Chabá naděje na mír, který nikdo nechce

Reklama


Reálné dopady dohod z Minsku z minulého týdne ani zdaleka neodpovídají mediálnímu pokrytí, jimž se jim dostalo, a nasazení, s jakým je politici vyjednávali. Bohužel se k tomu nedá říct nic víc, než: „To se dalo dalo čekat.“ Dalo se to čekat už podle toho, že pod minskými protokoly nebyl podepsán ani prezident Ukrajiny jakožto jedné ze stran, jíž se týkají, ani představitelé Německa, Francie a Ruska, kteří by je svojí autoritou mohli garantovat. Otázka je, nakolik politici v Minsku skutečně chtěli mír, když nebyli ochotni umazat se odpovědností za dohody, které vyjednali?

Snad jedině u povstalců z DNR a LNR se dá úspěšně věřit tomu, že by si mír opravdu přáli, byť získali ze všech nejméně, v jejich případě se ale naopak nabízí otázka, nakolik jsou ho po všech těch mrtvých lidech a zničených domech ještě schopni, nakolik jsou po tom všem, co jim Ukrajinci provedli ze msty za to, že už nechtěli jejich stát, ochotni s nimi v tom jednom státě stále žít? „Co jsme si, to jsme si“ od určitého momentu prostě nepřichází v úvahu.

To Ukrajinci žádný prostor pro pochyby nenechali a dali hned zkraje jasně najevo, že oni žádné příměří respektovat nebudou. Ač jsou totiž na Ukrajině zcela jistě spousty těch, kteří válku nechtějí, pořád se najde i hodně těch, kteří si naopak nic jiného nepřejí, protože prostě chtějí zabíjet Rusy. A proč by nezabíjeli, když mohou? Západní protektoři dali Ukrajině jasně najevo, že nemusí v ničem ustupovat, že může mít vše a nikdo se jí nebude ptát na cenu a metody, a až na ně přece jen dojde řeč, tak bude vina svalena na Rusko.

Ani Západ nemá na míru na Ukrajině zájem, protože ještě nebylo dosaženo hlavního cíle Majdanu – oslabit a destabilizovat Rusko. A Západ už se ani příliš netají tím, že o nic jiného mu nejde a nešlo. Leč Rusko zatím víc než krize na Ukrajině trápí ceny ropy a přímému zapojení do konfliktu, na které Západ čeká jako na casus belli, se zatím šikovně vyhýbá.

Ani Rusko však nemá na míru na Ukrajině žádný zvláštní zájem, protože pochopilo, že není nic, co by mohlo udělat, aby to skutečně k míru vedlo a neznamenalo to jen, že předhodí Rusy z Donbasu rozlícenému Pravému sektoru, aby na nich vykonal svoji vysněnou etnickou čistku. Rusko ví, že ať udělá, co udělá, tak se Západu stejně nezavděčí a k deeskalaci nedojde (jak se ukázalo nejnověji dnes, když EU jako „odměnu“ za Minsk rozšířila protiruské sankce). Západ hloupě dotlačil Rusko do kouta a to teď nemá co ztratit, respektive bude tratit tak jako tak.

I když všechny uvedené důvody, proč budou dohody z Minsku nejspíš mrtvě narozeným dítětem, byly známy již před termínem, ke kterému mělo příměří vstoupit v platnost, naděje, že zvítězí rozum, přece ještě žila. A vlastně stále žije, ale kvapem umírá. Umírá, protože Ukrajina a její západní protektoři trvají na řešení win-lost, namísto v minských protokolech nesměle naznačeného win-win. Stokrát může Západ svalovat veškerou vinu na Rusko, ale nic to nezmění na tom, že to byl on, kdo dal Ukrajině jasně najevo, že nemusí mít žádné zábrany, nemusí respektovat žádná pravidla a může počítat s jeho bezvýhradnou podporou, protože porážka Ruska, jedno zda vojenská, politická, či ekonomická, je účel, který posvětí jakýkoliv prostředek.

Není nic smutnějšího, než zjištění, že mír je těm, kteří mají moc jej zařídit, na obtíž. Zatímco panstvo si hraje na státníky, dělá politiku a plácá se po ramenou, jak je zásadové, tak na Donbase umírají lidé a hoří domy, trpí ženy a vůbec civilisté. Cena, kterou musí Ukrajinci platit za dobrý pocit Západu a Kyjeva, je děsivá, ale všem mimo Donbas jako by to bylo jedno. V tom lepším případě. V tom horším věří tomu, že tak to je správné a tak to má být. Jenže mír je něco, co musejí lidé chtít – a v naprosté většině případů navzdory svým elitám.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 55 komentářů