Divoká historie jednoho domu

Pan Novák, jako zcela nemajetný člověk, přišel koncem roku 1945 z vnitrozemí hledat štěstí do pohraničí, které bylo po odsunu sudetských Němců vylidněné. Dostal přidělen dekretem dům, tedy v podstatě zdarma. O hospodaření (zemědělčení) neměl, stejně jako drtivá většina přistěhovalců, ani potuchu. Proto byl pro něho spásou vznik státních statků, kde pracoval jako zaměstnanec. Muselo se mu říci: tohle dělej tak, tohle zase tak… Byl docela spokojený, oproti minulosti si velice polepšil, vždyť za tzv. první Masarykovy republiky býval věčně bez práce. Byl už postarší a tak nechal přepsat dům na syna. Synáček ovšem v roce 1968 emigroval, takže dům byl zabaven, propadl znovu ve prospěch státu. Pan Novák zůstal bydlet ve svém bývalém domě. „Komunisté mi to nejdříve dali a potom zase vzali“, takovými slovy se mi svěřil, ale že by nadával na komunisty, tož to ne, nebyl vůbec zatrpklý. Půjčovával jsem mu historické romány, byl vášnivý čtenář. Když zemřel, dům od obce koupil mladý (třeba) Novotný, pěkně ho opravil a perfektně zmodernizoval, moc šikovný řemeslník. Obecní zastupitelstvo, tehdy tzv. Místní národní výbor (MNV), bylo rádo, že se vlastnictví domu zbavilo, prodali to za cenu ročního příjmu, mzdy (kolem 30 tisíc Kč). Po převratu v roce 1989 začal Novotný divoce podnikat ve velkém a o dům přišel. Od banky si dům koupila nějaká rodina (třeba) Nových z Ostravy, na dožití v důchodu.

Jeden dům a taková spousta událostí za necelých padesát let, no není to téma přímo na román? Proč by si nemohl každý napsat román sám? Nač číst román, který si vymyslel nějaký pisatel, když vymýšlet si mohu i já dle vlastního uvážení? Možná, pokud budu mít čas a budu se nudit, se o to pokusím, ale asi ne, protože už nejméně dvacet let jsem nepřečetl jeden jediný román, vymyšlené příběhy, ač třeba kvalitně vymyšlené, mne už vůbec nebaví.

Historie domu před rokem 1945 mi není známá, ale lze si ji domyslet. Po několik staletí v tom domě přebývala a hospodařila na přilehlých polích německá rodina. Jejich život můžeme klidně přirovnat k podmínkám života v českém vnitrozemí, jediný rozdíl byl, že jedni mluvili česky a druzí německy, jinak životní poměry naprosto stejné. Obyčejní udření zemědělci, kteří, stejně jako zemědělci ve vnitrozemí, veškeré své síly a námahu věnovali na to, aby se jakž takž uživili a vychovali děti. O nějakou politiku se moc nezajímali a odsun pro ně byl docela katastrofou. Tak to by byla první kapitola věnovaná situaci německé rodiny, která se připravovala na odsun.

Nebo také můžu použít jinou verzi, že totiž s nadšením hlasovali pro připojení k říši a vzdali se českého občanství. Měli dva syny, oba byli příslušníky jednotek SS. Jeden syn padl u Stalingradu, druhý měl štěstí a vrátil se živ, a tak odsun do říše byl pro ně vlastně osvobozením, neb příslušník SS by dostal doživotí či dokonce provaz. Jejich životy drasticky semlely hrátky mocných.

V románu samozřejmě nesmí chybět nějaká milostná historka, tak třeba pan Novák se zamiloval do dcerky původních vlastníků, láska oboustranná a velice vášnivá. Jenomže (třeba) Gerta nakonec dala přednost odstěhování se už kvůli bratrovi. Takovouhle historii lásky bych se snažil napsat tak, aby při čtení čtenáři tekly slzičky po tváři.

No, odsun lze popsat tak i onak, jednou dle Bohumila Doležala jako divoký odsun a šílené bezpráví, jindy dle solidních historiků jako spravedlivou odplatu. Jedna kapitola by mohla být dle Doležala, druhá dle historiků (nikoliv ideologů!. Čtenáři vyber si, byla by to úplná postmoderna.

Podobně lze popsat i opuštění republiky mladým Novákem, což byl dle tehdy platných zákonů, trestný čin a tudíž zabavení majetku bylo právně ošetřeno. A mohlo by se popisovat také dvojím ba i vícerým způsobem, jednou dle pravdoláskařů, jako že mladý Novák toužil po svobodě a demokracii a proto uprchl z komunistického koncentráku do svobodného demokratického světa, neboť celý náš stát byl ohrazen ostnatým drátem nabitým elektřinou a hlídán vojáky pohraniční stráže. Nebo jiná verze – mladý Novák toužil zbohatnout a mít jachtu a soukromý tryskáč, což se mu podařilo a dostal se mezi bohatou smetánku, takový románek jako z Červené knihovny spisovatelky Vlasty Javořické či Popelky Biliánové. Ale ještě by byla i jiná verze, za loupežné přepadení byl odsouzen na dvacet let a potom se po něm ztrácí stopa, případně se stal bezdomovcem či distributorem drog. Různých variant by se dala vymyslet spousta.

