S Milošem Zemanem lze v mnohém nesouhlasit, mnohé mu lze vytknout a v zahraničněpolitické oblasti je vyloženě na inzultaci, ale ty tři „zločiny“, které tomuto „knížeti temnot“ (jak ho jeho odpůrci vykreslují) mají zlomit vaz, mezi nimi nejsou. Ani Šlouf, ani Lukoil, ba ani opoziční smlouva nejsou nic, co by natolik vybočovalo ze standardů české společenské a politické kultury, že by to mělo Miloše Zemana pro funkci prezidenta jednoznačně diskvalifikovat. Když dovolíte, zahraji si na ďáblova advokáta a vysvětlím proč.
Miroslav Šlouf
Zemanův fámulus Miroslav Šlouf je postavička jak z pohádky – archetyp zlého rádce. Jistě, je to lobbista a bývalý aparátčík, jenže je tu také jedno velké „ale“, které zní, že všichni, či téměř všichni, kteří dnes něco znamenají, téměř celá dnešní politická a ekonomická elita, jsou buď bývalé nomenklaturní kádry, nebo z rodin komunistických aparátčíků, náměstků a tajemníků pocházejí, a to prostě proto, že díky tomu měli po převratu lepší startovací pozici, a že tyto posty dokázali obsadit a udržet se je díky stejným morálně-volním vlastnostem, díky kterým jsou úspěšní i dnes.
Pak je to taková drobnost, jako že Miloš Zeman několik jasně deklaroval, že Miroslav Šlouf s ním v případě jeho vítězství na Hrad nepůjde. Samozřejmě, že mu to nemusíme věřit, ale v takovém případě by příslušné odmítavé stanovisko mělo znít: „Nevěřím, že Miloš Zeman s sebou Miroslava Šloufa na Hrad nevezme,“ nebo tak nějak podobně, ale ne „Zeman vezme Šloufa na Hrad.“ Drobný, ale podstatný rozdíl mezi nedůvěrou a neznalostí (či přímo nezájmem o fakta).
Lukoil
Dalším z pádných argumentů proti Zemanovi má být to, že je podporován ruským kapitálem. Zeman tvrdí, že to není pravda, ale věřte politikovi. Jenže o to nejde. Podstata je v tom, že i kdyby to pravda byla, tak co na tom záleží? Copak je nějaký rozdíl mezi ruským, americkým, německým nebo kyperským kapitálem? Jak to, že kosmopolitní fluidní kapitál, po kterém jinak nelze požadovat žádnou odpovědnost vůči zemi, kde působí, protože nemá žádnou národnost, ji najednou získá? Za Zemanovým rivalem Schwarzenbergem také stojí velký a pochybný kapitál jistého Bakaly a za vyřazeným kandidátem Fischerem stál velký a pochybný kapitál jistého Chrenka.
Pokud je něco špatně, tak je to samotný fakt, že kandidáti na vrcholnou politickou funkci jsou závislí na velkém kapitálu, a z toho vyplývající otázka jejich nezávislosti a loajality. Ale kapitál je kapitál a dělit ho pro potřeby volební kampaně na ruský, židovský či čínský je účelové a zavádějící. Ať už vyhraje kdokoliv, kapitál vyhraje vždy. Máme totiž kapitalismus. A kapitál, jak známo, nemá národnost.
Opoziční smlouva
Za nejsilnější argument proti Zemanovi je však považována opoziční smlouva, která údajně stála u kořenů bující korupce, protože podvázala kontrolní roli opozice a rozdělila mezi ni a vládu státní „pašaliky“. Jenže i tady je nejedno velké „ale“.
To první tkví v tom, že kdyby tendence ke korupčnímu jednání nebyla v národě latentně přítomna, žádná opoziční smlouva by ji nevytvořila. Možná pootevřela stavidla vrozené podlosti a hamižnosti, ale že zrovna tohle bude vadit lidem, kteří jinak z principu odmítají jakoukoliv regulaci, a regulaci trhu a sobeckého chování především, je poněkud pokrytecké.
Mnohem podstatně jsou však další „ale“. Tak kupříkladu jaký je rozdíl mezi opozicí svázanou opoziční smlouvou a opozicí svázanou nemožností v parlamentu cokoliv odhlasovat, protože ji vládní koalice vždy převálcuje hrubou silou své chatrné většiny? Bez opoziční smlouvy opozice sice může kritizovat, ale je jí to platné jak mrtvému zimník. Jediný rozdíl je v tom, že bez opoziční smlouvy se voličům předvádí pokleslé parlamentní divadlo.
Něco jiného je situace tzv. menšinové vlády, kdy by sice opozice vládu mohla potrápit, ovšem kvůli opoziční smlouvě to neudělá. Ale i tady existuje námitka, totiž jaký je rozdíl mezi opoziční smlouvou a například takovou na západě běžnou velkou koalicí? Maximálně tak ve složení vlády, ale poměry v parlamentu budou obdobné. Podobně lze namítnou, že opoziční smlouva je něco jako příměří. Co je špatného na příměří?
Pokud opoziční smlouva umožnila, že za jejích časů Česká republika prosperovala (samozřejmě, že i kdyby to tak bylo, nebylo to pouze její zásluhou, neboť nemalým dílem k tomu přispěl i vývoj v zahraničí a celková ekonomická situace Evropy), protože nebyla rukojmím války dvou největších stran o koryta, nezasloužila by si shovívavější hodnocení?
* * *
Uvědomuji si, že Miloš Zeman je především pragmatik a jako prezident v žádném případě nebude „filozof na trůně“, ale technolog moci. Uvědomuji si, že jeho podpora ze strany odstupujícího prezidenta Klause je podezřelá (a nezdá se přitom, že by to měl být rafinovaný „polibek smrti). Ale také se nemohu zbavit dojmu, že jeho nejhorší zločiny vlastně žádnými zločiny nejsou, že jsou jenom to jediné, na čem ho lze alespoň trochu nachytat a zdiskreditovat.
Miloš Zeman není žádné terno, ale pořád představuje menší riziko, než jeho protikandidát Karel Schwarzenberg se svojí afinitou k neoliberálním reformám, církevním restitucím či zpochybňování Benešových dekretů a příčin a výsledků Druhé světové války. Tedy alespoň pokud stoupenci Karla Schwarzenberga jeho případnou porážku unesou.
Převzato z blogu Tribun
