Andrej Fursov: Evropa překročila Rubikon

Reklama


Do pozoruhodých historických souvislostí uvádí Andrej Fursov*) v besedě na stanici Deň TV současnou i budoucí vlnu migrace do Evropy.

Poslední dva roky jsou plné významných výročí. Jedním z nich je sté výročí vydání knihy německého filozofa Oswalda Spenglera „Zánik Západu“ (Untergang des Abendlandes). Jsou u nás lidé, kteří rádi hovoří o chybách velikánů minulosti: Marx se zmýlil, Spengler se zmýlil, Toynbee se zmýlil, Lenin se zmýlil, abychom nakonec zjistili, že se tito kritizovaní nemýlili. A Spengler se určitě nemýlil.

O zániku Evropy či Západu napsal v době, kdy tento zánik teprve začínal – a byl to zánik toho, co bylo nazýváno civilizovaným stoletím. Tedy tím, co vzniklo mezi léty 1815 a 1914. Teď už ale víme, že to byla jen první fáze zániku, když následoval rok 1945, kdy Evropa přestala být geopolitickým subjektem a byla rozdělena na části mezi SSSR a USA, což předpovídal dlouho předtím Napoleon. A druhým momentem byl rok 1968, kdy proběhla tzv. „Studentská revoluce“ ale přesněji to a ti, co se za ní skrývali – tehdy se začaly hroutit evropské hodnoty a byla vychována celá generace – v podstatě spodina – která se koncem 20. století dostala nejen k moci, ale i do profesorských poslucháren, módní profesoři se špatným vzděláním, ať ve Francii nebo v Německu. No, a nakonec finální bod v podobě velké špinavé migrace během přeměny Západu v post-Západ, sehrála tzv. „migrační krize“ 2015. Takzvaný proto, že podle názoru mnohých expertů, se kterými souhlasím, se to spíš podobá dobře naplánované a připravené vojensko-politické operaci, kombinující nelegální manipulace antropologickými proudy, strategickou komunikaci, velkou logistiku a psychohistorické údery. Připomeneme-li si hlavní efekt „migrační krize“, tak to není jen výskyt onoho celého publika v Evropě, ale i hrozná psychologická rána celému evropskému vědomí, rána byrokracii EU. V roce 2015 se Evropa poprvé od 2. světové války setkala s tak obrovským proudem běženců – lidského materiálu. Na vzniklý řízený chaos bez otálení zareagovali lídři EU a evropští činitelé vůbec, např. 2. září 2015 slovenský ministr zahraničí Lajčiak po zasedání vlády této země prohlásil, že schengenská zóna de facto přestala existovat kvůli obrovskému přívalu běženců z Blízkého Východu a Severní Afriky – a to tehdy šlo „jen“ o 450-500 tisíc lidí.

Příznačné ale je, že tito lidé vtrhli ne kamkoli, ale tam, kde je čisto a světlo. Logické by bylo přepodkládat, že pokud lidé utíkají před neštěstím, smrtí a zármutkem, tak běží kamkoli. Tito lidé ale prchali tam, kde lze vydělat, žít z dávek a chovat se podle svého. Dále, 17. září 2015, oficiální představitel MMF vyhodnotil situaci v Evropě jako humanitární krizi nebývalých rozměrů. A tato krize vyvolala v Evropanech takový strach, že podle zářijových a říjnových prognóz (a strach má velké oči) mělo do Evropy v blízké době vtrhnout až 30-35 milionů migrantů. Tolik jich sice nebylo, ale 1-1,2 milionu stačilo.

Domnívám se, že se jednou všichni dovíme o celém mechanizmu tohoto procesu, ale něco přece jen lze zjistit i dnes. Co je ještě zajímavé, je to, že většinu migrantů netvořili lidé zlomení ranami osudu, ale mladí a silní muži, kteří chtěli jen žít na dávkách a s jakousi kriminální parazitární strategií vystupují jako sociální dravci na úkor evropských upírů. Je přirozené, že Evropan, přivyklý ke komfortu a tolerastii nemá, čím by se sociálnímu dravci postavil. Vývoj této krize názorně demonstroval nejen nepřipravenost, ale i neschopnost Západoevropanů postavit se cizímu nebezpečí. A to je skutečné finále, zánik Evropy v propadlišti dějin, kam se onen evropský míček skutálel.

