Škoda, že už není středověk, schází mi nějaká utěšující ideologie

Reklama


Škoda, že už není středověk. Já bych si ho tak moc přál, jak dobře by se mi žilo. Sice tu na zemi nic moc, ale těch pár let pobytu tady bych nějak s velkým sebezapřením vydržel. Na panském bych skoro zdarma dřel jak kůň, a i když by mně žena i děti hladem a podvýživou pomřely, to je nic, to je ničím vzhledem k oslnivě zářivé skvělé budoucnosti. Pan farář by mi vysvětlil, že koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Tak by mne utěšoval pan farář, přesvědčivě by mi vsugeroval, že nebeské blaho trvajíce nekonečně dlouho, tedy už nafurt, mne určitě nemine. Ó, jak bych byl spokojený s takovým výhledem na budoucnost a navíc bych se tam potom pravděpodobně s ženou a dětmi setkal. Takže ta chvilka tady na zemi je nanosekundou oproti věčnosti. Vůbec by mi ani na mysl nikdy nepřišlo, že by se svět a život společnosti mohl nějak změnit, to by bylo přece rouhání proti Bohu. Zato ta sladká odměna věčně potom pobývat v nebi, kde bych se měl fajnově, kde bych nemusel ani malilinko pracovat, jenom bych se válel v trávě na nebeské louce. Předpokládám, že v nebi nejsou komáři, mravenci a všelijací nepříjemní broučci jak tady u nás na louce na zemi, navíc tam ani nikdy nemrzne, nemusí se topit, nejsou tam žádné lijáky, bouřky, kroupy a sníh, pouze příjemné deštíčky, to bych se vždycky nechal opláchnout, ani bych nepotřeboval sprchu. No a k jídlu by přece byla nebeská mana a k pití nebeský nektar, obojího kolik by jenom hrdlo ráčilo, všude samé automaty na manu a nektar, ale nebude se muset vhazovat nějaký peníz, bude to zdarma, ne jak tady na zemi. Tam přece peníze nebudou. A když tam budou i ti komáři a mravenci, tak jejich píchnutí a kousnutí bude navozovat libé pocity, takže žádné zaplácnutí komára či zamáčknutí mravence, naopak, budu je k sobě lákat, aby si kousli a píchli (něco jako injekce heráku). No pohoda nad všechny pohody.

Také bych se těšil na setkání s Panenkou Marií, která byla vzata do nebe ještě za živa, tedy přímo tělesně se v nebi vyskytuje. Též bych mohl potkat starého patriarchu Henocha (Enocha), kterého si Bůh také vzal ještě za živa do nebe. Panna Maria je v nebi tělesně přítomna už dva tisíce let a Enoch dokonce tři tisíce let. Zestárla Marie? Asi nikoliv, v nebi se prý nestárne. Že by byla pořád stejná, jak ji vytesal Michelangelo v mramoru? Docela hezká kočka, co? Byl ještě někdo mimo ty dva vzat do nebe ve své hmotné tělesné podobě? Jo, ještě ukřižovaný a potom vzkříšený Jehošua se také před zraky apoštolů vznesl do nebe. Takže tři? Nebo ještě někdo? To skutečně nevím, přiznám se, že jsem po tom ani nějak moc nepátral.

A kdyby mne, nedej bože, napadlo zeptat se pana faráře, jak je to možné, že soused, který nikdy nepracoval a ani dnes nepracuje a má se dobře a je velice velmi bohatý, jak to Bůh může dopustit, vždyť všichni jsme jeho děti, a On má přece všechny své děti stejně rád, jak to může vůbec dovolit? Copak to nevidí?

