Spíše než skutečnost, kde se dnešní afroamerický president Barack Hussein Obama II. narodil, poutá světovou veřejnost zájem o to, je-li pro svět prezidentem dobrým, nebo špatným. Přestože svým presidentstvím vkročil do období krize, při níž pomohl především americkému velkému byznysu, nezůstal ušetřen ani dědictví válek v Iráku a Afghánistánu, a snad aby se nezapomnělo, přidal "úsvitovou" válku vlastní, libyjskou. To jsou zatímní markanty jeho politického vývoje, v němž získává spojence nové, aby s lehkým srdcem opustil stoupence letité (Mubarak) a politicky osvědčené.
Obama je politik, a tak toto chování je chováním zarážejícím, leč ryze politickým. Politik je osoba starající se dnes o svůj prospěch. Ovšem i Obama musí pochopit, že o svůj prospěch se budou usilovat i jeho soupeři, ať už z čajových dýchánků, nebo z Trump Towers. Proto je zapotřebí podotknout, že problém, který Obama řešil – nevyřešil.
Málokdo soudí, že by se Obama junior opravdu narodil v Africe. Narození na Havaji je vcelku přirozené, vždyť slečna Dunhamová i Obama starší tamtéž společně studovali ruský jazyk, byť Obama První jako občan britských závislých území, tedy Neameričan. Zajímavější je až pobyt mladého Američana Baraka Obamy II. v Indonézii, kde je registrován jako syn svého otčíma Lola Soetora, a navštěvuje základní školu. V Mentengu u Jakarty ho pod č. 203 registrují (nama muid-jméno žáka) jako Barry Soetora v letech 1967-1971.
Školní úřední záznam, uvádějící, že žák se narodil v Honolulu 4.8.1961, neuvádí "keturunan asing", tedy narození jako cizince, nýbrž v rubrice "bangsa warga negara", národnost a občanství, nalezneme lapidární: Indonesia. Ostatně, o tom vypovídá i film "Obama, anak Menteng", Obama-člověk z Mentengu, kde si hlavní roli zahrál hostující americký černošský chlapec, Hassan Faruq Ali. (Jediná "pikantérie" stominutového snímku je hospodyně domácnosti Soetorových, což je transvestita, pokud nepočítáme "přirozené" scény, kde Barry hraje s dětmi kopanou, kterou prokládá moralizujícími projevy a naučeními). „Pulang kampung nik“, vrátil jsem se domů, řekl vloni na podzim Obama v Jakartě, a nebude od věci si myslet, že Obama měl jak americké, tak indonézské občanství, aniž by úřady jedné země věděly o aktivitách země druhé, zvláště u malých chlapců putujících sem (do Indonézie) a tam (t.j. do Spojených států).
Indonézie za doby Obamova dětství byla v rukou generála Suharta, jehož soldatesky vyvraždily všechny suspektní komunisty a levičáky, a nelze mít za to, že by ve věci státní příslušnosti byl režim příliš tolerantní. Důkazem toho jsou i lidé, kteří byli nuceni zůstat ve východní Evropě, prostě proto, že jim stipendia na VŠ poskytl "komunistický" režim. Zpívajícího Ing. Rony Surjomartona a jeho písničku "Hastrmane tatrmane", myslím, v bývalém Československu představovat není potřeba, znal ji téměř každý… Ne každý ovšem věděl, že Suhartův režim se choval macešsky, pokud ovšem člověk nepřicestoval tehdy (i dnes) z té správné strany Země…
Před Obamou-Soetorem tedy už nestojí problém, zda bude či nebude prezidentem, kterým nyní ostatně je, ale to, zda alespoň jeden jediný čin jeho prezidentství vejde do paměti Američanů – i nás, jako čin prospěšný. Války a ožebračování dokáže totiž vést každý americký prezident, ať už je "Velkým bílým otcem ve Washingtonu", „Otcem zakladatelem“, či – „Černým otcem“. Dějiny zajímají výsledky, ne cesta k řešení. A žádný pozitivní výsledek zatím není a nejeví se ani ve výhledu.Tudíž, proč se nepodstatně zaobírat jen jednou z "lidských" proměnných, a to občanstvím otce – nebo novorozence – při prvním nadechnutí…?
Foto: zdroj
