Během těch dvou tisíc let křesťanství byla zpochybňována nejrůznější dogmata Kreda – vyznání víry, i naprosté malichernosti z našeho dnešního pohledu vedly k nepřekonatelným rozporům, schizmatici a heretici rostli během té doby jako houby po dešti (a občas pak byli podobně jako ony sklizeni a upraveni na rožni). Za celou tu dobu zůstal stejný základ. Svatá trojice tvořená otcem, synem a duchem svatým. Trojjedinost boží.
Je obrovský rozdíl v tom, jak bylo rozpracováno učení o synu božím – všimněte si jak zbytečně moc podrobně – oproti strašně prázdným formulacím o duchu svatém. Dá se vlastně konstatovat, že dogma o duchu svatém za celou historii církve rozpracováno vůbec nebylo. Proč? Není náhoda, že křesťanské náboženství se nazývá křesťanské – už v tom názvu se odráží fakt, že se točí kolem pomazaného christa, je náboženstvím božího syna a nikoliv náboženstvím celé trojice.
Když budeme uvažovat o tom, co může být v celém tom modelu bůh otec, pak se zdá, že pouze duchem svatým, jen tak totiž nemůže odpadnout sám od sebe. Zbyde snad něco, když od boha otce odabstrahuju dvě vlastnosti, co jsou k němu od jeho počátku immanentní, totiž jeho svatost a jeho duchovnost? Existují nějaké důvody proto, aby byl téhle abstrakci daný naprosto autonomní význam jakožto třetí osoby trojice? Konečně vezměme si, na kterých slovech božího syna je vystavěno tvrzení o tom, že bůh otec je jedna hypostáza trojice a duch svatý další. Evangelia takové tvrzení přímo neobsahují, vychází se ze slibu Ježíše apoštolům: Pošlu Vám ducha útěchy, co vás povede po cestě pravdy. Tato slova byla různě vykládána a výsledkem těchto výkladů byl rozpad církve na západní a východní část. Tyto výklady ovšem vyšly z jejich ničím nepodloženého tvrzení, že bůh syn rozumí duchem útěchy ducha svatého. Tato věta ale vůbec nijak nezakládá ani nedokazuje předpoklad těchto obou církví, že duch útěchy je duch svatý, tedy třetí hypostáze ani to, že to vůbec nějaká hypostáze je. Vzhledem k tomu, že bůh otec musí být zároveň svatým i duchem, už z hlediska logiky by pak těžko mohl být duchem útěchy poslaným bohem otcem.
Celá situace je při překladu do češtiny (i jinam) komplikovaná tím, že o otci i duchu mluvíme v mužském rodu, ale duch – ruach je ženského rodu. Je-li bůh otec duch svatý, kdo vlastně je?
Nechci z toho udělat ani genderovou studii, ani teologickou disputaci, chci jen poukázat na to, jak špatně dopadá, když potrhlá skupina chlapů potlačuje ženský princip tvoření. Že to není jen extrapolace lidských kategorií na vesmír, dokazuje i to, že se obě církve snažily později tento nedostatek dohonit kultem bohorodičky na východě a kultem madonny na západě. Navíc iracionální lid toužil uctívat božský, kosmický princip ženství, jak činil intuitivně správně odpradávna. Někteří se snažili personifikovat tuto abstrakci například jako svatou Sofii. Byli schopni vystavět neuvěřitelně propletené a pevné hradby konstrukcí, které měly bránit jejich ideologii před ohroženími. Chovali se nadřazeně a pánovitě k ženám, protože cítili, že idea ženského aspektu božství by jim mohla rozbít jejich dogmatické představy o osobách svaté trojice a ohrozit je. K čemuž nakonec stejně začalo docházet. S neúprosnou, zákonitou, vlastně přímo božskou spravedlností. Když použiji teologickou křesťanskou terminologii, mohu s určitým uspokojením uzavřít, že bůh křesťanů je jen hypostázou věčného ženského principu.
***
Pozn.: hypostáze, řec. υποστασιςlat. hypostasis / zpodstatnění, zvěcnění, povýšení abstrakce na samostatnou kategorii/ je řecký starověký filozofický pojem, který přijala křesťanská církev, aby pomocí něj pojmově vymezila učení o Boží trojjedinosti, tedy základní věroučné výpovědi křesťanské teologie. Z filozofického pohledu šlo o něco, co „vcházelo do trvalé existence a to existence individuální…”. V křesťanství získal pojem hypostáze zcela specifický význam – začal být chápán jako„osoba”, nikoli jako individuum. V myšlení trojiční teologie znamenal tento pojem odlišení vlastností jednotlivých osob Trojice – Otce, Syna a Svatého Ducha, jež přitom zachovávají nedělitelnou jednotu na základě své božské podstaty, která je všem společná.
Převzato z ostrova Janiky
