Tomáš Koloc: Janovi následovníci

…

Historici a média se po padesáti letech od Palachovy smrti a po třiceti letech svobody o něm publikovat předhánějí, kdo o něm co odhalí (objevila se dokonce svědectví, že jel po okupaci do Prahy se zbraní osvobozovat Český rozhlas „jako bratři Mašíni“) a kdo dokonaleji zmapuje techniku jeho upálení a smrti (žáci jedné základní školy si jako doprovodný program dokonce odlévali posmrtné masky). Poselství upáleného se redukuje na skutečnost, že „bojoval proti komunismu“, což je pro mladší generaci, která nepamatuje minulý režim, mlhavý pojem, zatímco ti starší, kteří minulý režim zažili a měli na školách marxismus, vědí, že už sám ten obrat je blbost, protože komunismus je utopické harmonické komunitní zřízení bez peněz, které ve světových dějinách nikdy nenastalo. Záplavy rozhovorů, reportáží a komentářů v rozhlase, televizi, novinách a na webu tak vytvářejí dojem, že „Pochodeň číslo 1“ bojovala proti jakémusi dávnému zlu, kterého jsme se zbavili před třiceti lety a od té doby zde máme zřízení, v němž panuje jen pravda, láska a spokojenost. S tímto pojetím ale ostře kontrastuje skutečnost, že už na začátku 90. let se objevují další jména lidí, kteří přijali Palachův impulz a snažili se proti palčivému pocitu nespravedlnosti protestovat stejně palčivou smrtí. Zemědělec Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa. Téhož roku se na protest proti šikaně stejným způsobem zabil nejmenovaný voják ve Vyškově, v roce 1996 propuštěný železničář v Táboře a 1998 zřejmě ze stejných důvodů řidič sanitky v Prostějově. Před Komerční bankou (!) se v roce 1999 upálil muž v Uherském Hradišti a jiný v Mariánských Lázních. Známe jména studentů Zdeňka Adamce (19) a Romana Mášla (21), kteří se stejným způsobem zabili v roce 2003, zanechavše po sobě manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu. Údaje z téhož roku hovoří i o ženě z Brna a mužích z Velké Chyšky na Pelhřimovsku, Jankovic na Kroměřížsku a Frýdku-Místku. Prezident Klaus (podobně jako Ludvík Svoboda v roce 1969) tehdy „vyzval mladé lidi, aby se neupalovali“, aniž by zreflektoval, nakolik je se svou asociální politikou sám příčinou jejich odchodu. V roce 2003 mediální statistika končí a nahrazují ji náhodně „uniklé“ zprávy o obětech asociálního exekučního zákona č. 120/2001 Sb., které nabyly intenzity ve druhém desetiletí 21. století. V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili zaměstnanec Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že byl pravděpodobně v souvislosti s tím, že se stal organizátorem antiexekučních demonstrací, propuštěn z práce, u Jaroslava Janoty dvanáctiletý trest, který mu byl vyměřen za to, že v rozespalosti a zděšení z toho, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, prostřelil dveře (byl to exekutor a Janotův trest měl očividně odstrašit onu tímto zlořádem trpící desetinu národa, který má českých exekutorů, co dokáží ze čtyřiceti korun za lístek udělat dluh ve výši šest tisíc, už plné zuby). Strnadův a Janotův případ jsou ovšem pro naše média možná „mimo téma“ tím, že se neupálili: Strnad se zřejmě „jen“ otrávil a Janota doloženě „jen“ skočil z okna.

…

Celý článek Jene, sebevraždy nefungují, musíme se přičinit živí v boji najdete v Kulturních novinách.

Stanův komentář: Podle reakcí na vlnu protestních sebevražd by musel nezúčastněný pozorovatel usoudit, že žijeme v normalizační totalitě horší, než byla ta, která plíživě nastupovala po Srpnu 1968.