Brexit: A lid rozhodl?

Těch pár následujících řádek úvahy o významu brexitu jsem napsal pár dní po té mediální šaškárně, prezentující onu událost div ne jako plod nehynoucí lidové demokracie za La Manche. A pak jsem na to kvůli návalu práce zapomněl. Zdá se, že to ještě nevyčichlo:

Netroufám si kategoricky tvrdit, že mnou nabízená perspektiva předzvěstí i následků Brexitu je komplexní, jediná možná a stoprocentně pravdivá, ale po přečtení řady alternativních náhledů si dovoluji nabídnout něco, co chybí skoro ve všech komentářích, od eurospektiků i od Eurohujerů. Skoro ve všech totiž absentují podstatná fakta, a řádí emoce. Zkusme to tedy bez nich.

Začneme s akceptací tří premis:

1. V globalizovaném světě úžeru se nic neděje náhodou, vše musí někdo zorganizovat, zaplatit, nebo alespoň nechat proběhnout. Kdo neakceptuje tuto premisu, nemusí dál číst následující řádky, protože 6 rodinných klanů jednoho „politicky-korektního“ zaměření kontroluje nejen západní média, ale i interní politiku servisních elit všech nominálně „národních“ států Západu.
2. V globalizovaném světě úžeru nejde o blaho ulice, ale o zájmy elit. Takže, kdyby byl zájem všech elit identický, tedy na setrvání Británie pod kontrolou goldman-sachsovské Jewropy, nikdy by k žádnému referendu v Británii, ale i v dalších státech Evropy nedošlo. Cameron-Lewitt si bič sám na sebe a svoje konzervativce nevymyslel, masochismem určitě netrpí, a referendum dostal befehlem od skutečného vládce Británie. Koneckonců, od Waterloo tomu jinak nebylo a zřejmě ani nebude.
3. Globalizovaný svět úžeru ztratil jednotu. Roggenfelderovi neoconi se od slovních půtek s Rothschildovou City dostali do reálných, prokazatelných válek o moc, vliv, kontrolu situace a budoucího vývoje. Není to tak ani o tom, zda sdílí či nesdílí strategický projekt ustanovení chazarské globální diktatury pod názvem New World Order, v tom jsou jednotní, ale zásadně se liší v hodnocení situace, možností realizace, taktice a strategii dalšího postupu.

Rothschildovci cítí, že američtí trockisté ztratili moment, soudnost, schopnost realisticky reagovat ne nepříznivý vývoj, a jejich provincionální neobolševické myšlení národních elit poškozuje nejen sám projekt NWO, ale i existenci evropských globalistů. Americké a evropské křídlo Bilderbergu se rozštěpilo, každé sleduje vlastní cíle a vlastní politiku, neb koncensus je pro trockistu nepřijatelný. Buď – anebo. Jste s námi, nebo jste proti nám. Na život a na smrt.

Každý asi známe z vlastního života příklady demagogických magorů, kteří žijí v zcestných iluzích o vlastních možnostech, schopnostech, umění, nevyčerpatelných zdrojích, kteří setrvávají ve svých bludech a hromadění chyb a průserů, a žádný debakl není ani dost velký, ani poslední, aby se poučili a změnili svoje řádění, které z nich, dříve nebo později, vytvoří nenáviděné desperáty směřující neodvratně k vlastnímu konci. Příroda takové vytváří, říká se jim deprivanti a jejich role je v životě společnosti zákonitě konečná. A pak jsou deprivanti, co neztratili pud sebezáchovy, kontakt s realitou, ani schopnost se přizpůsobit změně podmínek, a v žádné případě nehodlají skončit jako obleženci v pevnosti, jak planetární vyvrhelové.

