Chybami se dítě učí – pokud dostane šanci chybovat

Reklama


Díky Sedmi jsem se dozvěděl o zajímavém eseji Kult dítěte musí skončit o tom, jak svojí opičí láskou a kultem dítěte kazíme svoje děti (a tím logicky u svoji budoucnost). Zajímavý je pro mě hlavně proto, že s ním v zásadě bezvýhradně souhlasím – a přitom, když se poctivě a kriticky zamyslím nad tím, jak svoje děti vychovávám já, dělám přesně ty chyby, o kterých pan Ruščák píše:

Problém je v tom, že buďto řekneme, že dítě potřebuje zvláštní ochranu, a tudíž budeme do určitého stupně rozhodovat za něj (…), s čímž ovšem ruku v ruce jde to, že dítě nemůže být autonomní ve všem, a ano, jeho práva jsou menší, než práva dospělých. Nebo řekneme, že dítě je jako malý dospělý (…), ale v takovém případě by dítě muselo převzít i dospělou zodpovědnost, což nedělá, protože z principu to dělat nemůže.

Děti se ve Francii vychovávají tak, že následují své rodiče, kteří jejich narozením rozhodně neobracejí svůj život vzhůru nohama, ale je to dítě, které se musí (za pomoci rodičů) přizpůsobit rodičům, nikoliv naopak. Francouzské děti bývají ve srovnání se svými britskými, americkými či skandinávskými vrstevníky daleko kultivovanější, umějí se lépe pohybovat ve společnosti dospělých. Proč? Protože Francouzi své děti socializují, tedy nechávají je naučit se, jak se v normální společnosti chovat. Zbytek západního světa, jak se zdá, jde opačnou cestou – vytváří dětem umělou bublinu, slonovinovou věž idealizovaného, bezpečného „Dětství“ s velkým D.

Druhou velkou chybou, kterou jsme učinili, je naše společenská posedlost bezpečím za každou cenu. V angličtině se výchově v duchu této posedlosti říká „helicopter parenting“, v norštině se takovým rodičům říká „curlingforeldre“, protože rodič v takovém případě „obletuje“ svého potomka ze všech stran jako vrtulník, popřípadě mu „umetává“ cestičku jako při curlingu. Hlavně aby se mu nic nestalo, hlavně aby ho něco nezranilo, nebo aby se nedej Bože nezranilo samo. To je samozřejmě důležité dělat, ale u dítěte dvouletého, ne desetiletého a už vůbec ne u „dítěte“ patnáctiletého – a divili byste se, ale s tímhle „obletováním“ například ve Spojených státech či v Kanadě spousta rodičů pokračuje ještě v době, kdy tyto „děti“ jdou na univerzity. Dítě se musí potkávat se stresem, nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti.

Má Ruščák pravdu, nebo je to děti ohrožující konzervativec? A pokud pravdu má, kde je chyba? V rodičích, nebo ve společnosti? Vychází tento „opičí postoj“ autenticky z nás rodičů, nebo je důsledkem společenského tlaku?

P.S. V souvislosti s hysterií kolem Barnevernet a paní Michalákové stojí rozhodně za zmínku i toto:

V Americe totiž jde, pokud jde o to, dětem dovolit takové „skandální ohrožení jejich bytí“ jako třeba jízdu na kole do školy vzdálené jednu míli, opravdu o kriminál.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 7 komentářů