Pan farář by mi to vysvětlil asi takto: „Ty věrný katolíku,“ řekl by mně, „máš pravdu, Otec na nebesích má stejně rád všechny své děti, ale některé si už dopředu vyvolil, a tak jim dává ochutnat nebe už na zemi, to je vůle našeho Otce na nebesích a vůli Boha my nemůžeme nijak ovlivnit, jedině modlitbou, takže se každý den třikrát pomodli (nikoliv pětkrát, jak to mají muslimové), poctivě pracuj, buď skromný a pokorně přijímej svůj úděl a možná si i tebe vyvolí. A když přispěješ nějakou částkou na církev, to se u Boha také počítá.“ Tož jsem panu faráři dal poslední korunu za tu útěchu.

Ovšem ne všichni obyvatelé tehdy postupovali stejně jako já, někteří začali tvrdit, že když má Bůh rád bohaté, když tedy miluje lupiče, bandity, piráty, zloděje a vrahy, tak takový Bůh je sám zločinec, takového Boha není potřeba uctívat. No to si to ale šeredně zavařili u panstva. Byli chyceni, přivázáni ke kůlu a upáleni, předtím drsně sadisticky mučeni. Na to autodafé se sešli všichni obyvatelé z okolí, aby se pokochali divadlem k poctě Boha, neboť i On si přeje, aby si tihle kacíři už na zemi okusili pekla, aby věděli, že tak budou trpět věčně. Samozřejmě to působilo i výchovně, neboť každý si uvědomil, že případné námitky se netolerují, že tohle je jenom pouze taková malá ukázka toho, jak budeš po smrti žít věčně v pekelných plamenech, které jsou sedmdesátkrát pálivější než tyto pozemské, když budeš neposlušný.

Ale i když tahle drastická výchovná představení byla velice působivá a značně účinná, přesto se nadále nacházeli heretici a bludaři a měli u obyvatelstva obrovský úspěch. Třeba na kázání takových lidí jako Jan Hus, Jeroným Pražský, Savonarola a stovky dalších, přicházely obrovské davy posluchačů. A samozřejmě jejich učení převáděli do praxe. V tom patnáctém století se už zdálo, že katolicismus zmizí z jeviště dějin. Církev měla na kahánku, nikdo ji už nebral vážně, už nikdo nevěřil, že by se někdy vzpamatovala.

A tu se objevuje velice výmluvný mnich Martin Luther, který dal onomu revolučnímu hnutí jasnou a srozumitelnou náplň. Získal na svou stranu a pro své názory snad devadesát procent obyvatel. Papeže nazval Antikristem a církev děvkou ďáblovou (kupodivu, výrazivo se podnes nějak moc nezměnilo – Říše Zla, Velký Satan…). To byla naprosto neuvěřitelná odvaha, všichni jásali a Martin se stal hvězdou revoluce, něco jak nedávno Lenin, Mao či Che Guevara. Když už jsem u toho přirovnání, tak Luther byl ale závěrem svého života spíše něco jako Gorbačov. Místo aby skomírající církev dorazil, tak ji zachránil a obnovil a dodal jí čerstvé krve. A těch potoků krve byla spousta. Měl v rukách osudy světa a hanebně zklamal. Lutherovo učení totiž přijímala za své i šlechta, ovšem ta pouze z důvodu, aby se vyvázala z područí Vatikánu.

Luther sedával s knížaty a hrabaty u jednoho stolu, popíjeli vínko a besedovali o všem možném a i o politice. Elita si poslechla nějaké Lutherovo povídání o teologii a o Bohu, zatleskali mu, poblahopřáli k vynikajícím originálním myšlenkám, ale to bylo tak vše, a začali probírat politickou situaci: Tak půjdeme na Řím? Kdepak, to nemůžeme, vždyť můj brácha je tam kardinálem. Tak alespoň na Benátky. To taky nelze, tam to mají pod palcem příbuzní mé manželky. A co tak Francie? Ále, tu nechejme na pokoji, mám tam navíc také spoustu panství, nechejme ji v klidu, ať se hašteří mezi sebou. A co Slované? To jsou necivilizovaní podlidi, z jejich strany vůbec nic nehrozí, třeba takové Polsko – vždyť žádná hraběnka se nechce nechat provdat za jejich krále, ani se těm princezničkám nedivím. Z Ruska máme vynikající vzácné kožešiny, zlato a obilí, jinak je to ale moc daleko a nezajímavé. A Čechy máme bezpečně pod kontrolou a Uhři se potí s muslimy, myslím si, že zatím je situace z naší strany docela dobrá, ba vynikající, akorát jsou trošku problémy s Anglií a Španělskem, ale to nějak vyřešíme, atd. atp.

