Dělnická otázka v 19. století a možnosti jejího řešení

Spolu s rychle postupující industrializací 19. století a rušením cechů se na scéně začala objevovat nová společenská vrstva – dělníci. Zchudlí zemědělci bez půdy, řemeslníci z dílen a manufaktur, neschopných konkurovat novým továrnám, různé skupiny nezaměstnaných a další se vtěsnali do nové sociální třídy. Jejich neutěšená sociální a ekonomická situace vedla k řadě nepokojů, od prostých stávek až po ničení strojů a vypalování továren (to bylo ale velmi řídké), ale také k postupnému sjednocování dělníků jako společenského stavu. Těžké životní a pracovní podmínky dělníků nastolily pro další léta tzv. dělnickou otázku, která upoutala pozornost řady intelektuálů (Owen, Proudhon, Marx, Engels a další). Řešila ji rovněž encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. z 15. května roku 1891, v níž obšírně pojednává o otázce dělnické. Církev v ní vydává oficiální stanovisko k sociálním věcem. Podporuje práva pracujících vytvářet odborové svazy, odmítá komunismus a neomezený kapitalismus a zároveň potvrzuje právo na soukromé vlastnictví.

Smyslem myšlenkového schématu vládnoucí třídy bylo ukázat, že rozpory, které se staly předmětem kritiky či dokonce odmítání kapitalistické společnosti a tržního hospodářství dělnickou třídou v 19. století, nejsou významné, že je jejich charakter přeceňován. S tím ovšem souvisí i selhání argumentace, neboť problémy, které byly společností vnímány jako závažné a které umožňovaly vznik širokých kritických proudů, byly v tzv. ekonomické harmonii bagatelizovány a argumentace ztrácela věrohodnost. Teze o tom, že za zdánlivými rozpory je skryta skutečná harmonie všech tříd, vrstev i jednotlivců ve společnosti, využívala poznatků, ke kterým se klasická politická ekonomie dopracovala při analýze tržního hospodářství a mechanismu fungování trhů.

Takto se fakticky prosazuje harmonie zájmů, které mohou být vnímány jako protikladné (antagonistické). Současně byla zdůrazňována i kooperace jednotlivců a skupin v tržním systému, opírající se o tezi ekvivalentní směny (směna jako rovnocenná – spravedlivá výměna). Až v roce 1864 je pokus o organizaci dělníků. Dělníci v jednotlivých státech byli organizovaní buď špatně, nebo vůbec. Výjimku tvoří Chartistické hnutí v Anglii 1838 – 1848. Ani revoluční rok 1848 nepřinesl do dělnického hnutí žádoucí změny, teprve roku 1862 se konalo jednání francouzských a britských dělníků, které sblížilo a formulovalo jejich požadavky a vedlo k vytvoření zastřešující organizace.

V roce 1864 byl pořádán první mezinárodní sjezd dělnictva v St. Martin’s Hall v Londýně. Sjelo se na něj mnoho dělnických zástupců i radikálů z mnoha zemí: např. zastánci Proudhona, Owena, Blanquiho, italští radikálové či němečtí socialisté, mezi nimi byl i Karel Marx. Ze setkání vzešlo Mezinárodní dělnické sdružení, neoficiálně nazývané 1. internacionála. V čele stála Ústřední rada, vznikly i stanovy. Jedním ze zakladatelů byl právě Karel Marx – napsal program internacionály (Inaugurální adresa) a svým vlivem představoval v podstatě vůdčí osobnost celé organizace až do roku 1868 (vstup Michaila Bakunina a jeho přívrženců). V programu bylo zahrnuto získání politické moci pro dělníky (organizace politických stran), boj proti privilegiím velkých vlastníků půdy (stávky…). Součástí programu byla i spolupráce „evropských proletářů“ (viz známý výrok na konci Marxova programu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“). Měly se pořádat pravidelné kongresy. První proběhl roku 1866 v Ženevě, další poté v Lausanne (1867), Bruselu (1868), Basileji (1869), Haagu (1872) a v Ženevě (1873).

