Žertování o vědě

ITHACA, NEW YORK – Apokryfní příběh, který občas zaslechnete mezi fyziky, hovoří o přípitku, který na počest toho, že J. J. Thomson roku 1897 objevil elektron, pronesli jeho kolegové z Cambridgeské univerzity: „Na elektron: kéž by nikdy nikomu nebyl k užitku!“ Podobnou anekdotu o své profesi vypravují badatelé v oblasti čisté matematiky.

Proč se má oslava neužitečnosti poznání považovat za vtipnou? Podobný přístup jsem zažil u jednoho kosmologa, když jsem se před lety zúčastnil rozhlasového pořadu: moderátor na jeho adresu poznamenal, že jeho výzkum „má téměř nulovou praktickou využitelnost“, na což on bez váhání odpověděl: „Ano a jsem na to pyšný.“

Všechny tyto žerty vycházejí z téhož předpokladu: všichni si myslí, že poznání, obzvláště to vědecké, by mělo být užitečné. Je tudíž legrační chlubit se tím, že oblast vědy, jíž se věnuji, ať už jde o experimentální fyziku, matematiku nebo kosmologii, je neužitečná.

Tohle vtipkování by se ale nedařilo, kdyby zároveň neexistovala všeobecně rozšířená domněnka, že vědecké poznání má jistou hodnotu nezávislou na praktickém využití. Vždyť kdyby si svou neefektivitu pochvalovala třeba charita zaměřená na pomoc hladovějícím, nebylo by to vůbec humorné; praktická hodnota je v takovém případě prvořadá, neboť se jedná o jediný skutečný důvod existence takové charity.

Přestože tedy vlády na vědecký výzkum vynakládají spousty peněz právě kvůli jeho potenciální užitečnosti, lidé od vědy očekávají víc. Z tohoto pohledu má věda také naprosto jiný, vyšší cíl: pochopení přirozeného světa.

Einstein sice přitáhl pozornost amerického prezidenta Franklina Roosevelta k možnosti vyrábět jaderné zbraně, ale připomínán je hlavně kvůli svým hlubokým myšlenkám o podstatě vesmíru. Současnější vědecké kapacity, například Carl Sagan a Stephen Hawking, předkládají veřejnosti podobný obrázek. Z této perspektivy je jádrem vědy přírodní filozofie, snaha do hloubky pochopit svět bez ohledu na to, zda lze tyto znalosti zužitkovat.

Žerty též prozrazují jistou rozpačitost ze zjevných rozporů, jež odhalují. V tomto případě rozpačitost plyne z elementární nejistoty, která ze dvou tváří vědy, přírodní filozofie, nebo účelnost, představuje její skutečný charakter. Spočívá věda opravdu v pronikání do podstaty světa a užitečnost je jen otázkou náhodných plodů štěstěny? Nebo je jejím jádrem ve skutečnosti zajišťování využitelnosti přirozeného světa člověkem a přírodní filozofie není nic víc než jazyk výkladů, proč určité techniky fungují?

Devatenácté století k usmíření těchto alternativních pojetí vytvořilo známé termíny „čistá“ a „aplikovaná“ věda. Čistá věda, jak název naznačuje, se prezentuje jako „ryzí“, neposkvrněná praktickými ohledy a vyrůstající z řádně prováděného empirického a teoretického zkoumání přírody. Aplikovaná věda se ujímá znalostí nabytých čistou vědou a zužitkovává je.

Tento přímočarý obrázek se ale málo podobá komplikovanosti skutečné vědecké činnosti: kdyby aplikovaná věda nezahrnovala nic víc než aplikaci výsledků čisté vědy, nebylo by třeba oddělení „výzkumu a vývoje“ ve výrobních korporacích ani výzkumných laboratoří ve firmách podnikajících v chemickém či elektrotechnickém průmyslu. Účelné vědecké úspěchy by závisely výhradně na drobcích spadaných ze stolu čisté vědy.

Ve skutečnosti jsou dvě tváře vědy mnohem úžeji provázané – vlastně ne jako dvě tváře, ale spíš jako dvě složky důkladně promíchané směsi. „Pravda a užitečnost,“ napsal Francis Bacon, anglický filozof a státník počátku sedmnáctého století, „jsou jedno a totéž.“ Jinými slovy, pravdivost úsudků o světě zaručuje jedině schopnost těchto úsudků proměňovat se v činy plodící praktické výsledky, po nichž lidské bytosti touží.

Co my chápeme jako účelnost vědy, nebylo pro Bacona nic víc než druhou stranou vědecké mince. Tak jako básník John Keats píše: „Krása je pravda, pravda krása je,“ mohl zase Bacon prohlásit: „Užitečnost je pravda, pravda užitečnost je“ – za předpokladu, že „užitečnost“ chápeme v širokém smyslu.

Ani Baconovi ale nevěříme. Tak jako Bacon si ceníme prospěšnosti, neboť se zdá, že dodává věrohodnosti výrokům, jimiž se věda vyslovuje k podstatě světa – věda má pravdu, protože funguje. Zároveň bychom ale nedopustili, aby se věda redukovala na praktickou účelnost, neboť to by zničilo její intelektuální status – a také intelektuální status samotných vědců – a znemožnilo by jí to předkládat vysvětlení. Takže věda si musí zachovat nárok i na to, že je přírodní filozofií.

Jednou jsme přesvědčeni, že věda je přírodní filozofie, a jindy, že věda je účelnost. Ve skutečnosti je ale obojí, ani „čistá“, ani „aplikovaná“. Kdybychom si to dokázali připustit, přestali bychom o vědě žertovat.