Byl to jen sen?

Reklama


Byl hezký slunný den a já jsem se štěbetavou pomocí svých dětí připravovala oběd. Jenom takový skromný oběd – zeleninový vývar a kapustové karbanátky s bramborovou kaší. Museli jsme totiž šetřit, protože jsme si vzali na náš domeček hypotéku. Ale to nám vůbec nekazilo dobrou naládu. Vyprávěli jsme si a zpívali, spokojeni v našem útulném rodinném hnízdečku, práce nám šla od ruky a už jsme se těšili, jak zasedneme společně ke stolu s naším tatínkem po návratu z práce.

Najednou slyším zvonek. Napadlo mě: Kdo to asi může být? Nikdo se přeci neohlásil na návštěvu. Kouknu na hodiny – za pět minut dvanáct. Odvázala jsem si zástěru a běžela ke dveřím. Koukám, on to švagr v podezřele bujaré náladě. No jo, je to přece rodina, brácha našeho táty, i když v práci  ulejvák a v hospodě nalejvák. Když začal ráno, byl docela roztomilý a byla s ním i legrace. Později to přerostlo v plačtivou sebelítost, jež vydatně zalévaná vrcholila agresivitou.

„Ahoj! Co je s tebou? Pojď dál,“ zvala jsem ho dovnitř. Zatvářil se trochu provinile a ukázal mi tři podivné zanedbané chlapíky a jednu ženštinu, kteří mu dělali doprovod.

Povzdychla jsem si: „Co mám s vámi dělat? Tak pojďte,“ a věrna vrozené české pohostinnosti jsem běžela rychle do kuchyně nastavit polévku vodou a zahustit ji a rozdělit karbanátky na větší počet menších bochánků, aby vyšlo na všechny. Mezitím už se ve dveřích objevil jeden ze švagrových kumpánů s poďobanou tváří a řídkými zuby a spustil na mne výhrůžně: „Se ti nelíbím, co? Co proti mně máš?“

Kryla jsem za svými zády vystrašené děti a snažila se ho uchlácholit a nebýt přitom falešná: „No, jsi docela típek, svéráz…“ Mezitím přišli i ostatní a uklidňovali ho. Ale co to? Najednou těch návštěvníků začalo přibývat, už se nevešli do kuchyně. Ani jsem neměla dost velký hrnec pro tolik strávníků. Úplně mi to vzalo dech. Chytila jsem děti za ručičky a šla se podívat směrem ke vchodu do domu. Směrem odtud se už valil dav lidí, nikdo už na mne  ani na děti nebral zřetel, chodili si po domě, zvědavě prohlíželi a brali si věci, jak je napadlo, bavili se mezi sebou.

Přestala jsem být hostitelkou, která v dobré vůli byla ochotná se podělit o skromné jídlo. Byla jsem vytěsněná, bezradná, děti ochromené hrůzou a bez ochránce. Jako jediné rozumné řešení mě napadlo popadnout děti a opustit náš rodný dům…

V tomto okamžiku jsem se naštěstí probudila a vzpomněla si na církevní dějiny, na vznik desátků, které byly vlastně zdrojem pomoci pro nešťastné a opuštěné lidi, vdovy, sirotky a invalidy, kterým takto mohl biskupský dvůr poskytnout útočiště. Za ta další století církev nahromadila obrovské prostředky, je mnohem bohatší než tehdy. Nám káže o soucitu a bratrské pomoci, sama však zůstává jen u těch slov. Ale tohle už není bohužel žádný sen.

Přejít do diskuze k článku 1 komentář