Zdravotnická deforma protiprávně torpéduje Ústavu

Reklama


Motto: Pravice velmi hlídá dohody o dvojím zdanění. Proč tedy zavádí do zákonů povinnost dvojího placení? Odpověď je zřejmá: V každém systému veřejných služeb česká pravice likviduje služby ze zákona a nahrazuje je službami za peníze do privátu. Napravo nakloněné spojité nádoby. Občanovi vezmeme a podnikavce a spekulanty ještě více obdaříme. Nespravedlnost přesně podle vytouženého Sametu.


I. Co dosud zákon nařizoval? Chránit zdraví lidu

 

Nejvyšší česká právní norma, Listina základních práv a svobod (dále jen LZPS), jakožto součást ústavního pořádku České republiky, stanoví: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." … Nuže, analyzujme si to: První věta je jasná a jednoznačná. Druhá věta obsahuje dva základní klíčové pojmy:

 

1/ Zdravotní péče a zdravotní pomůcky jsou bezplatné na základě veřejného pojištění.

2/ Podmínky realizace takto definovaného práva stanoví nižší právní norma – prováděcí zákon.

 

U veřejného zdravotního pojištění platí zásada povinnosti, tj. že v každém okamžiku musí být za každého pojištěnce někdo plátcem pojistného (§ 8 zákona č. 48/1997 Sb.), nemůže-li jej platit pojištěnec sám. Zkrátka, pojištění je ze zákona povinné pro všechny, kteří jsou toho placení objektivně schopni. Za koho to pojistné zaplatí stát, je rovněž stanoveno zákonem. Výjimky z placení neexistují, pojištění zaplaceno musí být vždy. Za neplacení pojistného zákon stanoví sankce.

 

Systém je legislativně zcela jednoduchý. A vida – přesto prý musí být reformován. Přesněji řečeno, reformován být musí směrem k jeho větší složitosti. Proč? Inu proto, že jednoduché a jednoznačné zákony nemohou tak snadno přinášet peníze do těch správných kapes, jinak by ty "správné kapsy" měly v zákonech uvedeny adresy svých nositelů. A to není pro ty nositele kapes žádoucí. Občan by hned ze zákona věděl, odkud a kam toky financí ve zdravotnictví tečou.

 

Proč je tak silný, ten politický a mediální tlak na "zreformování" českého zdravotnictví? V čem spočívá cíl reformátorů? Je to snad snaha o zavedení lepších metod léčení, než jaké jsou dosud známy? Je to záměr, dosahovat lepších výsledků v terapii pomocí politických a legislativních nástrojů? Že by naši politici chtěli dnešní zdravotnický systém zrušit a otevřít si ordinace, ambulance a nemocnice, kde by nás úspěšně léčili spolu se svými právníky? Jestliže ano, pak by to ovšem bylo na kolektivní Nobelovu cenu v lékařství!

 

Dobrá. Zkusme to tedy převážně vážně. Selský rozum nám říká, že po zkušenostech s jedenadvaceti lety demokracie, tu vůbec nepůjde o nějaké vědecko zdravotnické sci-fi, ale půjde zase jen o prachy. Přesněji řečeno, o jejich větší zisk. "Otázka reformační" se tudíž zpřesňuje na parametry: Komu přijdou ty peníze navíc a jak, aby tomu lidé uvěřili, když se budou politiků tázat – "za co ještě znovu platím?" a "proč platím?".

 

Aby bylo jasno: Veřejné nemocnice a kliniky dosud nakupovaly za naše daně a solidárně vybrané veřejné finanční prostředky drahé diagnostické přístroje, cétéčka, robotické operační systémy atd. atd. Nyní je třeba (podle vlády) politickým manévrem i tyto zbylé nemocnice zesoukrom-ničit a hodnotu toho drahého zařízení náležitě privátně vytěžit. Jak a proč? Inu přece, pro generování dalších peněz od těch samých pacientů, kteří si ty přístroje již jednou solidárním pojištěním a daněmi zaplatili. Máme tu tedy daně a "povinné pojištění standardní". To se navíc! stane zdrojem "plnění nadstandardního", placeného cash. A ten cash půjde – pochopitelně – již někomu rovnou do jeho privátní kasičky. Zkrátka – vše je zdánlivě dokonale promyšleno.