No, a když Luther poslouchal tyto hovory vládnoucí elity rozhodující o politických osudech Evropy, uvědomil si, že nějaké teologické či náboženské otázky jsou naprosto podružné a naprosto bezvýznamné, že nehrají vůbec žádnou roli. A takto poučen se zachoval, jak se zachoval. A napsal: „Bůh, který je milosrdný, se nehodí pro sedláky. Pro ně se hodí Bůh, který sesílá mory a války, ten je pro ně dobrý. Vrchnost, vláda dobrá i špatná, je dána podobně jako rodiče. Stejně jako je nutné bít osla, je nutné plebejskému lidu vládnout násilím. Světská vrchnost nemůže být ve výkonu své moci milosrdná. Milosrdenství má nastoupit až po zajištěném vítězství strany pořádku.“ (Připadá mi to, jako bych citoval názory Ayn Randové.) Vybudil masy k revoluci, aby je nakonec zbaběle zklamal, zradil, oklamal, podvedl, prostě naprosto selhal, ač pocházel z velmi chudé rodiny, postavil se ostře proti povstalcům a na stranu knížat.

Luther nakonec dokonce napsal pamflet Proti loupežným a vražedným hordám selským: Rebel není hoden odpovědí, argumentů, protože je nepřijme. Jedinou odpovědí je rána pěstí do nosu, po níž teče krev. Světský meč musí být rudý a krvavý, neboť svět bude a musí být zlý. Co mám říci takovým prostopášníkům a sviním? Písmo mluví o takových lidech jako o divokých šelmách, vlcích, medvědech a lvech. Nebudu z nich tedy dělat lidi. Vzpoura není obyčejnou vraždou. Je jako veliký požár, jímž země vzplane a lehne popelem. Vnáší do země vraždění a krveprolití, nadělá vdovy a sirotky a zničí jako pohroma, jež nezná mezí. Kdokoli tedy můžeš, musíš bít, věšet a zabíjet v okruhu svého panství i v zájmu obecném a nezapomínat, že nad vzbouřence není nic jedovatějšího, škodlivějšího a ďábelštějšího. Vzteklého psa musíš ubít k smrti; nezabiješ-li ty, zničí on tebe a s tebou celou zemi.

To jsou ale pěkně hrůzná slova! Všimněte si, že Luther „nebude z takových protestujících dělat lidi“, snad poprvé v historii použil slova podlidi. I dnes politici taková slova běžně používají. No a zabíjet podlidi je dovoleno, ba až doporučeno, slyšíme a vidíme i dnes. V Osvětimi byli přece také umístěni podlidi, že?

Německá selská válka (1524 až 1526) způsobila obrovskou katastrofu, bylo vyvražděno na 140 tisíc obyvatel, vypáleny tisíce a tisíce vesnic. Zásluhou Martina Luthera byla vyvražděna třetina obyvatelstva. Pěkná genocida, co? Docela podrobně popsal průběh války Friedrich Engels v Der deutsche Bauernkrieg Hamburg 1850, vyšlo i v českém překladu, mám ve své knihovně. Vůbec se s nimi nemazlili, vraždili ostošet, a to byli ne katolíci, nýbrž už luteráni (protestanti či evangelíci), takže v krutostech a vraždění žádný rozdíl mezi katolíky a protestanty nebyl. Výsledkem bylo zachování křesťanství a posílení církve, takže až na ty spousty mrtvol se nic nezměnilo. A tak vznikly církve protestantské (evangelické), různé církvičky a nepřeberné množství všelijakých sekt a sektiček, s katolíky se skamarádili a pokračovalo to dál ve starých kolejích. No a ona „utěšující“ ideologie byla zachována a znovu utěšovala lid. Tehdejší média (tedy kazatelny v kostele) byla stejně přesvědčivá a úspěšná ve vymývání mozků jako ta dnešní současná, výsledky oblbování naprosto stejné. Bude tomu někdy jinak?