Migrační krize“ vůbec, je zajímavá nejen sama o sobě, ale jejím prizmatem lze zpozorovat řadu závažných tendencí konce 20. a začátku 21. století. Dvacáté proto, že právě tehdy byla vařena kaše, kterou budeme vyjídat nejen my, ale i naše děti a možná i vnuci. K pochopení podstaty „migrační krize“ je třeba se podívat na 2. polovinu 20. století, zejména na 2. světovou válku. Ukazuje se, že Spengler měl pravdu, když psal, že 21. století bude pro Evropu posledním, a toto finále získává ještě úpadkovější rysy, protože krize byla vyprovokována vedením ekonomicky nejsilnějšího státu Evropy – Německa. Chci připomenout, že spouští se stalo novoroční poselství dobrácké babičky Merkelové, když 31. prosince 2014 v podstatě pozvala migranty do Německa. A v květnu 2015 další dobrák na cizí účet (česky „dobroser“ – pozn.překl.) ministr vnitra Lothar de Meziére prohlásil v Berlíně, že Německo je připraveno přijmout půl milionu uprchlíků. Ale v prosinci už to bylo 800 tisíc a počátkem roku 2016 to už bylo 1,2 milionu. Prostí Němci a Evropané vůbec tou dobou tiše reptali a kroutili prstem u spánku, jako že se babka Merkel pomátla. Evropská, a přesněji atlantická masmédia přetékala chválou na ni, za její podanou ruku, na evropské hodnoty. Přitom je neznepokojovalo, že jde o lidi, kteří budou nadšeně šlapat po oněch evropských hodnotách. Paní Merkel nemyslela na řešení krize, ale obrátila se na Mika Zuckerberga se žádostí o pomoc při zastavení její kritiky se strany německých občanů na FB – ten řekl, že o tom popřemýšlí. Zapamatujme si ono pozvání migrantů z úst Merkel roku 2014 a přenesme se do roku 1973, kdy nic nevěstilo blížící se neštěstí.

V tomto roce ve Francii vyšla kniha spisovatele a cestovatele Jeana Raspaila „Tábor svatých“ (vyšla česky v r. 2009 – pozn.překl.) – který popisuje masovou migraci obyvatel třetího světa především do Francie. Startérem je tam rovněž pozvání migrantů, ale belgickou vládou, která je ochotna přijmout všechny potřebné a zmrzačené děti třetího světa (jaká podoba s babičkou Angelou…). Belgická iniciativa ihned vyvolala krizi, zpočátku v Kalkatě, kde tisíce matek s dětmi berou útokem belgický konzulát, aby mohly do Evropy. Belgičané pochopili svůj omyl, zařadili zpátečku, ale to už dav vtrhl na konzulát a zadupal konzula. Mezi nimi byl jakýsi prorok, mrzáček, který ženám řekl, aby se nalodily s dětmi na lodě a pluly do Evropy, že si nikdo nedovolí po nich střílet. A tato armáda pluje až do Evropy, vyloďuje se na francouzském pobřeží, místní v hrůze prchají, ale sem tam někdo se raduje. V románě je epizoda, kdy starý profesor sedí doma a poslouchá Mozarta, když k němu vtrhne mladík a posmívá se mu slovy: No co, dědku, tvůj starý svět skončil, do rána zmizí, a my s těmi migranty vytvoříme Francii novou. A ten mu odpovídá, že jistě jeho svět nedožije rána, ale on že si chce plně prožít jeho poslední minuty. S těmito slovy vytáhne revolver a mladíka zastřelí. Mezitím se vládní a bezpečnostní struktury stávají bezbrannými, nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost. A v té době představitelé šoubyznysu začínají migranty vítat a požadovat, aby byli všichni ti bratři ze třetího světa přijati. Státní moc kapituluje a román končí tím, že ten milion migrantů je přijat, a oni se začínají roztékat po Francii. Autorova myšlenka je prostá: Pustit cizáky znamená zničit Francouze, jejich kulturu a morálku.

