Blízkovýchodní kotel hned tak nevychladne…

Rakku už opustila část zahraničních bojovníků, bojujících na straně seskupení „Islámský stát“ (IS). Toto město, které bylo obsazeno Islámským státem v roce 2014 a je považováno za metropoli této organizace, téměř úplně přešlo pod kontrolu povstalců. Toto pro AFP prohlásil 15. října představitel občanské rady Er-Rakky Omar Aluš.

Část bojovníků IS opustila město v souladu s dohodou, uzavřenou s domobranou. Omar Aluš neupřesnil, o kolik bojovníků se jedná. Budou evakuováni především do sousední provincie Dejr az-Zaur, kde probíhají boje mezi IS a vládními vojsky.

Domnívá se ještě někdo, že koalice USA společně s námi bojuje proti IS?

Ve skutečnosti je všechno přesně naopak! Spojené státy, přesně jako koncem 2. světové války, zorganizovaly závody o území, čímž zároveň umožnily hitlerovcům uvolněné rezervy přesouvat proti Rusům. Stejné je to v Sýrii: Hlavním cílem USA je obsazování území a přesuny bojovníků k boji proti Asadovi a Rusům. Současně podkládají další bombu pod Blízký Východ – kurdskou, která může každou chvíli explodovat v podobě mnohaletých krvavých rozporů.

Američani jsou prostě Američani…

V této souvislosti proběhla skoro bez povšimnutí zpráva o obsazení města Al Majadín ležícího na břehu Eufratu jižně od Dejr az-Zauru syrskou armádou. Hlavním strategickým objektem Majadínu je most přes Eufrat. To zlepšuje logistiku syrské armády, pokud je most, samozřejmě celý, protože v Dejr az-Zauru byl most vyhozen do povětří v době obsazování města oddíly IS, aby ho nemohly používat.

Syrská armáda po odblokování Dejr az-Zauru odbočila k severo-severozápadu a rozvinula podél Eufratu ofenzívu proti seskupení v Madanu, které útočilo se strany Asadovy přehrady. Druhá část seskupení se obrátila k jiho-jihovýchodu směrem k irácké hranici. Zatímco severní seskupení dokázalo úkol splnit, pohyb jižní pozastavil koncem srpna protiútok IS.

Je zřejmé, že před syrskou armádou stojí úkol převzít kontrolu nad územím podél Eufratu, které je hustě osídleno a má rozvětvenou síť silnic a mostů. Po dosažení irácké hranice blízko města Abú-Kamal bude seskupení IS definitivně rozdrceno jako organizovaná síla a dále bude existovat v podobě jednotlivých oddílů a banditských formací, což převede válku do mírnější fáze.

Je ale rovněž zřejmé, že úplný konec války je ještě velmi daleko. Blízkovýchodní uzel po rozdrcení IS hrozí, že se protáhne do těžko řešitelného klubka rozporů, které reálně může dnešní spojence v boji proti džihádistům postrčit k nesmiřitelnému vzájemnému zápasu.

Írán, přes zdánlivou dobrosrdečnost, lze sotva nazvat ruským spojencem. Íránci v Sýrii bojují za svoje geopolitické zájmy. Dnes v íránských a proíránských formacích bojuje ke dvaceti tisícům bojovníků Sboru strážců islámské revoluce, Hizballáh a Liva al-Kuds. Je jasné, že se Írán bude snažit o zachování svého vlivu na oslabené syrské vedení a tím i o geopolitickou kontrolu Libanonu.

Turecko se se svým geopolitickým projektem obnovy neoosmanské říše a sklonem k islámskému radikalismu rovněž snaží o zachování kontroly nad částí syrského území tím, že přes ně bere kurdské regiony do kleští a odděluje Kurdy od přístupu ke Středozemnímu moři.

Pro Turecko větším a pro syrské vedení menším problémem je přízrak, který se zjevil na horizontu – Kurdistán jako kvazistát Kurdů, jehož území je dnes rozděleno mezi Turecko, Irák a Sýrii.

Do tohoto uzlu je utažen i saúdský hedvábný šátek. Saúdská Arábie, která utrpěla geopolitickou porážku v souvislosti s rozdrcením IS (což byl saúdský projekt obsazení a kontroly Blízkého Východu), uvízla v Jemenu v krvavém masomlýnku, snaží se za každou cenu vyhrabat z pasti, ve které se ocitla a horečně hledá opěrný bod.

Nelze zapomenout na Izrael, který si potichu pravidelně bombarduje jednotky Hizballáh v Sýrii a po léta pošťuchoval všecky účastníky syrské války jednoho proti druhému, poskytováním „přátelských“ služeb džihádistům, kteří drží regiony u jeho hranic. Zájem Izraele je průhledný: Dokud se Arabové řežou mezi sebou, mohou Židé klidně spát.

Nelze samozřejmě zapomínat na Spojené státy, hlavního geopolitického hráče dnešního světa, který už dvě desetiletí dobývá Blízký Východ a naprosto odmítá přiznat svoji porážku, a to bez ohledu na fiasko v Iráku a Sýrii.

To vše umožňuje tvrdit, že blízkovýchodní kotel ještě dlouho nevychladne a zprávy z Blízkého Východu se neztratí z titulních stran.

Vladislav Šurygin (1963) je absolvent vysokého vojenského učiliště, vojenský expert, komentátor. Jako vojenský korespondent prošel ohnisky napětí v Abchazii, Čečensku, Karabachu, Jižní Osetii, Podněstří, Iráku. Jako dobrovolník bojoval v Srbsku a Podněstří, kde byl třikrát raněn. Aktivně, se zbraní v ruce, se koncem roku 1993 účastnil obrany Ruského parlamentu před útočícími jednotkami povolanými tehdejším prezidentem Jelcinem k likvidaci parlamentu – i zde byl raněn. Má řadu ruských i zahraničních vyznamenání – m.j. za osobní odvahu. Aktuálně píše do týdeníku „Zavtra“ a vede pravidelný armádní pořad na kanálu „Den TV“.

Zdroj: Zavtra.ru