No nebude! K dispozici je akorát jiná forma téhož. Přece vládnoucí by si tak osvědčenou metodu jen tak nepustili z rukou. A jak zní dnes? Všechno, tedy i to blaho nebeské už tady na zemi, je ve tvých rukou, na nikoho se nemůžeš spoléhat, co si nezařídíš sám, nebudeš mít, co neukradneš, nemáš, pokud neokradneš svého bližního, on okradne tebe, záleží na tom, kdo začne dříve, nakradni pro sebe všechno co můžeš, bez ohledu na to, že ti okradení pojdou hlady. No není to krásné? Tož, tak daleko to dovedla ta evropská judeokřesťanská morálka. Už prý nemáme ani žádnou ideologii, neboť je vědecky dokázáno (Darwinem), že v boji o život vítězí silnější. Svět patří vítězům v boji o život (tzv. sociální darwinismus). Což je samozřejmě lež a klam, tedy typická ideologie, neboť ve všech společnostech (dokonce i živočišných) je základem přežití spolupráce a vzájemná pomoc. „Ideologie je charakterizována iracionálními a propagandistickými rysy a falešnými představami o světě, které legitimizují daný společenský řád, odvádí pozornost od problémů, neúspěchů a dává naději v lepší budoucnost, navíc umožňuje identifikaci s danou sociální skupinou.“ (Citace z wiki) V učených knihách se dočítám, že náboženství není žádná ideologie, nýbrž je to víra, a víra nemá s ideologií nic společného. S tím samozřejmě nemohu souhlasit, neboť náboženství je ideologie par excellence.

Takže i křesťané musí jít s dobou a používat jiné metody. Mají na to Otce Halíka (a samozřejmě mnoho dalších). Halík sice neřekne otevřeně, že Otec nebeský nebe už zrušil, kdepak, ale tak to zašmodrchá a zamotá, že člověk neví – existuje tedy nebe nebo už neexistuje? Halík začne žvástat o duchu a duši, ale tělesné vzkříšení nějak opomíjí, tedy opomíjí základní dogma katolické víry, což je „věřím v těla z mrtvých vzkříšení“. (Apoštolské vyznání víry uvádí: „Věřím ve vzkříšení těla a život věčný. Amen.“ Nicejsko-cařihradské vyznání víry zase sděluje: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.“) Otec Halík mluví o chvění a vibracích (o vibrátorech taky?), ale nevěří v existenci Nebe, kde budeme pobývat ve svých hmotných tělech. Co je to potom za katolíka? Co je mně po mé duši a po mém duchu, když bude bez těla a bez mozku. (Myšlení je funkcí vysoce organizované hmoty – mozku, tvrdil Lenin.)

Křesťané by se měli více věnovat životu v nebi a detailně jej popsat, jako to například dělají muslimové, ti jsou daleko vepředu, u nich je nebe konkrétní a hmatatelné – můžeš tam pít víno, nebudeš muset vůbec pracovat, každý den budeš mít k dispozici spoustu děvčat atp. To katolické nebe je takové neslané, nemastné, mají tam akorát, že se nebude pracovat, ale to už přece mohu i dnes na zemi. Tady mi ale u muslimů nějak neštymuje, že tomu podléhají i ženy atentátnice, teroristky sebe vyhazující do nebe, možná je to tím, že nevím, co jim mulláhové slíbili v nebi, že by spousty nějakých švarných mládenců? Nebo se vyhazují do nebytí proto, že jim udatní bojovníci za svobodu, demokracii a lidská práva povraždili všechny příbuzné, rodinu a děti? Těžko rozhodnout.

