Zopakuje veřejný sektor 400 let starou zkušenost?

Reklama


Kapitalismus je proklínán a zatracován od svého vzniku. Přesto tu stále je a ona pověstná skutečně už „poslední zahnívající fáze“ je stále nějak posouvána do budoucnosti. I ti největší odpůrci kapitalismu poté, co zdůrazní všechny zločiny tohoto řádu, přiznají, že od svého vzniku znamenal do té doby nevídanou dynamiku rozvoje výrobních sil.

Přitom přes současné pochlebování soukromému vlastnictví, je zřejmé, že samo (soukromé) vlastnictví tuto dynamiku vysvětlit nemůže. Soukromý majetek už existoval století a tisíciletí předtím a byl zdrojem příjmů toho, kdo tento majetek vlastnil. Hodnota vznikala aplikací lidské práce a moc, která způsobovala přerozdělování výsledků práce, byla výsledkem vyjednávacích pozic různého druhu.


Celá staletí ve společnosti aplikovaná práce tvořivá i algoritmizovaná zmnožovala hodnotu o nadprodukt, zmnožovala společenské bohatství, které vyjednávací pozice přerozdělily, vrstvy ve společnosti svůj díl spotřebovaly a zas se „jelo“ dál…


A najednou došlo k obrovské forsáži, která vrhla výrobní síly kamsi daleko kupředu. Přišel kapitalismus, který začal soukromý majetek hromadně investovat.


Je dvojí způsob přivlastňování produktu i nadproduktu vytvořeného ve společnosti:

  1. rentní, kdy člověk těží z vlastnictví zdroje, z toho, že zdroj MÁ

  2. investiční, kdy člověk těží z užití zdroje, že tedy s ním umí efektivně naložit, VYUŽÍT JEJ


Rentní způsob přerozděluje to, co už vzniklo. Předkapitalistické formace byly nesmírně statické – a byly v podstatě všechny založeny na obrovském počtu autarkních, netržních usedlostí, rodinných hospodářství s občasnou mírnou specializací a nepatrným trhem (třeba kovář či mlynář směňoval s převažující masou rolnických hospodářství své služby). A k těmto usedlostem si vrchnost i stát (tedy král) a samozřejmě církev (občas byla církev (nějaká její korporace) dokonce i sama normální vrchností) přijely pro dávky a daně. K té vrchnosti mohla patřit i ta nejprogresivnější nepoddanská města – viz Táborská republika od Kaplického. Ano i výběrčí z revolučního husitského Tábora na počátku 20. let 15. století (tedy jen krátce po době „společných kádí“) už pilně objížděli svůj „revír“, aby jednosměrně „skásli“ vesnice v okolí – ne aby směnili NÉCO za NĚCO.


Systém založený na „jednostranném braní“ těm, co produkují z titulu „vrchnosti“ ať už světské nebo církevní, trval velmi dlouho. Legitimita byla dlouho poměrně silná. Jednak měli vrchnosti nejrůznějšího druhu dlouho různé funkce bezpečnostní, ale i určité náznaky funkcí sociálních (rezervní „sýpky“). A pak: byli přece jako vrchnost ustanovená z Boží milosti. Takže legitimita tohoto systému trvala dlouho, velmi dlouho, nesrovnatelně mnohem déle než kapitalismus a reálný socialismus dohromady.


Dlouho trvala legitimita předkapitalistických vládců, ale nikoli navždy. V takovém dubnu 1789 nevěřil už žádný francouzský sedlák na vrchnost z Boží milosti. Všechny funkce, které kdy místní vrchnost měla, už dávno nahrazoval celkem moderní absolutistický francouzský stát v čele s králem, který měl na to specializované úřednictvo. Vrchnost se jevila všem, kteří k ní nepatřili, jako sebranka dvorských hejsků a parazitů, kterými ostatně také z velké části i byla. Ale daně tomuto státu a nájmy či robotu v penězích (přímá práce na panském natož nevolnictví se už moc nevyskytovaly) této vrchnosti platili ti, co nějak pracovali, a šlechta nejenže parazitovala z vlastnictví, ale byla dokonce osvobozena spolu s duchovenstvem od placení daní státu.


Ať už ve Francii násilně nebo v jiných přezrálých feudálních státech pozvolna a reformně, prostě všude byla stará, společností odmítnutá legitimita řádu založeného na jednostranných transferech přerozdělování založených na vrchnostenském právu nahrazována systémem jiným. Místo přerozdělování a mocenského odírání se stal soukromý majetek kapitálem – začal se zálohovat a investovat do podnikání, takže začal zdroje reprodukovat a produkovat. Nastalo něco, co předchozí předkapitalistické formace založené hlavně na přerozdělování, na rentně-fiskálně-spotřební funkci majetkových a mocenských pozic neznaly: s neuvěřitelnou prudkosti začalo růst bohatství ve společnosti a prudce stoupla frekvence všemožných inovací.


