Dientsbier je v Pražské kavárně – definitivně!

PRAŽSKÁ KAVÁRNA  A SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE. Původně to byly dva proudy jedné řeky. Tekly si každý zvlášť a neměly toho  mnoho společného. Jeden tekl podél pravého břehu, druhý podél levého břehu, a že to tak snad zůstane až na věky, naznačoval např. jejich prudký svár o americký radar v Brdech. Pražská kavárna (PK), se za něj prala jako divošský kmen o ukradený totem, a sociální demokracie, ústy Lubomíra Zaorálka, tvrdě oponovala: „Ne, zbavili jsme se jedné armády na svém území a nebudeme sem tahat druhou!“

Takto srozumitelně to šlo až do kyjevského Majdanu a posledních sněmovních voleb. Tehdy se totiž ony dva proudy jedné řeky začaly k sobě přibližovat. Ale to ne tak, že by oba zamířily ke středu a tam se začaly navzájem splétat. Ani v nejmenším! PK se dál tiskla na svůj pravý břeh a ještě hlasitěji než dřív vyluzovala své zaklínadlo, že Rusko je ďábel a  Amerika dobro a požehnání, a že kdyby si tohle pravidlo dovolila fakta zpochybnit či obrátit v pravý opak, bude to platit ještě důrazněji – a kompromitující fakta musí zmizet.

Což bylo zaklínadlo skvěle využitelné právě pro Majdan, nejkřiklavější příklad cizího vměšování do záležitostí jiných zemí, jaký kdy historie Evropy poznala. Revoluce za pět miliard amerických dolarů, za vodku a pelmeně pro revolucionáře zdarma – a z toho rezultující fašistická vláda s předsedou, který prohlašoval, že na konci války přepadla sovětská vojska dvě země, spojené společným osudem – Ukrajinu a Německo (rozuměj Ukrajinu partyzánsky banderovskou a Německo hitlerovské).

A právě tehdy, jakkoli se to pro absurditu popsané situace zdá být nemožné, se levý proud řeky, osazený sociální demokracií, pohnul k proudu pravému, a vody obou proudů se počaly splétat. A to když Zaorálek, nyní zahraniční ministr nové koaliční vlády, vyjádřil s Majdanem plný souhlas, když české nemocnice začaly přijímat zraněné bojovníky z Majdanu (ale jen ty z řad fašistických revolucionářů), a když pak po roce vyjel náš zahraniční ministr do Kyjeva na velkou slávu prvního výročí majdanské revoluce. Češi jeli oslavit fašisty z masa a kostí (definice Němce Güntera Verheugena).

To už oba proudy řeky  tekly korytem řeky víceméně společně a zurčely též víceméně stejnou melodii. Samozřejmě byla to původní melodie proudu PK, teď zesílená a triumfující, ve které se staré sociálně demokratické něpěvy ztrácely, až se staly téměř neslyšitelnými.

A tak jediným, kdo z bývalých předních sociálně demokratických politiků ty melodie svým nezávislým a nezotročeným přístupem k mezinárodním problémům ještě připomínal, byl prezident Zeman. Cíl nenávisti PK nejen za onu nezávislost, ale i za to, že si v prezidentské volbě dovolil porazit jejich favorita. Co na tom, že ze všech ústavních činitelů má dnes právě on – a to dlouhodobě – největší podporu našich lidí. Tohle vysedávače po pražských kavárnách nezajímá, protože oni na demokracii, takto vyjadřovanou, kašlou. Stvořili už desítky pokusů prezidenta svrhnout, zostudit, vrhnout na něj obvinění ze zrady národa, ale prezident to vše až do dnešního dne ustál, což ovšem v myšlení lidí z PK vůbec neznamená, že to dokáže ustát i zítra.

A tak právě dnes, v těchto okamžicích a už jen pár hodin před památným 28. říjnem, se připravuje poprava prezidenta definitivní. Do rozhodného komplotu získala Pražská kavárna postavu z naší politiky snad nejtemnější, zběhlého kněze a dnes z vůle lidové strany a koaliční vlády ministra, kombinujícího násilí s podlézavostí a lží v každém koutku jeho úst. Dle nejaktuálnější z nich vyhrožoval prezident ministrovi, že v případě jeho setkání s dalajlámou vyškrtne ministrova strýčka ze seznamu vyznamenaných k 28. říjnu – a poté, co se ministr s dalajlámou bez ohledu na údajnou prezidentovu hrozbu s dalajlámou sešel – prezident, podle ministrovy verze, svou výhrůžku splnil, a strýčka ze seznamu plánovaných vyznamenaných vyškrtl. Byli u tohoto jednání s prezidentem další tři lidé, nikdo z nich tuto výhrůžku prezidenta směrem k ministrovi nezaslechl, ale on ji spřáteleným PK médiím – zřejmě v souladu s intrukcemi vedoucích PK – stále tvrdošíjně opakuje. Třebaže už jen logika věci takovéto jednání prezidenta s člověkem proradným a všeho schopným dokonale vylučuje. Ale logika – nelogika,  PK cítí krev, kterou se jí podařilo vyvolat, a do všech koutů republiky vyřvává z ministrovy pomluvy odvozené řeči o tom, jak násilnického prezidenta to prý dnes na Hradě máme, že je třeba se od něj izolovat – a proto nechoďte 28. října na Hrad, naše figurka a nedávný Kalouskův nádeník s kašpárkovským obličejem vás zve na vzdoromanifestaci na Staromáku, ze kterého snad vykřešeme i u nás podobný majdan, jaký byl na Ukrajině.

A co sociální demokraté na to? Je to k nevíře, ale oni tomu zlému mumraji přizvukují, vyslovují k prezidentovi výchovné připomínky, a jeden z ministrů za ČSSD už oznámil, že na protest proti prezidentovým praktikám se slavnosti k 28. říjnu na Hradě nezúčastní.

Možná jej tedy namísto na Hradě spatříme v pátek s pažemi zakleslými do paží kamarádů z Pražské kavárny, čímž se oba proudy naší řeky – levý i pravý – spoji podél pravého břehu už definitivně. A definitivně už též bude Jiří Dienstbier mladší patřit do PK. Tím definitivně myslím, že z ní už nebude moci vyjít mezi slušné lidi, kdyby ho nová politická situace k tomu někdy zvábila.