Evropský Roundtable, zdá se, pochopil již před cca 3 roky, že NWO čůrá proti stále většímu větru, a soudruh trilaterální Brzezinski to tehdy ventiloval i AIPACem koučovaným US bratrancům ve svém projevu v Montrealu, který byl (ze supertajného jednání) vypuštěn do široké cirkulace na internetu jako signál, že je nutno najít novou shodu na dalším postupu, taktice a strategii atlantického projektu NWO. Do samolibých, ve vlastním světě žijících uší „Američanů“ se dvěma pasy však tento hlas evropských globalistů nedorazil. V duchu sobě vlastní mentality považovaly „americké“ elity Brzezinského signál za zradu – a vyrazily do boje o svoji jedinou pravdu a svoji trockistickou vizi „globálního vítězství“.

Nemá cenu rozebírat důsledky neoconské strategie šíření chaosu, vojenského vydírání, intervence, rozbíjení jednoho národního státu po druhém. Jim nejde o vítězství, protože se neztotožňují ani s ovládanými národy, či národními státy, aliance jsou spotřebním zbožím omezené použitelnosti, ztráty všech poddaných je nezajímají. Vesele poženou do války všechny, od mudžahedínů po banderovce, kteří za prachy vykonají práci za ně a pro jejich cíle. Z těchto očí slzy nepadají, znají pouze nulovou hodnotu kolaterálních ztrát. Žijí ve světě „zlaté miliardy“ vyvolených, zbytek, stádo nacpané fiktivními právy a svobodami, může zhebnout, nejblbější si přitom zaslouží být první na řadě. A ten, kdo z této atlantické NWO hry uteče první, vyhraje poukaz na nejmenší šrámy z toho, co tento předlužený svět bez budoucnosti čeká a nemine.

Vraťme se zpět k brexitu. Londýnská City, na rozdíl od Washingtonu a New Yorku, není v otázkách rozpadu Impéria, zkrachování snů o vlastní všemocnosti ani nezkušená, ani provincionální, a vůbec ne blbá a vlastními prdy zfetovaná. Britská koruna je pro Rothschildovce nejen 300 let bezpečí a jistoty, partnerství, dominance státu pod hávem decentnosti – tuto rodinu spojují s Windsory četné obchodní vztahy (tak jako třeba Roggenfeldery s Vatikánem), z nichž vystupuje jako dominantní British Petroleum (BP).

Chazarský útok na ceny ropy, který umožnila dominance Roggenfelderů a jejich vlivových agentů na světovém trhu ropy, hluboce zasáhl nejen hlavní aktéry – těžaře jako Rusko, členy OPEC, Venezuelu, Brazílii, USA (ale z cizího přece krev neteče), ale i BP a Shell Oil. To byl zřejmě jeden z možných zlomových okamžiků, neb City oprávněně namítala, že se situace oproti 80. létům 20. století se změnila, ruský export nestojí jen na ropě, RF má přístup k čínskému financování a důsledkem bude zákonitá de-dolarizace veškerého obchodu s cca 60 procenty světové populace, čili zásadní oslabení jednoho ze tří pilířů moci „amerického“ Impéria – práva na tvorbu světové měny.

Neokoni neslyšeli dokonce ani na to, že touto nedomyšlenou akcí ohrozí již tak křehký finanční systém USA – bankrotem biliónových investic do frakování v USA a Kanadě. A City konečně pochopila, že Adelsony koučované, „americké“ AIPACem zkorumpované elity neznají ve svém fanatickém snažení o prodloužení životnosti „amerického“ impéria ani bratra, ani soukmenovce.

Říká se: „Půjč blbci provaz, sám se na něm oběsí“. A tak Rothschildi využili oslabení ropných společností v rukou Roggenfelderovy skupiny a kapitálově vytlačili Američany z obchodu s ropou. Bez zřejmého zájmu masmédií proběhla před pár měsíci zpráva o konci legendy Standard Oil (a jeho nástupců). Abychom se nepletli, tohle bylo nepřátelské převzetí pod surovým finančním nátlakem, kmenová válka. Hned vzápětí proběhla velkolepá návštěva čínského prezidenta Xi ve Velké Británii. Předcházelo ji nejen prohlášení šéfa čínské centrální banky, že Londýn, Franfurt a Zurich se stanou čínskými finančními centry (huby) pro Evropu, ale i konkrétní kroky – nákupy nemovitostí.