Soukromé bohatství sice zastínilo veřejný majetek – ať už státní, obecní nebo regionální (zemský) – ale i ten postupně rostl a po nástupu socialistického hnutí a nakonec i sociálních států se zformovaly obrovské veřejné fondy.


Zprvu se zdálo se, že kapitalismus založený na soukromém vlastnictví bude vystřídán socialismem založeným právě na veřejných fondech. A byly doby, kdy legitimita podobné myšlenky i reálně existujících experimentů nebyla nijak malá – přes zuřivý hněv tříd vlastnících soukromý kapitál a celého kapitalistického establishmentu. Jenže společnosti, které tzv. reálný socialismus (tedy společnost skutečně založenou na téměř jen veřejném vlastnictví výrobních prostředků a na centrálním plánování) vesměs umělým a silovým způsobem zkusily, neuspěly. A ke dnešnímu datu úspěch vykazují jen ty reálně socialistické systémy, které si ponechaly jen „socialistickou“ politickou slupku a pod ní tu rychleji (ČLR), tu pomaleji (Vietnam) obnovují kapitalistický ekonomický řád.


Ale to není vše. V době globalizace a obrovské moci čím dál svobodnějšího, tekutějšího a čím dál méně zakořeněného kapitálu neustále slábne i sociální stát a jeho legitimita stále klesá.


Bohatí, kteří sociální stát k ničemu nepotřebují a taky nevyužívají, platí – a když zapomeneme na solidární princip celkem i logicky – čím dál méně. Stát jim úslužně snižuje daně a bohatí si přesto „za odměnu“ čím dál víc stěžují, že jsou sociálním státem odíráni a že („za trest“) půjdou investovat do chudších zemí s nižšími náklady na všechno, včetně pracujících a přírody (i když s nižším infrastrukturním a vůbec civilizačním servisem). Naopak střední vrstvy a ti nikoli výslovně chudí, pomalu už prakticky celý sociální stát financují, ale čím víc sociální stát financují, tím „za odměnu“ dostávají z veřejných zdrojů méně a méně, a to proto, aby z čím dál hubenějších veřejných fondů mohli dostávat aspoň nejchudší lidé, kteří naopak nikdy nezaplatili a také nikdy nezaplatí na sociální stát ani floka.


Pochopitelně, že legitimita takového sociálního státu logicky slábne a vypadá to, že to bude ještě horší a horší. Zoufalá snaha části levice tomu čelit, nepřináší zatím žádné znatelné efekty. Kromě bojovných prohlášení levice francouzské je zbytek ideově rozvrácen, nevěří si, nevěří ani svým vlastním slovům – ani těm bojovným už ne.


* * *


Upozorňuji předem: zní to pochopitelně urážlivě s ohledem na to, co sociální stát konal a ještě stále přece jen koná pro obyvatelstvo, zejména to nezámožné, kterého je většina. Ale musí to ven.


Sociální stát je v pozici, která nějak podezřele připomíná právě slábnutí legitimity staré feudální „vrchnosti“. Zdroje sociálního státu jsou právě tak zajišťovány především z titulu přerozdělování, jako tomu bylo v předkapitalistických fázích i u soukromého vlastníka panství.


Sociální stát je na tom se svou legitimitou také čím dál hůře: za parazita sice považují sociální stát zatím jen ti bohatí, ostatní vrstvy se zatím zdráhavě a vlažně vyslovují na jeho obranu. Ale připomeňme si ještě jednou to, co profesor Keller opakuje tak často, co ale nedořekne, neboť jde o trend a jeho logické závěry nabourávají příliš naše staré levicové paradigma: ti, kteří sociální stát ve skutečnosti hlavně a čím dál víc platí (široký sociální střed, včetně nižších středních vrstev), ti dostávají čím dál méně a čím dál víc jich nedostává už z veřejných zdrojů téměř nic s naprosto jasným výhledem, že tento trend bude prostě sílit a sílit a sílit. Což může společnost jenom rozbíjet, rozbíjet a rozbíjet.


