Divadelní manýry v Laver Cupu

Reklama


Nápad srovnat výkonnost tenistů Evropy s tenisty zbytku světa V Laver Cupu, čili v čemsi jako mezikontinentálním utkání nejlepších hráčů světa, má jistě cosi do sebe a turnaj by měl nesporně předpoklady získat tradici i do budoucna.

To vše ovšem za předpokladu že by do obou těchto celků byli nominování skutečně nejlepší tenisté jak z Evropy, tak zbytku světa, a utkání se tak stalo skutečně reprezentativní. To se vzdor faktu, že s ohledem na Lavera podpořil turnaj australský tenisový svaz a podporu finanční do něj z protější strany glóbu vhodil bývalý tenista a dnes nejbohatší muž Brazilie Paulo Lemann, nestalo. A nestalo se to proto, že turnaj neorganizuje Mezinárodní tenisova gederace (ITF), která by ze své autority povolat do turnaje nejlepší tenisty možnost měla, ale soukromá společnost Team88, která tu možnost nemá. A nemá ji navzdory skutečnosti, že na jejím čele nestojí spolu se svým dlouholetým agentem Tony Dodsickem nikdo menší než švýcarský tenisový fenomém a motor i inspirátor akce Roger Federer. A nemá ji proto, že Team88 není v oboru pořádání sportovních akcí na světě sama. Konkurují jí totiž jiné soukromé společnosti tohoto oboru, nejcitelněji pak IMG ( International Management Group), sdružující jiný okruh světových tenistů než Team88, např. Srba Djokoviče. Nu a tyto společnosti, včetně IMG, se ke spolupráci Na Laver Cupu nepřipojily – a tenisté s nimi spojeni se tudíž na turnaji neobjevili.

Což by ještě pořád tolik nevadilo, kdyby se pořadatelé Laveru Cupu nedomluvili na tom, že to, co jim chybí na hráčské účasti, nahradí prostředky z oboru komerční zábavy. A tak divák zvyklý na podívanou sportovní hledí celý zkoprnělý, jak tenisový tým Evropy snaživě a o to šmíračtěji „hraje“ svou radost válením se na přistavené pohovce, jak násilně a po divadelnicku jásá či se naopak zlobí tým zbytku světa, jak svou roli kapitána hráčů Evropy bez chuti a nejspíš i s pocitem trapnosti odehrává někdejší hvězda Björn Borg, a při pohledu na to vše (ještě že tenisté, zdá se, hrají opravdově), jej jímá starost, jestli právě i tohle není – vedle sedmimístných částek v dolarech za start na dotyčném turnaji – též budoucí podoba sportu, jestli i tohle nás v něm nečeká spolu s komercionalizací všeho kolem nás, tedy umění, divadla, filmu, literatury a vůbec čehokoliv, nač se ve volném čase díváme či posloucháme.

Snažíme se věřit, že ne, že aspoň sport se téhle rakovinné chorobě ubrání, ale v hloubi duše cítíme opak. Že totiž pražské provedení Laver Cupu nejspíš jen ukazuje cestu. A bouření diváctva v hale jí poskytuje souhlas nejspontánnější.

Přejít do diskuze k článku