 

Jak však uvidíme dále, není tomu tak. Háček je totiž v nutném zdůvodnění: Proč k vyléčení člověka podle dostupných poznatků vědy a možností našeho zdravotnictví, je vůbec nějaký "nadstandard" terapeuticky nutný? Anebo naopak: Nebude náhodou ten "nadstandard" pro nás nebezpečným především proto, že jako pacienti předčasně zemřeme vlivem použití nepostačujících metod terapie? A proč bychom měli předčasně umírat? Inu proto, že na tu uměle vytvořenou tzv. nadstandardní terapii, kterou jsme již jednou zaplatili jako mladí pojištěnci, podruhé už jako staří pacienti důchodci – mít peníze nebudeme.

 

Deformátoři sice zdravotnickou novelu sněmovnou protlačili, ale zůstal jim domácí úkol: Vytvořit takovou propagandu, aby alespoň polovina těch mladých a zdravých zatím nepochopila, že uzákoněním standardu a nadstandardu odstartovala jejich zdravotně existenční a zároveň likvidační budoucnost.

 

 

II. Finta deformátorů – podmínky, které prý stanoví zákon

 

Otázka: Jaké podmínky plnění z pojištění veřejného může prováděcí norma, tj. následný zákon, stanovit? Odpověď: Jen takové, jež jsou v souladu s dikcí Článku 31 LZPS Ústavy. Jaké konkrétně? Pouze technicko – systémové, čili prováděcí. Hledat ve slovech ".. za podmínek, které stanoví zákon" jakékoliv jiné podmínky právně "podmiňovací" a právně „pozměňovací“, je snaha, která je v rozporu s ustanovením první části věty Článku 31 LZPS, která je z hlediska výkladu práva klíčová. Pokus o právní fintu, zdůvodnit "nadstandard" podmínkami právně "podmiňovacími či pozměňovacími", má zřetelnou hrubou chybu. Právně je tudíž "nadstandard" zcela  nezdůvodnitelný.

 

Souhrn prováděcích podmínek je proto následující:

 

1/ Povinnost vždy platit pojistné

2/ Parametr plnění z pojištění – zdravotní péče je bezplatná

3/ Lékařská a ošetřovatelská péče pouze v souvislosti s léčením

4/ Pro postup zdravotníků jsou rozhodující pouze odborné medicínské důvody

 

Jsou-li tyto skutečnosti jen oborem práce lékařů a sester a jsou-li odborně medicínsky indikovány jakožto léčebný postup de lege artis medicinae, pak pojišťovna už nemá právo do těchto záležitostí dále co mluvit a má pouze povinnost plnit to, co jí ukládá ústavní pořádek. Totéž platí pro zdravotnické pomůcky, jež si nezaviněné postižení pacienta či jeho nemoc vyžaduje, pakliže jsou předepsány podle příkazů ošetřujících lékařů a opět – v souladu s jejich postupem de lege artis.

 

 

III. Historické kořeny dnešních deforem jsou hluboko v minulosti

 

Politici již od starověku vědí, že mají-li účinně vládnout, musí na to mít potřebné donucovací nástroje. Vedle státního aparátu a ozbrojených sil (vojska a policie) – to jsou především daně a další státem ovládané peníze. Co dále je třeba? Ovládané subjekty nesmí tvořit proti politikům jednotnou frontu. Je tudíž třeba je systematicky a trvale mezi sebou rozeštvávat a sociálně rozdělovat, aby vzájemně proti vládě nespolupracovali.

 

Zde účinně pomáhají média bulvárem, reklamou a propagandou, zaměřenou nejen čistě politicky, ale i například etnicky, rasově, majetkovo – konzumně nebo nábožensky.

 

Tam, kde není spolupráce, není solidarita. Tam, kde není solidarita, nastoupí sociální atomizace. Tam, kde je nastolena atomizace společnosti, tam každý začne postupně myslet především jen na sebe. Ovládaní již nejsou schopni se politikům a jejich tlakům bránit a musí se jim postupně víc a víc podřizovat. Teprve tento stav je stavem, zralým na důkladné změny ve vládnutí tak, aby přinesly ještě větší prospěch politikům. Aby to občané snadněji sbaštili, a není-li zrovna čas válek, vytáhne se na světlo kouzelné slovíčko mírové politické reklamy – reformy.

 

Co je cílem zdravotnické "reformy"? Pomocí legislativních a finančních nástrojů zkrotit a zotročit pacienty i lékaře. Zdraví lidu dle definice minulého zákona předefinovat v souladu s ideologií trhu na provozování permanentně placených zdravotnických služeb za účelem zisku. Zisku nikoliv v efektu dobrého zdraví občanů, ale v mohutnějším toku peněz do korporací pojišťoven a do byznysu zdravotnické techniky a farmaceutických firem.