Vztah středních vrstev k sociálnímu státu by byl jistě horší než pozitivně vlažný, kdyby…. no kdyby si v duchu neříkali: co kdybychom taky my jednou spadli ÚPLNĚ dolů. Protože tam úplně dole, tam se zatím sociální platby vyplácejí a jistě i v budoucnu snad budou vyplácet. Tam úplně dole tam ano…


* * *


Vývoj sociálního státu, daný vyjednávacími pozicemi globálního kapitálu a demografickým vývojem, vede k tomu, že

  • přerozdělovaných zdrojů bude mít sociální stát čím dál méně a

  • je tendence, že střední vrstvy budou sociální stát považovat čím dál víc za poloparazita, protože se jim bude vyplácet čím dál méně a od jisté chvíle už natolik málo, že tyto vrstvy začnou dokonce i zapomínat na to svoje opatrnické a smířlivé (co když my TAKY jednou spadneme na dno). Postmoderní carpe diem a subjektivní sebedůvěra nastupujících generací bude nakonec přece jen silnější, než jakékoli ohledy a solidarita už tak zeslabená (mládež nemá zrovna na růžích ustláno, ale její solidarismus není proto vyšší – spíš naopak…)

  • nenávist středních vrstev bude zaměřena na chudinu žijící z dávek ještě mnohem víc než dnes, ale nenávist vůči boháčům nebude o moc menší.


Historie nás poučila, že žádné zestátňování soukromého majetku není řešením. Ostatně jde takto vlastně o jakési nehegelovské, tedy Hegelovým jazykem „špatné“ a nedialektické zrušení určité kategorie.


* * *


Buď jak buď, ať už je to vina kohokoli, sociální stát a jeho legitimita jsou ohroženy. Kapitalismus vzniknul jako systém přirozeně a jako přirozený systém nemůže být antihegelovsky svržen – může být jen hegelovsky překonán. Veřejným fondům a bojovníkům za sociální stát asi nezbude, než razantněji vykročit na podobnou cestu jako kdysi právě ten feudál měnící se v kapitalistu – nespoléhat na přerozdělování, ale začít veřejné fondy (co nejvíce to půjde) zhodnocovat, investovat, aby se zhodnocovaly samy a nepotřebovaly přímo odebírat a přerozdělovat. Ne že by se podobná logika při nakládání s veřejnými fondy vůbec nevyskytovala – ale je právě z hlediska zvrácené logiky mnoha aktivistů levice považována za jakýsi ústup a negativum (investiční pobídky).


Vzniká ovšem otázka: když investovat, tak kde, jak a do čeho…? Pravděpodobně do maximalizace zaměstnanosti lidí, která je ohrožována tím, že práce je vypuzována z posledního masovějšího sektoru terciéru, a žádná velkoobjemová náhrada pracovních příležitostí už na lidi, kteří vlastní pouze pracovní sílu, nečeká. Zemědělství z hlediska objemu zaměstnanosti nahradil průmysl, průmysl nahradily z tohoto hlediska služby, ale současná etapa už jen práci vypuzuje, případně posiluje silně sofistikovaný kvartér či kvintér s mnohem menší potřebou pracovní síly a ještě se speciálními předpoklady.


Vznik kapitalismu přitom ukázal, že není větší síly v kapitalismu než právě investičně tržní a inovační zhodnocování JAKÝCHKOLI fondů – tehdy zejména soukromých. Není žádný důvod si myslet, že se to veřejných fondů netýká. A je zároveň třeba říci, že jen veřejné fondy jsou síla, která může udržet společnost alespoň takových sociálních parametrů jako dnes. Proto je osud kapacitní dostatečnosti veřejných fondů věc nadobyčej důležitá.


Vedle kapitálového zhodnocování soukromých fondů (majetku), by tedy nejspíš měl vzniknout protiběžný zhodnocovací proces veřejných fondů, který by – mimo jiné – stavěl to, co zhodnocovací proces soukromých fondů bourá. Zhodnocování soukromých fondů např. vypuzuje práci z produkce. Pro veřejné fondy je ale nezaměstnaný přece nákladem (včetně ztráty na daních) a pokud je veřejný fond schopen takové investice, která nezaměstnaného vrátí do pracovního procesu a přitom bude nižší než výše zmíněný náklad na nezaměstnaného, dochází k zhodnocování veřejného fondu, které je nadto (jako jakýsi „sociál“) protiběžným procesem oproti zhodnocování soukromého fondu jako kapitálu, který pracovní sílu naopak vypuzuje.


* * *


To, co jsem napsal shora, je vedeno vlastně určitým přáním, které se mi pravděpodobně už nesplní: dožít se chvíle, kdy veřejné fondy budou samy ze sebe expandovat, kdy už nebudou závislé na čím dál slábnoucím přerozdělování, kdy získají v rámci kapitalistické formace takovou moc, jako měla na konci feudalismu města, bankéři i podnikající feudálové. Chtěl bych se dožít chvíle, kdy veřejné fondy – protože budou mít moc a sílu – získají schopnost svést konečně úspěšnější boj s nadnárodním kapitálem než dnešní ústupový boj, při kterém je ztrácena jedna pozice za druhou a který proto spíš připomíná Francii z června 1940.


