Budoucnost Evropy – úplná svoboda a demokracie

Reklama


Žijeme v bouřlivé době. Sny generací před námi se uskutečňují. Brzy nastane doba úplné svobody a demokracie, kdy nebude potřeba již nic dělat, kdy nebude nutné nijak pracovat, a kdy budeme všichni úplně šťastní.

Názory, jak úplné svobody a demokracie dosáhneme, se různí, ale v celku lze říci, že vývoj přes různé peripetie pokračuje správně daným a vytyčeným směrem. My se úplné svobody a demokracie možná ještě nedožijeme. Ale naše děti, nebo děti jejich dětí zcela určitě.

Pamatuji si, že předtím než jsem po roce 1968 opustila bývalé Československo, tak nám při hodině marxismu-leninismu jeden lektor na Vysoké škole vysvětloval, co je to komunismus. Uváděl nějakých asi deset znaků. Když jsem ty znaky zhodnotila, vyšla mi z toho definice klinické smrti. Vzhledem k mému mládí, to byl jeden z momentů, proč jsem se nechtěla komunizmu dožít a proč jsem emigrovala.

Při té hodině jsem se neodvážila zvednout ruku a přihlásit se, zda jsem výklad pochopila špatně nebo dobře. Zpochybňování propagandy vydávané za vědecká fakta se tenkrát, stejně jako dnes, nevidělo nijak rádo.

Na stáří člověk mění názory. A tak se stává, že vzhledem k jeho stáří, nemocem, bolestem i stavu společnosti se mu komunizmus, respektive smrt stává stavem přijatelnějším, až přijatelným.

Nějak se zapomnělo, že v roce 1968 většina občanů bývalého Československa chtěla budovat komunismus, respektive socialismus s lidskou tváří. Pouze se zlobili na stávající garnituru, že to dělá špatně, zatímco v SSSR, což byl náš vzor, se to dělá lépe. Zrada sovětských soudruhů a bratrů pak spočívala v tom, že svojí okupací v srpnu 1968 potvrdili u moci ono staré špatné budování socialismu. Byl to další Mnichov, ze kterého se Čechoslováci nemohli dalších 20 let nijak vzpamatovat.

V roce 1989 se mnichovská agónie projevila v plné síle. Nebýt mrtvého studenta Martina Šmída, pád Berlínské zdi a další zrada sovětských bratrů a soudruhů by šly zcela mimo nás. Dodnes bychom dělali, že budujeme socializmus, jako se dnes tváříme, že budujeme demokracii.

Čtyřicet let jsme budovali komunismus se Sovětským svazem až na věčné časy, až ty věčné časy přišly. Sovětský svaz i budování komunismu se najednou z ničeho nic vytratilo, nenápadně zemřelo a odešlo na věčné časy.

Vzpomínám si, jak nám onen marxistický lektor jindy vyprávěl při hodině MDH (což je Mezinárodní Dělnické Hnutí a nikoliv Městská Hromadná Doprava či spíše poprava, jak jsme to nazývali) o trvání společenských řádů. Jestli se nepletu, tak vysvětloval, že otrokářský řád trval tisíce let, feudální řád stovky let, kapitalistický desítky let a že komunistický řád bude trvat… a pak se zarazil. Posluchači přednášky se rozesmáli. Každému z nich bylo jasné, že komunismus nebude trvat nikdy, že komunismus nebude. Ostatně, smrt neexistuje. Nemá žádné trvání v čase ani prostoru.

Poučena událostmi v srpnu 1968, jsem pak listopadu 1989 sledovala, jak dlouho bude trvat komunismus, respektive demokracie. Občané se tehdy domnívali, že u nás na Východě se za normalizace demokracie budovala špatně, zatím na Západě, u kapitalistických soudruhů se buduje dobře a správně.

Ta demokracie trvala v listopadu myslím asi jenom dvě hodiny. Bylo to čas trvání tzv. generální stávky. Tehdy se občané, kteří nevěděli, co dál bude, zda nejde opět o nějakou provokaci (jako, že šlo), jestli se nebude opakovat opět nějaký srpen 1968 (jako, že se opakoval), tak tehdy se museli osvobodit od svého strachu, vlastnictví, třídního postavení a sobectví. Tehdy na dvě hodiny zažili komunizmus, nebo jste-li nábožensky věřící, tehdy pocítili království nebeské.

Abych se vrátila k těm deseti znakům komunismu, které si všechny nepamatuji, tak tyto uváděly, že v komunismu nebudou třídy, peníze, osobní vlastnictví, že nebudou rozdíly mezi mužem a ženou, mezi tělesnou a duševní prací, mezi prací a odpočinkem, mezi dnem i nocí a tak podobně. Třeba si někdo z těch starších ještě na další znaky vzpomenete.

Vzhledem ke zmíněným charakteristikám komunizmu a dnešní době, ve které žijeme, musím říci, že klasikové marxismu-leninismu se svým způsobem nijak nemýlili. Komunismus, demokracie, respektive smrt či zánik naší civilizace se nezadržitelně blíží. Není to nic nového.

Již védská kultura před mnoha tisíci lety popisovala, že po věku inteligentů, válečníků a obchodníků přichází věk zločinců a „šupáků“ (či po našem, věk totalitní demokracie), ve kterém předešlá kultura zaniká v mravní zkaženosti, zlu, duševní omezenosti, nepořádku, chaosu apod., aby snad někdy za bůhvíjak dlouho povstala kultura nová. A nebo ne?

Přejít do diskuze k článku 28 komentářů