 

Zdravotnická profylaxe a prevence, zdraví obyvatelé státu a svobodně se medicínsky rozhodující lékaři – to nejsou žádoucí objekty reforem. Zásadně žádoucími jsou jen lidé, cítící se co nejvíce nemocnými a pak lékaři, spolehlivě vykonávající příkazy pojišťováckých manažerů.

 

Jak to tedy bylo v Česku s reformním vývojem jeho zdravotnictví? Nejdříve politici navrhli a úředníci pojišťoven zavedli kategorizaci lékařských výkonů a systém bodů. A pozor: Za kategorizací lékařských výkonů a systémem bodů už byly schovány peníze jako bič – tentokrát zatím jen na lékaře. Pak po taktizování obou stran a po následných problémech a rozporech mezi praktickými lékaři i zubaři na jedné straně a pojišťovnami kvůli finančnímu odměňování na druhé straně, byl vymyšlen kompromis – konstantní kapitační platby privátním praktickým lékařům a zubařům "na jednu hlavu jednoho pacienta". Lékařské komory to všechno nakonec přijaly, ale jen s tou výhradou, že příjmy se lékařům nesníží. A tak "Julínkův kolektiv" přišel na nápad, přenést část příjmů pro lékaře na pacienty. Byly tedy vymyšleny účetně neevidované "regulační poplatky" rovnou do šuplíku praktických lékařů a zubařů pod záminkou, že lidé se chodí do jejich čekáren beztak jen společensky vyžvanit, protože doma (a kdo ví, jestli ne i v práci) je jim samotným smutno. Privátní lékaři a zubaři dostali své a pojišťováci ušetřili. Politici dobyli první kus území reforem.

 

Jak vývoj ukázal, byla tím zbourána stavovská čest lékařů a jejich profesionální solidarita s pacienty. Navíc – návnadu dětsky hloupých důvodů pro "regulační poplatky" pacienti nakonec už časem také skousli – i s navijákem. Média se postarala o odvedení pozornosti všech – a čas plynul. Nicméně … pozdější vývoj ukázal, že svou tehdejší taktikou politici "vyřešili" jen privátní lékaře praktické a ambulantní a privátní zubaře. Na lékaře v nemocnicích a především jejich mzdy, se zapomnělo. To mělo následky pro politiky velice nemilé a vedlo to k hromadné hrozbě výpovědí lékařů ve veřejných nemocnicích. I když to s naším tématem – dopadem deforem na pacienty – nyní souvisí jen okrajově, je správné to zde připomenout.

 

 

IV. Rozdělování společnosti pokračuje – nástup dvojího metru hodnocení péče

 

Politici vědí: Byla to sice křeč, ale uzákonění dvojího metru zdravotnické péče – "standardu" a "nadstandardu" se podařilo. Co však na to říká duch Ústavy a Listiny základních práv a svobod? Co si logicky musí říci občan pojištěnec, má-li zdravý rozum?

 

Stanoví-li lékař, že daný občan není simulant ani hypochondr, ale naopak je pacientem a nikoliv zájemcem o službu navíc, pak veškerou prevenci, diagnostiku, terapii, pobyt v nemocnici atd. má plně uhradit jen VZP či jiná taková pojišťovna, která je součástí systému zákonem stanoveného povinného zdravotního pojištění. Uhradí to jako vždycky dosud – zcela standardně. Jestliže existuje povinné pojištění, pak musí existovat i povinné plnění.

 

Nejde-li o nutnou péči, ale naopak o hotelové služby a medicínsky terapii nadbytečnou či o nadbytečné zdravotnické pomůcky, pak také i poskytování těchto služeb musí být vykonáváno státem nezřizovanými a státem nedotovanými zdravotnickými zařízeními, která nečerpají finanční plnění od VZP, ale čerpají výhradně přímé platby od klientů či jejich smluvních soukromých pojišťoven. Proč? Nejedná se totiž o nezbytné léčení, ale jen o nadbytečný luxus a nadstandardní pohodlí lidí, toto požadujících. A pochopitelně – fakturace plateb pak musí být i prováděna z plnění individuálně uzavřených nadstandardních zdravotních pojistek, sjednaných nikoliv u VZP, ale naopak u pojišťoven, které nejsou součástí veřejného povinného systému dosud platně uzákoněného – systému veřejného zdravotního pojištění.

