Cesty k sobě, miluji se

Reklama


Tisk

Přečtěte si neobvyklý cestopis psaný srdcem od Marka Havlíčka.

Se jménem Marka Havlíčka jsem se setkal náhodně na internetu, když mi někdo poslal odkaz na jeho blog, na němž publikoval své zážitky z cesty na válkou postiženou Ukrajinu. A protože se mi to upřímné, i když po jazykové stránce hodně syrové líčení líbilo, našel jsem si na něj kontakt a napsal mu, jestli bych ho nemohl nabídnout i čtenářům e-Republiky a OM. Místo toho mi od Marka přišla hned celá knížka, a to pod podmínkou, že na ni napíšu kritickou recenzi, což činím s radostí, protože jsem těch stodevadesát a kousek stránky přečetl téměř jedním dechem. Tady je příjezd do Doněcka.

Jen místo kritické recenze mi z toho spíš vychází „propagační trailer“ neobvyklého cestopisu nabitého dramatickými situacemi i úvahami o životě a smrti.

 

Jen si to vezměte – Marek se svou přítelkyní objel Afriku v terénním autě, navštívil Šalamounovy ostrovy a Bangladéš, na motorce se proháněl po neklidném Iráku i po válečné Ukrajině. A všude se snažil být v kontaktu s realitou a udělat si svůj vlastní názor na to, co se tam děje.

 

Z knihy se dozvíte například tyhle důležité věci:

  • Súdánci jsou jedni z nejpřátelštějších lidí v Africe
  • K životu v Kongu (a nejen tam) je třeba mít pořádné koule
  • Jak si poradit, když vám uprostřed Afriky upadne kolo
  • Proč si nemáme dělat domněnky
  • I my jsme odpovědní za vraždění v Iráku
  • Jak se neutopit
  • Jak se stát šťastným na tom nejhorším místě k životu
  • Proč nebojovat se zlem, ale podporovat dobro

 

Celá kniha není jen líčením čím dál bláznivějších dobrodružství „lidového filozofa“ Havlíčka, ale i příběhem o lidském zrání, o hledání a nacházení tolerance, klidu a skutečných hodnot. Možná je to tak trochu návod i pro nás ostatní.


Ukázka z knihy: …S milým upraveným maníkem s vestou, kalachem na rameni, pistolí, bajonetem a ještě různejma sarapatičkama za pasem jsem šel ven do stínu budovy. Nabídl mi cigaretu. Nekouřím, nemám to rád, ale na chvilku jsem zaváhal, ale nevzal si ji. Ve stínu tam seděla asi padesátka lidí, tak od dvaceti do pětatřiceti, jeden šedesátník. Každý měl jinej vohoz, každý měl jinou zbraň, dost jich mělo stejnou nášivku. „Rozbít ledy, rozbít ledy, bejt v pohodě, uvolněnej, ne v křeči, nad věcí, pozitivní,“ opakoval jsem si a ladil jsem si svůj klid, i když to šlo blbě.

 

„Tak ty si myslíš, že jsme teroristi nebo separatisti!? řekl trochu rozzuřeně nějakej maník.

„Já jsem učitel, tohle je horník, tohle je doktor, tohle vedoucí prodejny,“ a ukázal na muže kolem.

„Připadáme ti jako teroristi?“ řekl zase hlas odjinud. Chlapi přišli trochu blíž ke mně, přisunili si lavice, židle do kruhu a pozorovali mě, poslouchali, co bude. Nevnímal jsem žádné nebezpečí, spíše zvědavost.

„Média vás takhle prezentují, nazývají!“ řekl jsem.

„Je to způsob, jak proti nám poštvat veřejnost, svět. Je to jednoduché, jeho prohlásíte za teroristu!“

„A proč bojujete? V Evropě v médiích toho moc není, a když už, tak to určitě není pravda,“ ptám se.

„Evropský média jsou sračky, píšou to, co jim říká Amerika. Manipulují!“ řekl někdo v davu a ostatní souhlasně mručeli…

HAVLÍČEK, Marek. Cesty k sobě, miluji se. Praha: Pierot, 2014, 186 s. ISBN 978-80-7353-413-4.

Knihu v nápadité grafické úpravě všestranného umělce Jana Matějčeka si můžete koupit zde(external link)

Napsáno pro e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů