Cenzura, šmírování a výhrůžky aneb Duch vánoc

Vážení kolegové, milí přátelé,

v takové to „demokratické“ společnosti žijeme. Všemi politruky zmiňovaná svoboda projevu se minimalizovala na výběr:

• Usmívat se a mávat
• Výt s vlky
• Držet hubu a krok a mlčet

Někdo mi může namítnout, že dnes nás nemlátí estébáci a nikdo nás za naše slova nezavírá do uranových dolů. Jenže to je jediná změna proti dřívějšku. Ale ne moc podstatná. Jsou jiné používané formy a metody útlaku, některé sofistikovanější a o některých se v médiích jen nemluví. A navíc to, co platí dnes, nemusí platit zítra. Hrubnutí společnosti vidíme každým dnem. Plamenné projevy starostů obcí i jiných politiků si nezadají s projevy Vasila Biľaka či Gustava Husáka. Za poslední rok se v naší vesnici staly 2 vraždy, bylo spácháno několik sebevražd, několik závažných loupeží, dvakrát se vesnice stala centrem mediálního dění díky usazení motorkářských gangů a jejich soupeření o vliv. Momentálně se po vesnici potulují individua obtěžující děti a ženy, která se nerozpakují sledovat svoje oběti v kteroukoliv denní dobu a kdekoliv. Čím dál víc rodin padá do exekučních pastí. Mladí východisko z bezútěšné situace hledají v náručí drog a alkoholu.

Dnes nás nemusí mlátit estébáci, jelikož za svůj názor nás mlátí spoluobčané. I ti, do kterých by to člověk nikdy neřekl, včetně hluboce věřících, včetně těch, které člověk považoval za blízké. Červené karty vystavené prezidentovi a nějaké vajíčko jsou doslova nic oproti hrozbám, které hrozí obyčejným lidem. Jen kvůli tomu, že nevyjí s vlky. Protože se neusmívají a nemávají. Protože nedrží hubu a krok. Protože jsou v cestě mocných nebo těm, co se domnívají, že tu moc mají.

V práci kvůli politickým názorům mám jak nižší mzdu, tak zablokovanou možnost osobního či profesního růstu, jsem první na ráně, koho propustí, když se bude propouštět. Při studiu jsem musel strpět útlak od kantorů za svoje projevené názory či postoje a nebyla to záležitost jediné školy. Jednu školu jsem zčásti i díky tomu, že jsem nebyl zastánce toho, co někdo vznešeně nazývá transformací a restrukturalizací hospodářství v tržní ekonomiku, nedokončil. Na socioekonomické geografii byl v 90. letech a později problém mít jiný názor.

A zkuste si dnes zajít na sportovní zápas ve fotbalu či hokeji a říci něco rozvášněným rowdies!

Dnes není technický problém někomu na dálku zlikvidovat počítač, v dnešní době internetu a samoty to pro sociálně chudého může být obrovský problém. A myslíte, že se to neděje?

Stejně tak není problém někoho odstřihnout od sítě internetové či mobilní, aby nemohl nic psát, od politických článků a komentářů, vlastní práci, práci pro druhé lidi, po obyčejné pozdravy svým blízkým a známým. Dnes nás nikdo nemusí čipovat, jelikož mobilní telefon, i vypnutý, slouží jako čip, podle kterého nás mohou identifikovat po celé planetě. A odposlechy už jsou zcela běžné. Stejně tak se množí v době zvyšování průměrného věku dožití epidemie předčasných nevyjasněných úmrtí a náhlých rakovin či jiných těžkých zdravotních problémů. Je vše jen náhoda?

A krom fyzických hrozeb existují i jiné formy útlaku. Už pouhé zesměšňování a nasazování psích hlav. Když mě jeden z nadřízených kolegů v práci slovně a po té i fyzicky napadl a já jsem se začal bránit, po podniku začaly kolovat fámy proti mně. Nová kolegyně, která nastupuje na místo toho hrubiána, který se sám profesně znemožnil i v jiných souvislostech, se mne nedávno s hrůzou v očích ptala, jestli ji taky nebudu napadat, když se mi něco nebude líbit. Můžu to sice brát i jako nevinný žertík. Ale přesně takové jsou pak používané k nasazování psích hlav. A mnohokrát jsem se mohl přesvědčit od dětských kolektivů po dospělácké kolektivy, že to tak funguje. Tohle je i běžné v mediálním prostředí i politice. Stejně ale tak i v bojích mezi sourozenci. Jednoho společensky činného kamaráda, který se v tu dobu pohyboval v mladých kolektivech a působil jak výchovně, tak svými činy ve směru společenské změny a reálného vlivu občanů na rozhodování o věcech veřejných, se pokusili už před lety znemožnit v Lidových novinách a jejích internetových mutacích, Deníku a Mladé frontě narážkami na duševní zdraví. Po letech se těchto pokusů ujala Bursíkova klika působící na severní Moravě a ve Slezsku. Určitě není náhodou, že asi dva roky před tím psal ten dotyčný osobní dopis Bursíkovi o směřování zeleného hnutí i strany Zelených, zdůrazňoval socioekonomický rozměr a varoval ho před jakýmkoliv příklonem k fašizující asociální tzv. pravici. K těm, co cokoliv a kohokoliv prodají za mrzký peníz. Jenže všechno bylo jinak. Bursík už tenkrát přes svoje slovní proklamace byl od začátku pouhým nástrojem nástupu fašismu u nás.

Ale nechme propagandisty samy sebou, soustřeďme se na nás.

Moudří mužové (i ženy) současnosti říkají, co dělat. Spojme se! Ale jak to realizovat, když lidé mají tendence se nechat rozdělit na základě toho, že uvěří lži.

Kolik poprasku i v alternativních médiích způsobí vědecká práce profesora Šmajse a kolektivu vyúsťující v text Deklarace závislosti?

Stejně tak stovky empirických pozorování ověřujících dané hypotézy a potvrzující pravdivost a správnost výzkumů v lesním hospodaření, zemědělství a ochraně přírody prezentované např. Martinem Míčkem, Mirkem Kutalem, Jaromírem Bláhou?

A omyly, ve kterých se člověk utvrzuje, jen přilívají olej do ohně atomizace společnosti. Nikdo není ve všem prorokem. Stane se to každému a pokaždé to má negativní důsledky.

Jak už jsem předeslal, právě parazitický globálně kapitalistický systém musí skončit a být nahrazen jiným socioekonomickým systémem přijatelným pohledům profesora Šmajse. Ten parazitický systém není určen ani přežití lidské společnosti ani přírodě. Spolupráce mezi lidmi musí tohle reflektovat, jinak si lidé budou řezat vlastní větev.

Abychom mohli chránit lidi, musíme chránit i přírodu, a abychom mohli chránit přírodu, musíme chránit lidi.

A skončím tam, kde jsem v podstatě začal. U nás na vesnici. Jako první případ jsem jako člen komise životního prostředí řešil případ důchodkyně, na kterou naléhalo sousední město Uničov, aby dobře rostlý strom, který byl jednou z dominant části obce, která se rozkládá na okraji jednolité Hané plné širých lánů polí, se stal vánočním stromem u nich na náměstí. Jejich vánočním stromem se mohl stát jakýkoliv smrk z okolních lesů Nízkého Jeseníku. A nic špatného by se nestalo. Ale takto došlo na citové vydírání i asi uplácení důvěřivé stařenky. I tlaku ze strany dopravců materiálu z kamenolomu.

Došlo na uplatnění práva silnějšího a většího – města Uničova, které tu situaci zbaběle předhodilo tak, že jako živý štít použilo právě tu stařenku a navíc i občany jejich města, že by „kvůli nám“ neměli vánoční strom. A my jako komise jsme byli před Sofiinou volbou, stařenka a občané sousedního města či strom? Hned první den v práci komise jsem bohužel musel jít cestou menšího, ale zla. Následky zla se pokusíme zmírnit náhradní výsadbou.

Pokojné a doufejme ne poslední Vánoce, přeje všem lidem dobré vůle

Aleš Vaněk