 

 

V. Nadstandardní zdravotnická péče je vždy jen péče nadbytečná

 

Nikdo nikomu nechce upírat právo na nadstandardní luxus lékařské péče. Nikdo nikomu nechce upírat právo utratit své nadbytečné peníze za služby medicínsky nadbytečné, za příjemnější služby hotelové nebo služby nadstandardně stravovací. Avšak žádné zdravotnické zařízení, zabývající se těmito nadbytečnými službami pak ani nesmí mít nárok na čerpání peněz za takto poskytovaný luxus z prostředků, které předtím solidárně shromáždili pojištěnci ze zákona o povinném veřejném pojišťovacím systému. Jde-li o zdravotnické zařízení privátní, pak jde o formu soukromého podnikání za účelem zisku a nikoliv za účelem poskytování veřejných služeb od státu, který má zájem na zdraví lidu. Takové zařízení by pak tedy ani nemělo být součástí systému veřejné bezplatné zdravotní péče.

 

Je tomu tak v naší realitě? Ovšem, že ne, je tomu naopak. Pilně se "reformuje", aby parazitismus soukromého sektoru na cecku státních finančních toků byl ještě větší. Logický závěr myšlenek souvislosti chápajícího občana pacienta je proto jednoznačný: Deformami zaváděné systémové příživnictví na zákonném veřejném zdravotnickém pojištění je postup zřetelně nepoctivý, prospěchářský a především protiústavní.

 

Je proto spravedlivé, žádoucí a nutné: Luxusní pobytový komfort a medicínsky nadbytečné operační nebo diagnostické či terapeutické postupy a z toho vyplývající zdravotní pomůcky vyhradit toliko soukromým zdravotnickým zařízením, ekonomicky fungujícím mimo systém plnění z povinného veřejného zdravotního pojištění. Naopak je třeba dodržovat zásadu, že léčba přirozeně vzniklých nemocí a svévolně nezaviněných úrazů u skutečných pacientů nesmí být nikdy považována za nějaký dobrovolný a jen relaxační pobyt v jakémsi hotelu, kde pouze náhodou pracují také i lékaři.

 

Medikamenty, operace a rehabilitační procedury, včetně hrazení pobytu ve zdravotnických zařízeních, jsou-li medicínsky pro pacienty indikovány jako nezbytné, musí dostat povinně pojištění pacienti zcela bezplatně tak, jak to přikazuje Ústava v LZPS. Jinak by šlo o dvojí hrazení stejné zdravotnické péče. Jednou z plnění povinného pojištění a podruhé hotově penězi ze špatným zákonem pojišťovnám odbouraného povinného plnění lékařům za část jejich ordinací a nemocnicím, za část léčebných pobytů, procedur a zákroků.

 

 

VI. Paradox pravicového pokrytectví: Dvojí zdanění ne, dvojí platby za postup de lege artis ano

 

Pravice si velmi hlídá zákony a mezinárodní dohody o dvojím zdanění. Téměř kamkoliv do spřátelené ciziny Klaus jede, vždy s chutí tam tyto dohody podepisuje. Proč tedy vláda zavádí do jiných zákonů povinnosti dvojího placení za totéž? Odpověď je zřejmá: Jde o systém veřejných služeb a ten je dnes v Česku politicky nežádoucí.

 

Důsledek: V každém systému veřejných služeb česká pravice likviduje služby, generované ze zákona a nahrazuje je službami za úplatu privátním korporacím. Této likvidaci veřejného sektoru pak pravice půvabně říká – reformy. Viděno obrazně, jsou to jakési napravo nakloněné spojité nádoby. Občanovi vezmeme a podnikavce a spekulanty ještě více obdaříme.

 

Je třeba si uvědomit, že tyto kroky nepodniká (nejen naše) současná vláda pouze na přání vrcholných politiků nějakých cizích mocností. Ten, kdo v tomto ranku dává pokyny, nabádavé rady a rozkazy, to jsou nadnárodní firmy, banky a ratingové agentury prostřednictvím svých lobbyistů.

 

Argumentuje-li tedy někdo poukazováním na fakt, že tu či onu ekonomickou či politickou změnu už mají v takové či makové zemi, pak to vůbec neznamená, že naši vládu k tomu donutili například nějací prezidenti nebo kancléři těchto zemí. Důkaz tohoto tvrzení může být velmi jednoduchý, protože mnozí naši nekompetentní nedoukové ve vrcholné politice to občas na sebe i takříkajíc „vykecají“ i v přímém televizním přenosu. Postačí si vzpomenout na plačtivé blekotání pana Nečase před českým Ústavním soudem o julínkovských poplatcích, kdy se odvolával na pohromu, kterou by spustily takové obskurní privátní spolky jako jsou ratingové agentury, pokud česká vláda své právě zavedené „regulační poplatky odvolá“ …

 

