Co dělat

Reklama


Nedávno jsme zde probírali, co v reakci na terorismus nedělat, dnes bych se rád zastavil u toho, co dělat. A začnu možností, která tolik z vás tak moc iritovala – nedělat nic.

Protože i to je možnost. Nedělat nic nutně nemusí znamenat pasivitu a rezignaci, může to být i zcela vědomé zdržení se konání v situaci, kdy není zřejmé, co dělat, nebo je dokonce zřejmé, že veškeré pokusy něco dělat situaci ještě zhorší, tak jako vše jen zhoršila invaze USA do Afghánistánu v reakci na 9/11.

Prokletí nás, Západu, je v tom, že jsme vychováváni v přesvědčení, že nedělat nic je nemravné, že člověk musí „pracovat“, že se musí přičinit, aby si zasloužil. To pak logicky vede k tomu, že konáme jenom proto, abychom konali.

Jenže co je účelem terorismu? Reakce! Teroristické útoky mají jediný účel – vyvolat reakci, celkem lhostejno zda útěkovou (strach, podvolení se, omezení občanských a lidských práv a svobod), nebo útočnou (omezení občanských a lidských práv a svobod, deportace, intervence). V obou případech dosáhnou teroristé – nebo ti, kteří je „orchestrují“ – svého cíle. Ale co když reakce nepřijde? Nepřestane náhodou terorismus fungovat?

Já vím, že nedělat nic je těžké, zejména tváří v tvář veřejnému mínění lačnícímu po pomstě a po činu, ale podle mě bychom tuto možnost neměli apriori vylučovat.

Pokud ale už něco dělat chceme, měli bychom si to nejprve velmi dobře rozmyslet a najít řešení, které bude inovativní a rozbije věčný kruh násilí a pomsty. A přiznejme si, že zatím jsme na násilí terorismu reagovali – pokud jsme ho přímo neprovokovali – opět násilím: vojenským, politickým, sociálním i ekonomickým.

Takže co dělat? Což takhle místo konfrontace zkusit kooperaci, místo hledání způsobů, jak porazit nepřítele, hledat způsoby, jak žádné nepřátele nemít? Proč se nepokusit podkopat atraktivitu terorismu tím, že snížíme počet ukřivděných, ponížených a okradených, počet těch, kteří, řečeno slovy klasika, nemohou ztratit víc, než svou frustraci a své okovy?

Zkusme, zejména v krizových oblastech, přestat s vnucováním našich pořádků a změnami režimů podle jejich vstřícnosti k naším korporacím. Zkusme nechat zisky z nerostného bohatství v zemích, ze kterých pochází. Zkusme zrušit sankce a embarga na pohyb lidí a zboží a naopak zaveďme přísné embargo na pohyb zbraní, které ale budeme sami dodržovat. A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, trvejme na sekularizaci, na důsledné odluce náboženství od státu.

Nebude to snadné, protože to bude chtít radikální změnu myšlení, nebude to levné, protože nás to připraví o (naloupené) bohatství, nebude to rychlé, protože předsudky mají sílu a setrvačnost, ale mohlo by to fungovat.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 31 komentářů