Bez ohledu na to, že kniha začala jako bestseller a byla přeložena do několika evropských jazyků, záhy narazila na bariéru administrativního mlčení a to, že do roku 2006 jí bylo prodáno 500 tisíc výtisků, je spíš zásluhou protimigrantských organizací, které vydání financovaly.

V roce 1985 se Raspail se spolu s významným demografem Dumontem k tématu migrace vrátil v článku na titulní straně Figaro Magazine pod titulkem „Bude Francie francouzskou v roce 2015?“. Autoři článku napsali, že růst neevropského obyvatelstva ohrožuje francouzské hodnoty a kulturu, což okamžitě vyvolalo zuřivou rekci vládních úředníků a podplacených vědců a činitelů, kteří autory obvinili z rasizmu. (Zájem o ni poté stoupl až po roce 2010, kdy se dostala do žebříčku nejprodávanějších knih – pozn.překl.). Další vývoj ale dal za pravdu autorům článku. Raspail o 6 let později (to už mu bylo 66 let) publikoval, opět ve Figaro, článek „Vlast oddaná revoluci“. Mezinárodní liga boje proti rasismu a antisemitismu se ho za to snažila pohnat před soud, nicméně ten věc odložil.

Pozoruhodné je, že jednoho dne roku 2001 ve 4 ráno, přirazila loď s 1.500 kurdských uprchlíků z Iráku k břehům jižní Francie a její cestující se bušením na dveře místních snažili dostat do jejich příbytků. Ještě zajímavější ale je, že k tomu došlo pouhých 50 m od místa, kde Raspail v roce 1972 psal svoji knihu…

Další zajímavostí je, že po odchodu do výslužby někdejšího ředitele francouzské tajné služby SDECE A. de Maranchese (1991) pronikla na veřejnost informace, že už v polovině 70. let se on účastnil utajených jednání ředitelů tajných služeb Západní Evropy s marockým králem Hassanem II., během kterých nebylo posuzováno nic menšího, než možnost výstavby tunelu pod Gibraltarským průlivem, který by usnadnil dodávku migrantů ze severní a tropické Afriky do Evropy. Tunel sice proražen nebyl, nicméně migranti na rozhraní 20. a 21.století zaplavili Evropu i bez něj. A to je dalším důležitým signálem toho, že mocní tohoto světa už v 70. letech plánovali příliv migrantů ze třetího světa do Evropy.

Ke zodpovězení otázky, zda důvody byly jen ekonomické, se musíme podívat, jak k tomu pozvání došlo. Ekonomická potřeba migrantů vznikla v Evropě po 2.světové válce – především ve Velké Británii, kde na základě listiny z roku 1948 začali na ostrovy proudit migranti především z Indie, ale nikdo nepředpokládal, v co se to zvrhne – a když k tomu došlo, bylo už pozdě. V 70. a 80. letech, zejména za vlády M. Thatcher, dosáhl příliv migrantů takové úrovně, že snížení jejich počtu při stávajícím režimu (a jiný režim v Británii nebyl) nebylo možné. Za následujícího premiéra T. Blaira Británie vůbec otevřela migrantům vrata dokořán. Neslavnou roli v tom sehrála tehdejší ministryně pro záležitosti azylu a imigrace, která s poukazem na svůj židovský původ prohlašovala, že Anglie, stejně jako Evropa jsou imigrantské a multikulturní a tvrdila dokonce, že prvními migranty byli Normané, kteří vybojovali Anglii v 11.století. To je samozřejmě lež, protože Normané v 11. století představovali pouhých 5 % obyvatelstva Anglie. Podobné dezinformace jsou vůbec oblíbeným koníčkem multikulturalistů.

V roce 2001 komise pro sčítání lidu Anglie a Walesu konstatovala, že během příštích 15 let se bílé obyvatelstvo Londýna stane menšinou, muslimské obyvatelstvo se zdvojnásobí a na základě sčítání roku 2012 se za bílé Brity označilo pouze 45 % dotázaných. Státní moc a média tuto skutečnost vřele vítají, stejně jako homosexuální manželství. A to uvedená čísla neberou v úvahu migranty nelegální.