Problém je tedy jinde. Téměř vždy u národních ekonomických změn nejde o mezinárodní nátlak politický, ale korporátní „přesvědčování“ tuzemských politiků soukromým byznysem. Jenže … zkusme to vysvětlovat idiotům, denně se krmícím bulvárem, Reflexem a televizí Nova. Bylo to v televizi a tak je to tak, jak to tam říkali. Ale pokračujme dále:

 

Zastánci zdravotnické "reformy" tvrdí, že současná právní úprava je prý již zastaralá a neudržitelná. Není. Odbouráme-li julínkovské "regulační" poplatky, které nic neregulují, bude systém zdravotnictví nadále zcela funkční a navíc opět spravedlivý. Argument pravice, že prý současné zdravotnictví funguje podle zákonů z 60. let minulého století, je tvrzení ryze ideologické, právně irelevantní a kopírující stejný styl licoměrné propagandy, jako byla propaganda v dobách normalizační totality.

 

Pravda, důsledným uskutečněním všech deforem se zvýší poptávka po službách. Leč po jakých službách? Službách pojišťováků, advokátů a soudů. Jak na straně pacientů, co na to mají, tak i na straně lékařů, kteří na to mít budou muset. Zvýší se rovněž tak právní a medicínská podřízenost medicínských odborníků lékařů nemedicínským diletantům – manažérům a pojišťovákům.

 

Kšeftování se zdravím vylétne nad hranici vzájemné vydíratelnosti všech subjektů. Všichni, co na to budou mít, se vzájemně začnou vydírat, žalovat a soudit. Politici a jejich partajemi dosazení úředníci, kteří jsou stále bez zákonem účinně vymáhané hmotné zodpovědnosti, budou ještě snaživěji iniciovat státní zakázky, v nichž stát bude prohrávat další miliardy v nekonečných arbitrážích vinou poslanci uzákoněné mantry tzv. zásady smluvní volnosti.

 

Cíl "reformátorů" je tedy jasný: Daňový poplatníku, dotuj a financuj naše podnikání, ale zároveň od nás nic za tu podporu nechtěj. Jeden neproduktivní "legislativní byznys" tak bude vytvářet další faktický a předem zcela jasně neproduktivní byznys. Ostatně, vždyť i nadbytečné advokátské služby a arbitrážní a soudní spory je přece tak snadné zahrnout do HDP. Všechno bude podle hesla, které právě nedávno upřímně pronesl v rozhlasu jeden český ministr z ODS: "Nezáleží na tom, jak to děláme, záleží na tom, jak to vyhodnocujeme". Stačí už jen dodat: Ano, statistiky si, vy politici, takto vylepšíte, přestože ty PíáR bubliny nikomu žádný hospodářský užitek nepřinesou. Ovšem, kromě vás, politiků.

 

Zastánci zdravotnické "reformy" tvrdí, že prý nová právní úprava přinese do systému pořádek a zavede vyšší kontrolu nad utrácením veřejných rozpočtů. Mám chuť, si pěkně do oblohy z plných plic zakřičet: Zlaté oči, které to uvidí! No, … takže se vraťme zpět dolů na zem: Není to pravda a je to právě naopak. Poslanec Rath má pravdu, když říká, že se jen dále zvýší už existující chaos a stoupne šedá ekonomika a ještě větší spekulace v systému. Zdravotnictví se tak záměrně učiní ekonomicky ještě neprůhlednějším a mnohem obtížněji kontrolovatelným tunelem. Ostatně, staré přísloví se nemýlí, když říká, že v kalných vodách se nejlépe loví.

 

 

VII. Cíl pravicových deforem – úplná likvidace veřejného sektoru služeb

 

Z předchozího textu vidíme tyto zásady vlády deformátorů ve všech oborech chodu dosud státem obhospodařované ekonomiky:

 

1/ Veškeré veřejné služby a co nejvíce služeb státní správy outsourcovat do soukromého sektoru.

2/ Ekonomickou kriminalitu nejvyšší kategorie i nadále nestíhat, zato věznice časem zprivatizovat

3/ Oslabovat schopnost státních institucí k vykonávání jejich původních pracovních úkolů v sektoru veřejných služeb.

4/ Zároveň však zachovat stavy administrativy a posilovat její exekutivní moc.

 

Proč? Státní správa je tu přece od toho, aby trvale přihrávala podnikajícímu privátu výhodné zakázky. Vláda pak je tu od toho, aby "reformními" návrhy novel zákonů zajišťovala přesun státem dosud vlastněného majetku a státem provozované ekonomiky do soukromých rukou pod falešným, čistě ideologickým a už dávno zprofanovaným heslem, že prý "co je soukromé, to prosperuje lépe, než to, co zajišťuje stát". Nu a když to prosperovat nebude, tak to politici ve vládě a na ministerstvech, pobídkově vydotují. A to by v to byl čert, aby se to nepodařilo, že.

