pravdou. Írán je pro Západ perspektivní partner a myšlenka, že jej bude ohrožovat, zní nelogicky. Zapomíná se na projekt plynovodu Nabucco, který byl několikrát označen za významný krok k energetické diverzifikaci Evropy a jehož dostavbu označila za prioritní český zahraničněpolitický zájem i Topolánkova vláda. Pro Nabucco, které nemá jisté dodávky plynu, se jeví jako logický dodavatel právě Írán. Středoasijské země pravděpodobně nebudou schopny poptávku pokrýt. Válka proti Íránu by zapojení země coby dodavatele plynu pro Nabucco výrazně ohrozila.
„Celkově vzato je Írán seriózní země." (Pro úplnost dodávám, že se z mé strany nejedná o, jak je v českém prostřední často zvykem v souvislosti s neservilními názory nálepkovat, „levičáckou herezi", ale že cituji jednoho z nejvýznamnějších amerických stratégů Zbigniewa Brzezinského.) Nikdy nevedl útočnou válku a na rozdíl od někdejšího amerického spojence – Američany vyzbrojeného Iráku – nepoužil zbraně hromadného ničení. To jsou velice závažné argumenty, které by nás měly vést k přemýšlení a hlubokým analýzám, nikoli k povrchnímu odsouzení Íránu k válce na základě černobílého vnímání „dobrých" a „darebáckých" států. A v souvislosti se současnými íránskými nepokoji, které jsou na rozdíl od diskusí k jadernému programu analyticky nedoceněné, se nabízí ještě jedna myšlenka. Zatímco režim ajatolláhů prochází těžkými zkouškami, aktivity opozice nesměřují k nastolení liberální demokracie západního střihu (jak byly často interpretovány protesty v souvislosti s posledními tamějšími volbami), nýbrž k reformám. Netvrdím, že aktivity opozice jsou se zájmy Evropy nebo Spojených států v rozporu, je nicméně odůvodněné se domnívat, že útok proti Íránu její činnost z velké části zhatí.
Převzato z Revue Politika