Přestože si Elisabeth později posteskla, jak byli Číňané arogantní, i její výsost dělala pukrlata a přivezla pan Xi do svého Buckinghamského paláce v pozlaceném korunovačním kočáru. Pokud někdo nechápe význam symbolismu v globální politice, pak nepochopí ani onen Brexit. City reaguje na změnu globálního paradigmatu a přizpůsobuje se, napojuje se na pragmaticky a progresivně, dynamicky se rozvíjející nové průmyslové a obchodní centrum světa. Ač Rotschildové v minulosti neměli nikdy daleko k politice dělových člunů, použití násilí, živí se obchodem, penězi, ne jako dobyvatelé Západu Ameriky s pistolí v ruce. Ne že by pistole neměli, ale ví, kdy je vhodná doba tasit a kdy je vhodnější poslat vyjednávat oslíka naloženého zlatem.

Rozhodnutím svých banksterských elit se Británie vrací k tradiční poloze „splendid isolation“, kdy bude u všeho v Evropě přes rozsáhnou síť Rothschildy kontrolovaných megabank, jako Berclay´s, ale neponese politickou a hospodářskou odpovědnost za EU moloch, nebude sama participovat na řešení cizích problémů a bude tou největší letadlovou lodí na světě, tentokráte ve službách Východu. Neb éra financování dluhu ve FIAT penězích tvořených z vyvolených prdů končí, bankéři City půjdou za investicemi do reálné ekonomiky financováním obchodu a akvizic a do zlata jako po předcházejících 5 000 let měnové historie. Na to Adelsonové nemyslí, a Netanjahuovi dobyvatelé dneška a jejich poskoci nevidí dost daleko.

Rothschildovci vytvořili na světě nejbezpečnější banku na břehu Středozemního moře. Asi je nikdy nenapadlo, že jejich vlastní dítko uchopí moc za oceánem a použije ji proti nim samým. Ale tahle cesta nikam nevede. Dvě stě let dům zpod červené střechy čekal na příležitost ztrestat potomky Alexandra II. za jejich odmítnutí prvního projektu NWO předloženého vítězným mocnostem na Vídeňském kongresu. Izrael je neodmítl, on je zradil.

Než pokročíme k závěru, je třeba vzít v úvahu, že evropské elity a jejich vliv dominují reálné ekonomice. Politická Evropa je, možná až na výjimky, ovládaná či zkorumpovaná Roggenfeldery prostřednictví FED, systému centrálních bank, too-big-to-fail megabank typu JP Morgan, Goldman Sachs, Bank of America, Wells Fargo apod., IMF, Světové banky, OSN a jejich agentur.

Zájmy národních států přestaly existovat, existuje jen vůle a vydírací potencionál v rukou tiskařů peněz a jejich zpravodajských, mediálních a dalších agentur. Ač se o tom nepíše, prakticky všechny průzkumy veřejného mínění, státní a nevládní statistiky i další informační výstupy států a „nezávislých“ agentur jsou produkované na zakázku. Nejen ekonomická teorie, ale i manažerská realita se staly obrovským science fiction. Kromě míry zmanipulování dat existuje médii vybudovaná bezmezná víra v platnost a účinnost ekonomických modelů. Kde člověk nemá talent a znalosti, nastrčí model, který nikdy nemůže zakomponovat naprosto nevypočitatelný lidský faktor. A když servisním elitám doručí výsledky akademického modelu, nemají již schopnosti ho samostatně interpretovat, vyvodit závěry a navrhnout a prosadit změny, zlepšení. Navíc, v systému jewropské mafie, alpha pes má vždy jedinou pravdu a pokud ji náhodou nemá, ukousne pochybujícím gojům zbytek kulí. Takže na co samostatně myslet a konat, v Bruselu a Štrasburku sedí všemocní, vševědoucí bohové, co myslí za nás a produkují směrnice o prodeji kysaného zelí zvíci 10 tisíc stránek. (Už to někdo někdy dočetl?)

Británie se nestala državou a sídlem Impéria produkcí nikým nečtených vyhlášek císařepána ani buzerováním poddaných, kdykoli činili v rámci povoleného (tedy co není výslovně zakázáno, je povoleno). Prostě podnikala.