 

Jenže … Po dvaceti letech demokracie lidé denně chodí kolem opuštěných a zchátralých "brownfields", které to hloupé heslo spolehlivě vyvrací. Nicméně, vládní deformátoři se nevzdávají a myslí si, že i teď stále ještě mají dobrou krycí záminku: "Likvidace veřejného sektoru se tedy bude „jako“ odůvodňovat bojem za hospodárnost a proti korupci". A přitom jim myšlenkově nedochází, že občan (a i pacient) to vidí: Nejen ta prázdná "brownfields" a opuštěná orná pole s tu a tam stojícími sklady čehosi, ale vidí i obecné důsledky opakovaně prováděné vládní a legislativní "lidové novelizační tvořivosti".

 

Občan už také začíná chápat zřejmé souvislosti a dělá si v hlavě závěry: Tvorba soudobých novel zákonů je zaměřena jen na legislativní generování podmínek pro vyšší dotace a privátní zakázky hrazené z veřejných prostředků. Dotace a zakázky na výnosnější soukromý byznys – zde už i na úkor péče o zdraví občanů a tudíž i na úkor hospodářské prosperity státu.

 

 

VIII. Budoucnost důsledků deforem a majetkový rasismus

 

Zastánci zdravotnické "reformy" pokrytecky tvrdí, že prý tato "reforma" zvýší práva pacientů. Stačí si jen položit otázku "jaká práva" a uvidíme ubohost a absurditu tohoto tvrzení. Tvrzení, které je dobré už jen pro útrpný úsměv nad tím, jakou lež je soudobá neoliberální propaganda schopná ještě vyplodit. Každému, jen ne těmto politikům, je přece jasné, že tzv. nový systém plateb a poplatků okrádá pacienty – daňové poplatníky – o jejich ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči. Vytváří majetkově pacientský a tudíž i sociálně třídní diskriminační rasismus.

 

Všichni budou nejen povinně platit pojištění, ale kvalitní léčeni bude pouze pro ty, kteří mají na další, uměle vygenerované poplatky. Stejná finta, jako s DPH, kde všichni také stejně platí, ale jen někteří to placení pocítí méně a jiní naopak až ke hranici schopnosti uhradit své základní životní výdaje. Na druhé straně, připočteme-li k tomu soudobými zákony podporované daňové prázdniny, daňové "optimalizace" a odvodové stropy pro bohaté (a zdravotní a sociální pojištění je také daň!), máme už zcela ve věci jasno.

 

Je třeba si uvědomit, že naši zdravotně právní kouzelníci na nás chystají ještě další záludnosti. Mají totiž názor, že jejich kšefty se hýbají málo a příliš pomalu. Vedle nic neregulujících tzv. regulačních poplatků a příplatků na recepty a léky, protlačují především ve stomatologii systém "paciente, zaplať všechno!". Již dnes například falešně naznačují, že za zubní kaz si vždy pacient může jen sám. Ani to jim však nestačí. Z vlastní zkušenosti můžeme vědět, že přijdeme-li dnes k zubaři, navrhne nám namísto léčení zaníceného zubu s později následnou jeho plombou – jednoduchou extrakci. Proč? Inu proto, že za to vytržení zubu dostane pan lékař od pojišťovny více peněz. To je totiž chirurgický výkon, přičemž další sezení spojená s pouhým léčením zaníceného zubu se jaksi zubařovi téměř nehradí. Že pacientovi nadosmrti bude zub chybět? Koho to zajímá? Ale jak uvidíme dál, a píši to již podruhé, ani to deformátorům našeho zdravotnictví ještě nestačí:

 

Jejich šikovní advokáti už přišli i na další nápady, týkající se například porodů a dokonce už i pacientů zemřelých. Uvažují nad tím, že těhotenství a porod nejsou nemoci a proto by prý v budoucnu měly být rovněž vyřazeny z veřejné zdravotní péče a vše kolem toho by se mělo platit hotově. A vůbec nejpikantnější právní "chuťovka" – ta nás zatím ještě čeká: Podle ustanovení § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění zatím tato péče zahrnuje (mimo jiné) i prohlídku zemřelého pojištěnce a pitvu, včetně dopravy. V žaludku pánům advokátům deforem totiž leží, že když pacient je už jednou mrtvý, pak prý i výkony související s péčí o tělo takového zemřelého pojištěnce přece už nemají a nemohou mít vliv na jeho zdravotní stav. Co asi říci na tuto tak dojemnou životní filosofii dnešních tržních ideologů? Ano, jejich nenažranost po zisku z čehokoliv – a zřejmě už i z mrtvých – je až obludná. A kdo nevěří, ať si klikne na tento link a bude se divit.