Otec Halík ovšem raději jezdí do hinduistických chrámů a klášterů než do mešit. Jezdí tam meditovat? Kdepak! Důvodem je sbírání zkušeností se zaváděním kastovního systému. Kastovnictví je totiž naprosto geniální nápad, mnohem dokonalejší než peklo a nebe, protože tam jde pořád o pozemský život. O nějakém nebi pro lidi v hinduismu není ani zmínčička, tam u nich jsou bohové sice v jakémsi nebi, ale o záležitosti lidí se nestarají (viz Šiva, Brahma, Višnu… docela podobné řecké mytologii).

Převtělování je naprosto kouzelný, dokonale rafinovaný, mistrovský kousek na oblbování mas (Reinkarnace – doslovný překlad znovuvtělování, česky převtělování). Jsem námezdný zemědělský dělník bez jakéhokoliv majetku, ale v příštím životě už budu statkářem. Jako statkář v příštím životě už budu latifundista, potom budu knížetem a nakonec králem. U nás jsem námezdní dělník, v příštím životě budu mistrem, v dalším už budu šéfem podniku, v následujícím už budu majitelem nějakého holdingu a potom budu prostě Rothschildem. O tom, co bude v příštím životě Rothschild či císař, se mi nepodařilo nic zjistit, nějak ty sny o převtělování tady končí, že by to byl ten konečný cíl reinkarnací, tedy stát se Rotschildem? Přece převtělit se v Šivu, či Višnua určitě nejde, když už existují.

No, každopádně je to vymakanější než katolické nebe. A obejdou se bez nějaké role boha, nepotřebují ho při převtělování. No a hinduističtí mnichové (či kněží?) mají důležitou a nezastupitelnou úlohu při provádění obřadů narození dítěte, svatebních obřadů a i pohřebních obřadů, což je skutečně chvályhodné. Zajímavé je, že mnichové při nějakých svátečních obřadech drmolí naprosto nesrozumitelná slova, která se v klášteře museli naučit nazpaměť, ale když dostanou otázku, co ta slova a věty znamenají, nedokáží odpovědět, tvrdí, že to jsou věty, kterým rozumí pouze bůh Šiva, bůh Višnu, prostě bohové, to pouze pro lidi a i pro samotného mnicha jsou nesrozumitelné. Když jsem četl ty nesrozumitelné bláboly jakoby přeložené do češtiny (které ovšem musí být pronášeny vznešeným stylem), smál jsem se, vždyť to bylo naprosto stejné jako Morgernsternovo Velké lalulá či zaumný jazyk Velemira Vladimiroviče Chlebnikova. Dokonce to bylo stejné, jako když se v mých mladých letech sloužila pro nevzdělané sedláky mše latinsky, nikdo nevěděl, netušil, co ta slova znamenají, ale bylo to velice působivé, i pro mne zajisté.

V Indii existuje i buddhismus, je ovšem pěkně stříknutý hinduismem a je v menšině, převažuje suverénně hinduismus. No a původní budhismus je parádní a docela racionální. Původní buddhismus se jasně vymezoval proti hinduismu a proti kastovnictví, byl pro naprostou rovnost všech lidí a neměl nic společného s náboženstvím a ideologií. Byl to postoj k životu. „Mnichové, proč je voda v oceánu slaná? To jsou nahromaděné slzy plačících. Co je život? Život je utrpení. Co způsobuje utrpení? Naše žádostivosti. Jak se dá odstranit utrpení? Zbavit se žádostivostí. Pokud nebudu mít žádné žádostivosti, utrpení zmizí.“ No je to překrásná racionální logika, že? Úplně první věcí, která člověku potom připadne na mysl, je, že přestane pracovat. Přece pracuji jenom pro to, abych si mohl něco koupit, třeba jídlo, oblečení, bydlení, mobil, auto, jachtu… Tedy to vše jsou žádostivosti.