EU, stvořená bratry Dullesovy a jejich chazarskou agenturou, hlavně ve Francii a německé kolonii, překonává byrokracii Franze Josefa a působí na rozvoj, předpoklad pokračování existence, jako přes hlavu přetažený prezervativ. Je největší překážkou pro svobodné podnikání, správnou alokaci zdrojů, rychlé a účelné investice do generování nových pracovních příležitostí. Kdyby USA uplatňovaly EU předpisy, všemožné zákazy a omezení jako Brusel, kdyby Washington byl stejně pracovitý a produktivní jako Evropská komise či EU parlament, už by servisní elity tohoto kontinentu jezdily pro rozumy do Šanghaje několik let. A Britové vědí, jak končila Británie svoje imperátorství, jak končil i Řím.

Od té doby, co Spojené státy získaly status průmyslové velmoci, a zejména poté, kdy se strojovna Impéria přenesla kolem roku 1913 do USA, Británie hrála úlohu předmostí, staršího bratra, metropole všech starých banksterských domů, okna do Evropy, vždy spolehlivého pomocníka, od Blaira dokonce sluhy Washingtonu. Ve Francii po de Gaullovi, v NSR po Kholovi, stát za státem padal do rukou žoldáků ze zámoří, parazitů na těle hostitelských národů. Britské kukátko do Evropy ztratilo politickou užitečnost v podmínkách, kdy národním státům Evropy vládne z Bruselu i Frankfurtu jeden zaměstnanec JP Morgan či Goldman Sachse vedle druhého, US ambasády monitorují telefony ministerských předsedů vlád „spojenců“ a nevládní organizace beztrestně realizují protinárodní, protistátní kampaně a zasahují do vnitrostátní i mezinárodní politiky likvidačními kampaněmi za peníze zahraničních subjektů, dokonce z US vládních agentur. Stát jako několikátý v řadě lokajů a práskačů nikdy nebylo britským šálkem čaje. Ani žalář Eura nikdy nepřijali.

Neustále se omílá otázka volné imigrace do Spojeného království a jejího vlivu na výsledek Brexitu. Británie byla vždy, dávno před náplavou Turků do Německa, i Severoafričanů do Francie, otevřená imigraci elit ze států Commonwealthu. Zdůrazňuji slovo elit. Britové tyto, často indické a pakistánské občany akceptovali, protože našli pracovní uplatnění, vyškolení v britských školách neměli problém asimilace a nevytvářeli nábožensky či jinak formalizovaná ghetta. Dtto s ekonomickými přistěhovalci Evropy.

Rostoucí vlna imigrace nejnižších sociálních vrstev, včetně kriminálních elementů (viz přiznání egyptského prezidenta Morsího) z muslimských zemí však s sebou nese těžko překonatelné kulturní odlišnosti, náboženskou i sociální netoleranci a jasný prvek parazitismu a vydírání většinové společnosti. Faktem je, že britská ekonomika není dále schopná živit nepracující, revoltující, stále agresivnější ghetta bez zásadních dopadů na životní úroveň a bezpečnost většinového obyvatelstva. Britský tradicionalismus, reflektovaný, mimo jiné, pokračováním do značné míry nefunkční a přežilé formy konstituční monarchie, se dostává do konfliktu s houstnoucími davy velmi aktivních lidiček požadujících zavedení práva šária, zavedení islámských obyčejů a norem chování jako standardu pro původní obyvatele. Nevyžadovalo tedy mnoho práce, aby se z této, geopoliticky relativně okrajové problematiky stal hybný moment pro Brexit.

Nicméně, takto projevená vůle zejména anglického a velšského venkova někomu velmi vyhovovala, a to do té míry, že postavil nezanedbatelné síly a prostředky proti vůli britských kmenových náčelníků. Proč? Zopakujme si, že peníze jsou to první a poslední, co hýbe politikou všech zemí Západu na počátku 21. století.