 

 

IX. Velký Bratr a byznys versus právo

 

Chystaná přeregistrace pacientů a finta se změnou dojezdů záchranky – poslední dvě monstra z dílny deformátorů. Nicméně, ani to není ještě všechno: Pod dětsky falešnými záminkami se dál omezují a porušují práva a definice povinností lékařů i pacientů. Vymýšlí se advokátské finty s eventualitami ošetřování a léčení pacienta po jeho vůli a proti jeho vůli, jakoby se nevědělo, jak choulostivý problém to je, nebude-li věc definována naprosto přesně a do nejpodrobnějších detailů, anebo se naopak nevsadí na přirozenou lékařskou etiku a klasický systém reversů. Jenže tam, kde vládne byznys, jde etika do kytiček a advokáti by přišli o své zisky a politici o nižší HDP za jejich "služby" …

 

Zkušenosti z úniků osobních údajů z dob kupónové privatizace a následných marketingových mega-akcí, týden co týden otravujících obyvatelstvo, nás varují. Tušíme, že se už i ve zdravotnictví chystá megaobchod s nejintimnějším pacientským soukromím. A mimo to a navíc – veřejný zdravotní systém tak bude ještě více zdražen o požadavky na zatím většinou technicky nezabezpečitelné (protože síťově provozované) duální databáze těch nejcitlivějších zdravotních údajů. Údajů, za něž firemní personální útvary, pojišťováci nejrůznějšího ražení a další fízlovsko bulvární agentury budou ochotny třeba i platit zlatem. A komupak asi? Inu přece – ministerským a dalším správným / správním úředníkům, ne?

 

A už jen na okraj: O systémové černé díře v asymetrickém šifrování (pokud vůbec bude použito) odborníci vědí a politici a korporace je přesto prosazují. A tak je tu otázka: Provozují snad vojáci, zastupitelské úřady a banky v nejcitlivějších bodech své praxe tento druh šifrování? A proč asi ne? A proč by jej tedy mělo provozovat občanské zdravotnictví a občanský sektor vůbec?

 

Kvalitativní parametry veřejného zdravotnictví budou do budoucna rovněž záměrně zhoršovány zvýšením doby dojezdů záchranky. Soudnému člověku je jasné, že to není maličkost, daná nedostupností nějakých odlehlých samot a horských chat. Tato nedostupnost tu byla vždycky a systém běžel. Navíc, záchranka dnes nemá už jen auta, ale má i vrtulníky. Co tedy v tom je? Vysvětlení je jednoduché: Za tím vším se skrývá úmysl do budoucna omezit počet pracovišť záchranky a nebo alespoň jakkoliv zdražit tuto službu. Čím zaručí odpůrci tohoto tvrzení, že se toto nestane? Řečmi a pouhými sliby? Ale i na druhé straně je tam letitý problém, který (podobně jako u učitelů a hasičů) nikdo stále a záměrně neřeší: Nad špatným právním postavením záchranářů, jimž jasně patří statut veřejného činitele, politici dlouhodobě mlčí a dělají mrtvého brouka. To by jim totiž volební body či peníze vyneslo jen nepatrně, pokud už vůbec.

 

A závěrem, ještě jednou si to zopakujme: Zastánci zdravotnické "reformy" vědomě, záměrně a zcela nesprávně tvrdí, že slova věty Článku 31 LZPS (součásti Ústavy!) "… za podmínek, které stanoví zákon" jsou prý (zjednodušeně laicky řečeno) podmínkami právně "podmiňovacími a pozměňovacími" a nikoliv technickými a prováděcími. Tak tedy – aby bylo jasno:

 

Norma nižší právní síly (prováděcí zákon) nesmí nikdy jakkoliv "biblicky" vykládat normu vyšší právní síly (Ústavu a LZPS)!