Samotný Buddha byl princ, tedy po smrti svého otce by se stal králem. Znal až do dospělosti velice dobře poměry na královském dvoře, ale nějak ho neuspokojovaly. Odmítl vládnout, neboť i vládnutí považoval za práci a raději odešel do bezdomoví, potuloval se a živili ho jiní.

Samozřejmě se to začalo přehánět do extrémů, jako ostatně vždy, neboť vše dobré se dá zneužít v opak. Někteří vyznavači odmítali i oblečení, chodili nahatí, byli oděni pouze vzduchem (to by u nás jaksi nešlo třeba v zimě, že?). No a samozřejmě hladovět dlouho nejde, prý člověk vydrží až měsíc bez jídla, já ovšem vydržím bez jídla pouhých šest až osm hodin. Jak to řešit? Chodit po žebrotě. Vždycky se najde nějaký pracující, který mi podaruje jídlo. Viděli jste někdy hinduistického, buddhistického či katolického mnicha, židovského rabína pracovat třeba na poli či dokonce v továrně? Ani náhodou! Zabývá se totiž svou duší, nepracuje a nechává se živit pracujícími. (Ostatně, všichni velice dobře víme, že katolické kláštery jsou vlastně luxusní gay kluby.)

U nás v Evropě měl podobné smýšlení svatý František z Assisi, můj oblíbenec. Jsem přesvědčený o tom, že svatý František z Assisi byl ryzím atheistou, ač byl prohlášen za svatého. Byl to vynikající performer, takže ten jeho štítivý odpor k práci lze omluvit, neboť jeho performer akce byly skutečně znamenité a měly vysokou uměleckou úroveň, ne jako ty dnešní ubohé performance rádobyumělců, třeba Pussy Riot, Knížáka, Davida Černého a podobných artistů.

Buddhistické mnichy ovšem nelze ztotožňovat s našimi bezdomovci, ti otevřeně na duši kašlou, shánějí akorát kus žvance a pitiva a nijak se nepřetvařují jak ti mniši, že pečují o svou duši.

Dle mne nejdokonalejším systémem na zotročování lidí je hinduismus se svým kastovnictvím, který vymysleli bílí dobyvatelé Indie z Evropy, tzv. Indoevropané. Proto asi otec Halík jezdí do hinduistických klášterů, aby získal více podrobností o kastách a aby to mohl využít a zavést i v našich poměrech. Mám ovšem takový dojem, že je to zbytečné, vždyť u nás na Západě už dávno dvě kasty (sorty) lidí máme a vlastně jsme i vždycky měli. Že by to bylo Halíkovým cílem? Nebo tam jezdí hrdinně bojovat za znovunastolení otrokářství v Tibetu? To je pravděpodobnější. Halíkovci mají ovšem obavy, že by to obrovské množství podřadných podlidí mohlo dělat problémy, třeba nějaké revoluce. Je tudíž naprostou nutností tu druhou podřadnou kastu (90 % obyvatel) ještě více rozkastovat, na kastu těch úplně nejnižších, kteří jsou příčinou toho bordelu u nás (nezaměstnaných, cikánů, bezdomovců), pak na kastu trošku vyšší, tedy na zaměstnance, i když častokrát mezi nimi nějaký rozdíl ani nenacházíme, až ke kastě živnostníků a jakžtakž prosperujících státních zaměstnanců a podnikatelů, a také na kastu námezdních intelektuálů atd. atp. To by ovšem mohli raději nějak zdokonalovat to nebe, ten nebeský ráj. Proč se nedomluví s kardinály a biskupy na přebrání nebeských slastí od muslimského nebe? Vždyť to by nebylo marné, já bych doporučoval katolíkům přebrat ty nebeské slasti od muslimů.