Zapomeňme teď na chvíli na to, že kluci a holky od Goldman Sachse sedí v Evropské komisi, US korporátní zájmy, oligarchická transatlantická „obchodní“ dohoda nehraje roli (ne pro Británii), nevolení parchanti to myslí s Evropou tak dobře, že ani nemusí být vedeni imperiálními náčelníky, že Evropský parlament není jen razítkovačem recepisů z per US think tanků a Sorosových plodíren. Podívejme se na Evropsku centrální banku z britského pohledu. Co City vidí – obrazně: Goldman-Sachs Draghiho držícího pod pažděmi dvě bomby, z nichž každá má sílu rozmetat ten evropský finanční chlívek po polích a luzích.

Jedna se jmenuje Deutsche Bank, druhá Unicredit, a jejichž společným rysem je, že obě patří do impéria Rothschildů. První sluje jako největší obchodník s deriváty na světě, větší než jakákoli US banka. Tyto deriváty označili větší experti než já jako zbraně finančního hromadného ničení. Deutsche Bank byla FEDem odříznuta od cecíku, od začátku roku jí padly akcie na polovinu, půjčuje si za 5 % na 90 dní. Ta bomba netiká, ta už řve. UniCredit je na tom jen o málo lépe, ó, a pak je tu Reifeissenka… Pokud někdo nepochopil, že si Roggenfelderové nenechají tu ropnou facku líbit, bude se mu líbit pokračování téhle rvačky „mezi přáteli“ o to, kdo je větší pes. Zatím ticho, ale …pak ten Brexit.

Pak se podívejme blíže na tu úžasnou ECB, co je, z hlediska možností a legislativně obřezaná, nefunkční, neakceschopná, předlužená centrální banka, jejíž trvání je již po léta umožněné USD carry-trade od US FEDu v řádu desítek bilionů dolarů. Je to nejslabší článek Evropské Unie, přitom byl měla být nejsilnějším, když pro nic, tak pro samu existenci Eura jako společné měny. Nemá ani prostředky, ani vůli, ani nezávislost (na USA) pomoci nějak produktivně ani Řecku, cca čtyřem procentům ekonomiky EU. Je nominálním šéfem, metodickým centrem pro 3 francouzské megabanky, jejíž dluhy společně přesahují 300 % francouzského HDP. Draghi vládne mocným slovem, ale kdo zná realitu, směje se nebo brečí, když ten tajtrdlík otevře hubu. Přitom, když si někdo v Bundesbance uprdne, Draghi omdlévá. Komedie? Víra v zázraky?

Jedna velká evropská unijní banka bankrotuje, a není řešení jiné, než vyvlastnit/ukrást prostředky jiných evropských bank a státních kas. ECB sedí na pyramidě dlužních úpisů, co skupovala jak od vlád, tak od korporací. Itálie se blíží 140 procentům státního dluhu vůči HDP – plus dluh municipální. Francie, cca před dvěma roky přestala být spolu s Německem finančním tahounem EU.

Draghi hodlá hodit státní dluhy všech členských států používajících euro do jednoho pytle a pak ten dluh soudružsky rozdělit dle možností a zkorumpovatelnosti jednotlivých vlád. Kde – no přece na Severu Evropy. Německu, Nizozemí, Rakousko, Finsko, Polsko atp., protože na Jihu a na Východě je všude holá řiť. Může se někdo divit, že Britové utíkají před tímto požehnáním superstátu těsně před avizovaným programem dalšího kvantitativního uvolňování (čti tiskem ničím nekrytých peněz pro oddálení krachu evropských finančních institucí)?

Finance jsou o důvěře v podvod soukromě vlastněných FIAT měn. I kdyby Brexit byl jen plácnutím do vody a britským euroloajalistům se povedlo reálný brexit oddálit, jako signál blížícího se krachu, první kostka domina, co padla i oficiálně, bude v dějinách financí hrát největší part od vánoc 1913. Londýnská City obrací tvář k Východu. Věřte, či nevěřte, ledy se pohnuly, bude sranda. Už letos. Žádný strom podvodu, lži a klamu neroste do nebes. Nikde.