V Haagu se rozhodlo o přesunutí Ústřední rady do USA (New York) a naplno se projevily rozpory uvnitř internacionály. Došlo k faktickému rozpadu na dva hlavní proudy – anarchisty (proudhonisté, bakuninovci) a marxisty. Bakunin byl v roce 1872 z internacionály vypuzen. Porážka pařížské komuny, označované za první „diktaturu proletariátu“ (nepřesné), znamenala pro 1. internacionálu i její představitele vlnu zakazování a pronásledování. V roce 1876 byla internacionála na konferenci ve Filadelfii rozpuštěna.

Pod vlivem internacionály začínají v 60. a 70. letech vznikat socialistické politické strany v evropských zemích. V Německu v 70. letech se již existující strana sjednotila, v Rakousko-Uhersko byly první zárodky dělnického politického života zakořeněny v ústavě z roku 1867 a v koaličním zákonu z roku 1870. V roce 1874 byla v rakouském Neudörfelu založena první sociálně demokratická strana v monarchii (1888-89 v Hainfeldu programově a organizačně obnovena), na našem území byla založena 7. 4. 1878 v Praze na Břevnově Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Následovalo zakládání dělnických sociálně zaměřených stran v Evropě, a to ve Španělsku v roce 1878, Francii v roce 1880, Itálii v roce 1882 a následně v Holandsku, Skandinávii, Belgie atd. V Anglii obdobná strana nevzniká, jelikož existuje stále v podobě odborů – „Trade unions“.

V 70. a 80. letech bylo dělnické hnutí v Německu a Rakousko-Uhersku ochromeno silným protisocialistickým kurzem v politice. Byla ochromena prakticky veškerá veřejná aktivita, spolky i tisk, téměř všichni nejvýznamnější předáci dělnického hnutí byli zatčeni a uvězněni. Socialistické koncepce se zmítaly mezi anarchismem a policejní perzekucí.

Roku 1889 v Paříži, 100 let po dobytí Bastily, vznikla 2. internacionála. Program měla podobný jako 1. internacionála, hlavními body byly:
• Politické strany
• Boj za politická práva (všeobecné volební právo)
• Osmihodinová pracovní doba
• Slavení 1. máje jako Svátku práce (uctění obětí střelby do demonstrantů v Chicagu 1886)
• Světový mír, boj proti nebezpečí války (požadováno rozpuštění všech armád)

V Čechách byl slaven první máj již v roce 1890 (popisuje Jan Neruda). Opět se měly konat pravidelné kongresy. V rámci 2.internacionály zvítězilo marxistické pojetí socialismu, prosazovaly se ale i jiné proudy – stále trval spor s anarchisty, kromě toho se objevilo centristické (umírněné) a dokonce i pravicové, reformní křídlo, které zpochybnilo nadřazenost hospodářského boje nad politickým. Marxismus byl přímo napaden Bernsteinovým revizionismem (napadal marxismus pro jeho zastaralost). Proti němu se postavily takové osobnosti, jako např. Karl Kautsky a Rosa Luxemburgová. Roku 1900 bylo vytvořeno Mezinárodní socialistické byro jako stálý aparát internacionály, 1903 Mezinárodní odborový sekretariát. 2. internacionála zanikla po vypuknutí první světové války. (Ještě v roce 1912 vyhlašovala „válku válce“ – to už byli dělníci zastoupeni i v parlamentu).

Závěr

Z výše uvedeného je zřejmé, že otázka dělnického hnutí a uvědomění si svého statusu ve společnosti procházela vývojem. Na tento vývoj mělo zásadní vliv jednak zrušení nevolnictví a tím pádem možnost stěhování obyvatelstva do měst a za druhé také průmyslová revoluce, která zajistila výchozí podmínky pro uvědomění dělnické třídy. Završením tohoto uvědomění byla organizovanost této dělnické třídy. Toto jsou nesporné klady pro dělnické hnutí, naopak za zápor vidím dlouhé období čekání na člověka-myslitele, který byl schopen veškeré myšlenky zformulovat a přivést dělnickou třídu k prosazování takto zformulovaných požadavků.

Přejít do diskuze k článku 4 komentáře