 

Ustanovení prováděcího zákona je vždy a jen povinno respektovat text i ducha pořádku ústavního. Jaký je tedy „důvod těchto právních pseudo-důvodů“? Jednoduchý a dnes už "zásluhou" prezidenta Klause nad slunce jasný: Ústava a Ústavní soud ve stávající podobě české pravici vadí. Pravice řečmi požaduje svobodu a oslavuje ji jako nejvyšší vymoženost kapitalismu – a činy denně dokazuje urputnou snahu o vlastní mocenskou diktaturu.  Slova, slova, slova … jak napsal kdysi jistý klasik. A bude hůř: Brzy jistě přijdou ještě další snahy víc a víc okleštit a případně zcela vykleštit Ústavu a především pak Listinu. Možná bych se snad i vsadil …

 

 

X. Co by měla dělat skutečná opozice

 

Každý legislativní pokus o umělé připojování nadbytečného "nadstandardního" zdravotnictví pod střechu VZP, je nutné zásadně a trvale odmítat a naopak je třeba jej klasifikovat jako nesystémový a zejména protiústavní právní nihilismus. Je třeba si bedlivě zapamatovat jména všech lidí, kteří stojí za tím celým dnešním zdravotnicko pyrotechnickým snažením. Naše děti mají právo znát, kdo to byli a jsou Julínek, Šnajdr, Šťastný, Cikrt, Heger, Vepřek a další. Naše děti by měly v budoucnu vědět, kdo je do toho právního, občanského a finančního marasmu dostal, protože ony v něm budou jednou žít.

 

Vraťme se proto na samý začátek problémů s deformováním současného českého zdravotnictví: Pacient je člověkem nemocí trpícím, nikoliv klientem u advokáta či zájemcem o husu na výročním jarmarku. Naproti tomu ten, kdo si chce za plného zdraví nechat udělat neindikovanou liposukci zadku či nechat si vycpat prsa implantáty, je člověk klinicky zdravý a bude proto zajisté správné, když si za "léčení" podobných neduhů zaplatí ze svého plnou taxu od A do Zet. Pak tam však už i logicky nebude existovat vztah pacient – lékař, ale pouze obchodní vztah zákazník versus poskytovatel nějaké placené služby. Úplně stejný vztah, jako kdyby ten "zájemce o službu" šel k holiči, nebo si vyrazil do nevěstince.

 

Zde je však řeč o zdravotnictví a zdraví těla, nikoliv o péči o jeho krásu. Zdravotnictví není provozováním kosmetických salónů, ani hodinových hotelů. Zdraví není zboží.

 

Všichni sociálně cítící poslanci by proto měli ctít zásadu: O regulačních poplatcích, standardech a nadstandardech včetně dalších deforem zdravotnictví, nelze s jejich původci a "lidovými tvůrci" jen planě v parlamentu polemizovat. Takové nápady, sledující likvidaci veřejného zdravotního pojišťovacího systému, se vždy a jen bez debat odmítají, ihned žalují u Ústavního soudu a případně i ve Štrasburku. A následně – při první příležitosti – je třeba takové právní normy zrušit, nemá-li být zakrátko již zcela vytorpédována česká Ústava a tím i celý náš demokratický politický systém.

 

Všichni politici by si do budoucna měli uvědomit: Jednou nastane den, kdy poslanci stávající škodící pozice a pouze nesmělými slovy se projevující většinoví poslanci opozice vyjdou nakonec u voličů nastejno. Přijde čas, kdy budou všichni tito lidé od svých voličů společně ze svěřených funkcí vyhnáni.

 

Měli jsme tu nedávno období protivládních demonstrací a stávek a chystají se další. Nyní prožíváme problémy se severočeskými Romy, vypěstované netečností vlády, bezohledným byznysem s realitami a permanentně systémově neřešenou cikánskou nezaměstnaností, kriminalitou a občanskou nepřizpůsobivostí.

 

Společnost je vinou politiků třídně rozdělená a občansky nemocná. Rovnost občanů před zákonem skončila. Sněmovnou právě vláda proválcovala první část deforem. Ústavní pořádek popřen, současná pravicová vládní garnitura hrdě spokojena. Véčkařům už dávno není hanba za podraz, kterým zapřeli všechny své sociálně orientované předvolební sliby a sliby o přímé demokracii. Postačilo na to málo: Pomyslných 30 stříbrných v podílu na moci.

 

Leč všeho do času. Před vládnoucí asociální částí české pravice stojí jednoznačná budoucnost: Už žádné další lži jejich politruků, ani mediální a průzkumové manipulace najatých drahých PíáR agentur jim v budoucnu nepomohou. Nastane čas, kdy nás zase – stejně jako za husákovské totality – jejich policajti budou chtít denně mlátit pendreky a z vodních děl kropit – třebas i nadstandardně posvěcenou vodou z francouzských Lourd. Jenže pak těm dnešním politikům už nepomůže ani to.

Přejít do diskuze k článku