O slušném veliteli koncentračního tábora

Reklama


Byl jednou jeden velitel koncentračního tábora. Byl to sympatický spořádaný starší pán, slušný, pečlivý a důsledný. Svou práci vykonával svědomitě, jak nejlépe uměl. Každodenně dohlížel na zástup lidí, ukázněně postupujících do plynových komor. Lidé odevzdaně kráčeli, snad tušili, snad i někteří věděli, ale spíš se zdráhali uvěřit, že by s nimi ti vznešení lidé nadřazené rasy mohli mít tak hrůzné úmysly. Tak poslušně a pokorně mlčky šli, jak jim bylo nařízeno. Velitel se díval a pořádkumilovná část jeho osobnosti byla spokojena. Všechno šlo tak, jak jít mělo. Jednoho dne se ale v zástupu odevzdaných tváří objevila uslzená tvářička mladé dívky. Ona věděla, kam jde, a jít tam nechtěla. Netroufala si vzdorovat, jen velitele tiše s pláčem prosila: „Neposílejte mě tam“. Díval se na ni a kupodivu ještě něco lidského v něm pocítilo s tou dívkou soucit. Byl by jí dal milost, nechal ji žít. Jenže před všemi těmi lidmi, kteří se dívali, nemohl. Tak ji jen pohladil po tváři a řekl několik útěšlivých slov, aby se nebála, že bude všechno v pořádku. Byl to slušný člověk.

***

Přirovnávat Angelu Merkelovou k veliteli koncentračního tábora je jistě nadsazené! Přesto mě to srovnání mimoděk napadlo, když jsem přemýšlela o té podivné příhodě s plačící dívkou a kancléřkou. Co se to vlastně před našima očima stalo, dopustila se Angela Merkelová nějaké chyby? Dívka se rozplakala v reakci na její slova, že se žádosti imigrantů mají řešit rychleji, do roka, a nemělo by to trvat čtyři roky. Znamenalo to, že dívka měla být už dávno zpátky ve své staré vlasti? Tak to určitě kancléřka nemyslela. Spíš reagovala na postěžování si dívky, že žije v nejistotě, na rozdíl od svých spolužáků, že by si chtěla také plánovat budoucnost a chtěla by studovat. Kdyby se o imigrantech rozhodovalo rychleji, mohla být zbavena alespoň břemene této nejistoty, to asi chtěla říct Angela Merkelová. Tváří v tvář této nešikovné a trapné útěše spolu s pohledem tváří v tvář mašinérii, jíž je její představitelka vlastně bezmocnou součástí, se výřečná a bystrá dívka – rozplakala. Jako výraz bezmoci a zoufalství.

Ale ani kancléřka nemohla v tu chvíli jednat jinak. Otázka, co v tuto chvíli udělala špatně, je špatná otázka. Ona v tu chvíli nemohla udělat nic, co by bylo správné. Leda snad se také rozplakat a utéct někam do lesů. Tedy kdyby byla „živá“, a ne politička ;-). Chyba se nestala v tu chvíli, chyba se stala dávno předtím. Imigrační zákony by měly být nastavené tak, aby takové dívky sítem prošly! Zatím to vypadá tak, že spíš projde někdo politicky vhodný, kdo to ani tak nutně nepotřebuje, případně kolonky v lejstrech vhodně vyplní i nějaký bývalý radikál, co už se mu v al kaidě nelíbí a jde mu tím pádem doopravdy o život.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 51 komentářů