Muslimové jsou aktivnější, lépe organizovaní, ve své víře daleko vřelejší, a státní moc, včetně ozbrojené, jakož i masmédia v souvislosti s logikou tolerantnosti, zpravidla straní právě jim. Situace s mírou vlivu islámu a muslimů na politiku Británie je dnes natolik závažná, že někteří představitelé horních vrstev britského establishmentu dokonce potichu začínají přijímat islám. Navíc začínají velmi příznačné řeči o arabských kořenech britské královny Alžběty II. Časopis The Economist z letošního 7. až 13.dubna publikoval článek „Chalífe, to je královna?“ s tím, že nedávno na internetovém fóru arabské ateistické skupiny vyšla pod titulkem „Královna Alžběta musí oznámit svoje právo vládnout muslimům“ esej na základě příbuzenství královny s prorokem Mohamedem, což by automaticky znamenalo příbuzenství královny s králi Maroka, Jordánska a s  Alí Chamenejím. Podle marockého tisku, kde se informace objevila poprvé a vyvolala velký zájem v islámském světě, je Alžběta potomkem  proroka Mohamedem ve čtyřicáté třetí generaci. Je pokrevně spojena s ním, a přesněji, s jeho dcerou Fátimou přes Hraběte cambridgského, který žil ve 14. století.

Časopis Economist přispěl do diskuse o muslimských kořenech Windsorů zdůrazněním známého zájmu prince Charlese (kterého tam nazývají „Bin Phillip“ – syn Filipův) o islám s tím, že dle údajné informace z princova okolí by se ten v případě své možné korunovace, nechtěl omezit jen křesťanskými atributy. Možná, že tu ale list vydává přání za skutečnost…

Ať je to jak chce, výskyt informace takového druhu v časopise patřícím několika bohatým britským rodinám včetně Rotshildů je velmi symptomatický. Jde o to, že od 70. let se Británie, ve snaze o obnovení Britského impéria rozbitého SSSR a USA, vydala cestou neviditelného globálního finančního impéria, jehož enklávy byly rozesety po celém světě. Ohromnou roli v tom sehrál lord Mountbatten**), přičemž frontmanem byla M. Thatcherová. V poslední třetině 20. století byla za centrum vybrána Čína, které příliv peněz rovněž vyhovoval. Dalším krokem bylo rozbití SSSR a logicky z toho vyplývá i kontrola nad rozhodujícími body muslimského světa – jako výzva Američanům, ale např. i Rusku, upevňujícímu svoje pozice na Blízkém Východě. Pak se ony úvahy o islámských vazbách stávají zřejmějšími.

Vše by šlo, jak má, kdyby podobnou politiku vůči muslimům neprováděly prakticky všechny země Západní Evropy. Takže ona historka s Alžbětou je jen třešničkou na dortu. Stačí se podívat na kontinentální Evropu – Francii, Německo, Švédsko, atd., abychom se přesvědčili, že za prvé je problém s migranty ostrý jako nikdy předtím  a za druhé ho státní moc nikdy neřeší a v konfliktech vlastních s cizími vystupuje na straně posledně jmenovaných.

Multikulturní politika propadá, ale spolu s ní se propadá i Evropa, protože se nedaří vytvořit směs, a proces, který měl k vytvoření oné směsi vést, vede ve skutečnosti k zániku Evropy. My stále slyšíme a říkáme „Západ, Západ, Západ“, ten ale už neexistuje. Je jen Post-Západ. Tak jako po třetím století naší éry nebyl žádný Řím, ale Post-Řím, kterému se onen Post-Západ velmi podobá…

*) Andrej Fursov (1951) – ruský historik a sociální filozof, spisovatel a publicista. Ředitel Centra ruských studií Ústavu fundamentálních a praktických výzkumů, ředitel Výzkumného ústavu systémové a strategické analýzy.

**) Louis Nicholas Mountbatten (1900-1979) – člen královské rodiny, strýc prince Charlese, velkoadmirál a plukovník Královniny Life Guards. Zavražděn na svém hrabství v severozápadním Irsku při atentátu spáchaném příslušníky IRA.

Překlad: st.hroch 180610

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře