Žijeme v době permanentních i latentních krizí nejrůznějších oblastí. Hovoříme o krizi ekonomické, celospolečenské, mravní, duchovní, hodnotové, ale i politické. Při kumulaci všech možných krizí přestáváme být ostražití, neboť i krize považujeme za průvodní jev doby a jistý druh standardu či normy. Krize přispívají k atomizaci společnosti a také k fixaci části veřejnosti na nové mesiáše a spasitele, a bohužel i k opakující se následné frustraci. Je to jako u gamblera, i on chce věřit tomu, že teď padne to jeho číslo a bude po starostech.
V hluboké a dlouhodobé krizi se nacházejí i politické strany. Hlavně ty, které hrály na naší politické scéně v posledních dvaceti letech hlavní role. Selhávají nejen programově, personálně, ale ze všeho nejvíce institucionálně. Postupem doby se přetvořily spíše v jakési regionálně členěné zájmové shluky, které jsou ovládány obchodními zájmy různých vlivových skupin. I proto, respektive hlavně proto, hledá domácí volič jinou alternativu. Je náchylný na volání vábivého populismu a radikálního protestu. Žádný dlouhý řeči a jde se rovnou na věc. A v té rychlosti si mnohokráte zklamaný a oklamaný volič ani nestačí všimnout, že volí pouhý symbol stvořený nákladným marketingem. Volí jen volné sdružení fan klubu hřmotného vůdce. Nevolí politický produkt, politický subjekt, politický program a ani politické osobnosti. Volí imaginární naději, která pochopitelně nestojí na pevných základech, je tudíž velmi křehká a málo odolná vůči různým turbulencím.
Politické strany (i když si říkají hnutí) nemohou být pouhým nástrojem k soupeření o politickou moc, jejich funkce jsou širší. Tyto funkce bychom měli nejprve rozdělit na funkce každé jednotlivé strany a funkce všech politických stran jako celku. Mluvíme tak o funkcích univerzálních a speciálních. Obecně je lze rozdělit takto:
- Formulace společných cílů a zájmů
Každý občan má nějaké politické zaměření, ale protože není možné, aby jej každý jednotlivec uplatnil sám za sebe, vytvářejí se politické strany, které sdružují lidi s podobnými zájmy, za něž pak mohou politickými prostředky bojovat společně. Nutno dodat, že tato funkce náleží i zájmovým skupinám, teprve v okamžiku, kdy začne skupina usilovat o uplatnění svých zájmů prostřednictvím voleb, stává se de facto stranou.
-
Mobilizace společnosti
Zatímco první vymezená úloha směřuje do nitra politické strany, druhá funkce je vnějším projevem každé strany. Politické strany jsou nástrojem, který usnadňuje zapojení široké veřejnosti do politiky státu, a to prostřednictvím voleb, informováním společnosti a získáváním a politickou výchovou nových členů. Ne všichni voliči hodlají přímo vstupovat do politických stran nebo se v nich přímo angažovat, a své politické názory i ideové preference prezentují prostřednictvím voleb.
-
Socializace politiky a stabilizace vládních a státních institucí
Třetí funkce nám určuje, že politické strany nezajišťují komunikaci pouze směrem od voliče k politikovi, ale i naopak – politik je odpovědný své straně a jejím prostřednictvím i občanům. Měl by tedy respektovat zájmy své strany a především zájmy svých voličů, pokud chce být znovu zvolen. Politické strany napomáhají tomu, aby vládní orgány byly bez častých a chaotických změn (nezřídka jen účelových).
Je zřejmé, že se všechny tři hlavní funkce mohou uplatnit jak na parlamentní úrovni – kde je jejich dopad samozřejmě daleko významnější, tak i na úrovni neparlamentní. Strany pomáhají utvářet názory a hodnotový řebříček voličů i politiků.
Tak tolik trocha teorie, jak o ní píše politolog M. Novák ve své knize Systémy politický stran.
A naše realita? Stačí se podívat. Doslova kam chcete. Tak zvaně vrcholová politika domácí produkce je nepředvídatelná, nesrozumitelná a stále nezralá, rozkládající sebe sama, s devastujícími účinky na celou společnost. Financování politických stran a především jejich volebních kampaní je nemravným systémovým základem korupce, bez řádné nezávislé kontroly a bez sankcí. Do parlamentu vstupují (respektive posléze nevstupují) lidé jako exsoudruh Bačiak. Přispívá k tomu i náš volební systém, který se mimo jiné opírá o kolektivní alibismus a ne o osobní odpovědnost. Politické subjekty jsou u nás málo početné a negenerují programovou a ani personální kvalitu.
Veřejný prostor je přepolitizován, a to způsobem, který většinovou společnost odpuzuje. Rozhodují peníze a ne ideové ukotvení a osobní integrace jednotlivých kandidátů. Prostředí naší politické elity je bezskrupulózní. Vykrádají se v něm i názvy, programy, návrhy norem a pomocí přeběhlíků i jednotlivé strany navzájem. Zdánlivou rovnováhu udržuje jenom množství kompromitujících informací, které na sebe jednotlivé figury navzájem mají. Součástí různých her jsou i někteří dobře motivovaní žurnalisté, ale i představitelé různých vyšetřovacích a zpravodajských orgánů, jakož i justice. Připomíná Vám to mafii? Ano, právem. Ostatně, nedávná vražda chomutovského bosse je toho hmatatelným důkazem. Kritéria způsobilosti, jakož i míra tolerance konzumentů politiky nemají, zdá se, žádné hranice. Doba vymknuta z kloubů šílí, řekl by klasik.
Co se s tím vším dá dělat? Můžeme s údivem sledovat grandiózní kumulaci ekonomické, mediální a politické moci. Můžeme ve skrytu anonymity u internetu či v hospodě na vše nadávat, ale nezmění se nic.
Jeden návrh by se přeci jen nabízel. Přestaňme si hrát na plnohodnotnou demokracii, právní stát, volnou soutěž politických stran, jakožto střetů konceptů, idejí a vizí, a přiznejme si, že vše kočíruje moc peněz. Zrušme tedy volby a konejme rovnou aukce na poslance. Ušetříme za nákladný cirkus volebních kampaní a voleb.
Politické strany, které u nás stejně fungují jako obchodní společnosti, jež kšeftují s mocí a vlivem (to je jejich zboží), pak nebudou muset krom jiného veřejně lhát, například o tom, kolik je stála kampaň atd. Při nákladech cca 400 mil. Kč na kampaň a zisku 50 poslanců stojí jeden poslanec kandidující stranu 8 mil. Kč. Vzpomínáte na Bártu a jeho sedmimilionové smlouvy s poslanci? Bárta byl levnější. Od Janouška prý dostal „jen“ 200 mil. Kč.
Při tomto modelu aukcí by pak následně odpadly i velmi vysoké příspěvky státu na činnost politických stran, stát by tím ušetřil ročně několik set milionů Kč. Vyvolávací cena za poslance by byla, dejme tomu, 1 mil. Kč, a uvidíme, kam by se vyšplhala. Byl by to pak příjem státu. V aukční síni by seděli naši oligarchové a poskládali by si svůj vlastní parlament. Tentokráte přímo na otevřené scéně v reality show. Bylo by to transparentní. Přenášet by se to mohlo nejen na Čt 24, ale i na on-line idnes.cz, ihned.cz a živě také na rádiu Impuls. Součástí by byly důkladné profily pečlivě vybraných budoucích zástupců lidu (totiž vlastně oligarchů). Věděli bychom tak zcela jasně kdo je kdo, respektive kdo je čí. Jejich výběr by provedla nadnárodní personální agentura, která by byla vyplacena ze vstupních vkladů aukce. Konečně by se naplnil sen o tom, že má být stát řízen profíky jako holdingová obchodní společnost.
Co myslíte? Orwell by měl asi radost.