Přece cílem a smyslem každého křesťana je dostat se do nebe, či si ho zasloužit. Odjakživa jsem byl na rozpacích před faktem, že Bůh už předem ví, koho pošle do nebe a koho pošle do pekla, a to bez ohledu na to, jak si na zemi vede. Říká se tomu predestinace, předurčení, tedy Bůh už předem určil umístění človíčka tam či onam. Vždycky mi bylo nějak divné, proč tedy a z jakých důvodů posílá Bůh lidi na Zemi, proč je nepošle hned po narození do Nebe či do Pekla? Nač to provádí jakousi oklikou přes pozemské bytí, které je navíc pouze dočasné a pomíjivé, přece logičtější by bylo posílat je tam hned přímo po narození, nač je nechávat těch pár let v tom slzavém údolí, no ne? Nebo to dělá pouze proto, že je potřeba pracovat pro blaho feudála, kapitalisty, biskupa a kardinála? To by ovšem byla od pánaboha zlomyslnost, přece je jasné, že boháč do království nebeského nikdy nepůjde, to spíše velbloud uchem jehly projde. Takže je jasné, že půjdou do pekla a tam budou celou nekonečnou věčnost vzpomínat na to, že kdysi dávno na zemi už nebe okusili, a o to více budou v pekle trpět.

Současný kapitalismus tedy rozdělil společnost na dva světy, na dvě kasty, na hrstku privilegovaných (vyvolených) a na většinu neprivilegovaných (zavržených), jedni už žijí v nebi a druzí zase v pekle. Dám ke srovnání dvě citace z tzv. krásné literatury. Nejdříve vyjádření jednoho z privilegovaných. „Dobře se na tom světě žije, pánové,“ pronesl Čičikov (Mrtvé duše). Úplně stejnou větu mohou pronášet všichni neoliberální zbohatlíci. V doslovu knihy je ale napsána charakteristika Čičikova: Je úlisný a zdvořilý, jemných mravů, mluví vždy kulatě a o ničem, jádra věci se dotýká jen mimochodem. Není to už sprostý vyděrač nebo podvodník, je to spekulant.

A zde zase svět pracujících, kteří se vyjadřují takto: „Luďia, já ísť do velkej Ameriky. Já pracovať s ubohími černosi a s úbohými indiáni. Já byť jedno malé hovno vo velkom posratom svetě.“ (Konstantin Veličkov, Povídky, ve slovenštině.)

Je pravda, že dnes už nás konečně nikdo neutěšuje, nikdo nám nic neslibuje, nikdo nám nevtlouká do hlav, že zítřek, že budoucnost bude zářivě krásná. Kdepak, to už vyšlo z módy. Dokonce už i křesťané nějak přestali používat onu vějičku, že v nebi se konečně budete mít dobře. Lidi se holt až v nebi nechtějí mít dobře, chtějí se mít dobře teď a hned. Navíc, když nemají jistotu, že nějaké nebe vůbec existuje, tak se jim ani nedivím. Takže nám zůstala akorát ta pravda a láska, nebo Pravda a Láska? No a používají se jiné metody. Vrcholem křesťanské civilizace jsou lidská práva, svoboda a demokracie, které, aby vzkvétaly, musí být zalévány krví nevinných. A skutečně musí být Strom katolicismu, či Strom křesťanství, zaléván krví stejně, jak to pronesl ajatolláh Chomejní o Stromu islámu? (Aby Strom islámu rostl a mohutněl, musí být zaléván krví, to je přesný překlad Chomejního výroku.)

Čína se bez náboženství obešla, a nezdá se, že by jim víra v boha nějak scházela. Wang Čchung, který žil v 1. století našeho letopočtu, napsal: „Říká se, když je bouřka a hřmí, že se nebesa se zlobí – a viděli jste někdy nebesa se smát?“ A bylo po nadpřirozenu. Číňané jsou racionální realisté a pragmatisté – nejdříve musí být nastolena harmonie v rodině, když je v harmonii rodina, bude v harmonii obec, když bude v harmonii obec, bude v harmonii provincie, a když bude v harmonii provincie, bude v harmonii celá říše.

Jsem přesvědčen, že takový politický program je naprosto dostačující.

Přejít do diskuze k článku 3 komentáře