Žádné brečení ani výzvy do zbraně, když zbraň je pouhý fantóm a přelud, nepomohou. Žádné zoufalé stavění budoucích sociálních Maginotových linií nám nepomůže. Levicové paradigma lze obnovit jen jediným způsobem: přestat spoléhat jenom na přerozdělování. Veřejné fondy by prostě samy měly produkovat (sociální) nadhodnotu resp. zisk. Zhodnocovat se a růst z titulu investování sebe sama a obnovit sílu, kterou měly kdysi v době „zlatého sociálního státu“ z titulu přerozdělování (to bylo krátké a pro kapitalismus nepřirozené období). Tuto sílu už žádnými přerozdělovacími triky nejspíš asi neobnoví. Už nemají k dispozici korporativní historický kompromis národní buržoazie, národního státu a národních odborů. Zdroje, ze kterých tehdy získávaly, jím budou dávat stále méně – jediným věrným ZATÍM zůstávají střední vrstvy, který celý sociální stát čím dál víc platí. Jak dlouho, když za chvíli z něho nebudou nic dostávat?


Přerozdělování už nepomůže. Musí nastoupit zhodnocení a rozšířená reprodukce veřejných fondů ze sebe sama. Tak jako se právo jednostranného transferu u feudála změnilo na zhodnocovaný, investovaný a zálohovaný kapitál, tak je zjevně namístě přinejmenším doplnit přerozdělovací mechanismus na úseku veřejných fondů o zhodnocovací mechanismy. Veřejné fondy se musí v určité, potřebné míře stát „sociálem“ – tedy sebesezhodnocujícími veřejnými fondy, tedy obdobnou sebesezhodnocující hodnotou, jakou je soukromý kapitál už po staletí…


* * *


Závěrečné poznámky:


  1. Veřejné fondy, které místo protiběžného fungování konkurují nebo vytlačují soukromý kapitál, nejsou „sociálem“, ale kapitálem – i když veřejným kapitálem.

  2. Adresně investovaný a zálohovaný zdroj z veřejného fondu vede k zhodnocení veřejných fondů, jejichž závislost na daních a rozmarech zejména nadnárodního kapitálu takto klesá.

  3. Veřejné fondy mohou investovat a těžit nadhodnotu. V čem je jejich situace odlišná od soukromého fondu a mohou vůbec veřejné fondy uspět, když neuspěly v reálném socialismu, kde měly výlučnou moc?


Mám za to, že mohou uspět. Pokud se ovšem nesnaží řídit podnik jako v reálném socialismu, ale spíš těžit z určitých finančních specifik sebe jako investora. Veřejné fondy mají totiž něco, co při plošném vytváření podmínek není tak znát, při jednotlivých kalkulacích by to ale vystoupilo do popředí. Veřejné fondy mají v případě svého investování totiž takovou složku svého příjmu, kterou ten soukromý nemá: jde o „dodatečné fiskální výnosy“ které může investice vyvolat a které soukromý kapitál nemůže ke svému zisku přidat.


Jde o výnosy z titulu fiskálního systému, který slouží jako zatím hlavní zdroj i jeho investování. Proto když poskytuje a zálohuje peníze, nemusí požadovat splátky v určité pevné částce, ale může chtít splátky ve výši podílu na aktuálním příjmu, protože když příjem stoupne a původně koncipované splátky taky stoupnou, je to výhoda, ale když příjem a splátky klesnou, tak soukromý fond by získal prostě nižší splátku a dost, kdežto stát by k nižší splátce dostal i určité peníze dané tím, že se z titulu fiskálního systému podílí na klientově menším poklesu kupní síly, než kdyby byla splátka pevná. Ty peníze získá zejména z nepřímých daní a parafiskálů.


* * *


Sociální stát XXI. století by měl být jaksepatří sebevědomým státem. Dávat něco jen tak nebo jen vytvářet plošné podmínky z peněz, které budu – a zas plošně – brát z daní, je pařeniště budoucího kolapsu. Jen nejchudší, nemocný a který skutečně nemá, co nabídnout protihodnotou, by měl být cílem jednostranného transferu prostředků. Ve všech ostatních případech by se měla hledat vždy nějaká adresná investiční příležitost, vždy by měla probíhat směna – ukázalo by se, co opomíjeného a netušeného lze směnit, co všechno člověk má nebo mít může. Už kvůli ekonomickému a morálnímu zdraví ve společnosti, už kvůli důstojnosti lidí.


I v knize „Vstanou noví bojovníci“ není děda Kolmistr příjemcem almužny, ale důstojným účastníkem a vkladatelem určitého podpůrného spolku.


Miroslav Tejkl, Chrudim, 27. 2. 2006

 

Převzato z www stránek SDS

Přejít do diskuze k článku