O starém panu Novákovi a jeho manželce by se toho moc napsat nedalo. Chodili pravidelně do práce, dostali docela slušný důchod, vedli takový naprosto normální běžný, vcelku spokojený život. Byli velice šťastní, když si koupili nejmodernější výdobytek tehdejší techniky, což v oné době byla pračka (s porcelánovým šnekem) a ždímačka (Romo Fulnek), koupili si také elektrickou troubu na pečení, pak černobílou televizi a o deset let později i barevnou, do té doby poslouchali z rádia (samé elektronky) pouze dechovku a lidovky. Také my jsme si koupili s manželkou totéž a byli jsme velice spokojeni, vždyť to ušetřilo spoustu dřiny, takové praní bez pračky, to nebyla nějaká snadná a jednoduchá záležitost, byla to prostě dřina, vím ze zkušenosti, musel jsem máchat nejenom plínky, no a elektrická trouba, no to bylo něco, vždyť předtím se muselo zatopit ve sporáku značky Filakovo, naštípat třísky, donést dřevo, hlídat pečlivě teplotu, aby nebyla ani moc vysoká ani příliš nízká…

Ale přece by i tady mohla být i varianta, že jejich život byl v komunistické totalitě strašný, ba až strašlivě nesvobodný, k popisu by stačily výplody ÚSTRku a Žáčka. Přece všichni velice dobře víme, že bylo zakázáno, teď ocituji nějakého pravicového novináře z Lidovek: „mít možnost oficiálně vlastnit majetek, jezdit do ciziny bez omezení, mít svobodu projevu i svobodu po projevu (za komunistů se za „nevhodné“ názory zavíralo).“

Ono tohle se sice manželů Novákových vůbec netýkalo, vždyť dům byl jejich, co více si přát? Do ciziny by je ani ve snu nenapadlo si zajet. Co je to svoboda projevu, to vůbec nechápali, vždyť si mohli mluvit, co chtěli, svobodu projevu dle nich neměli právě lidé v „imperialistických“ zemích, kde za vyjádření názoru mohli přijít o prác,i ba i do vězení, viz neamerická činnost a třeba případ Voskovce. Neznali nikoho, kdo by byl zavřený za nějaké názory, ale za krádeže a výtržnosti, to jo, to znali takové spoluobčany.

Klidně bychom mohli také z pana Nováka, který měl akorát obecnou školu, udělat super intelektuála, který nemohl, ba měl přísně zakázáno, šířit myšlenky Heideggera a dokonce ani Patočku a Rosenberga nemohl propagovat, no a když je přesto hrdinně propagoval, byl zavřen. Takže i takovou verzi intelektuálskou by bylo možné v románu použít. Ještě by šlo přidat, že byl vrcholně naštvaný, že nemohl jezdit do ciziny bez omezení, tudíž že nemohl navštěvovat svého strýce v USA, svou tetu v Brazílii a bratra v Izraeli.

K novému majiteli, který domek koupil a jehož podnikání zkrachovalo, to už je vlastně současnost a to každý zná. Poslední majitelé z Ostravy, bývalý horník a účetní, si domek koupili až v důchodu, aby v klidu a pohodě dožili, znám je jenom tak od vidění, ale zdá se, že jsou docela spokojeni.

***

Takže historii jednoho domu máme za sebou a tak se můžeme podívat na historii trochu obecněji. Co je tedy vůbec historie? Není to snůška lží a fantastických i fanatických vymyšleností? Je opravdu historií ono popisování vzniku a zániku všelijakých říší, popisy bitev a revolucí, líčení hrdinných story všelijakých šlechtických rodů a charakteristiky ctností křesťanských biskupů a kardinálů? Vždyť to potom jsme na úrovni dětinských představ. „Jestliže chce historik řádně prozkoumat minulost, pak musí přece nejdříve strhnout masky, škrabošky a kostýmy, pod nimiž zůstávají nepoznáni ti skuteční strůjci naší historie.“ (Hoff) Zajisté oblibuji dějepis, ale (nejen) v současné historiografii je snad větší spousta pošetilostí a nesmyslů než v postmoderním umění. Historikové píší, že faraon ten a ten postavil tu a tu pyramidu a jiný faraon zase tamtu. Bertold Brecht se otázal: „Copak ti faraonové tahali kameny na stavbu?“

Historii jednoho domu jsem bral jako „romanopisec“, tedy vymýšlel jsem si, domýšlel, různě fabuloval. Jestliže ale totéž dělají historikové, tož je na tom cosi vadného, mají se buď přiznat, že píší román, a ne historickou práci, v tom případě by to bylo v pořádku, ale jestliže tvrdí, že uvádějí pouze historická fakta, tak lžou a to vědomě a záměrně. Román je román a historie je historie.

Odvážil by se nějaký solidní historik citovat ve svém díle nějaký výstup z USTRku jako doklad či faktum? Ani náhodou, to by se akorát znemožnil a zesměšnil jako třeba Karel Bartošek v Černé knize komunismu. Podobně Solženicyn, jako romanopisec je vynikající, ale jako historik nic moc, všechna jím uváděná data o počtu vězněných a zahynulých odporují přímo řádově archivům KGB a statistickým údajům.

Samozřejmě že dnes si může napsat kdo chce co chce a vydávat to jako fakta, máme holt svobodu a demokracii.

Třeba taková orální, tedy ústně vyprávěná historie je samozřejmě velice zajímavá, jenomže pokud ji nikdo nezapíše, tak je nenávratně ztracena, smrtí vypravěče zaniká i jeho vyprávění, takže pouze výjimečně se něco z orální historie zachová. Oficiální historiografie zase pracuje pouze s písemnými záznamy, ovšem většina písemností je vědomě a záměrně upravena dle pisatele, takže nalézt objektivní historickou pravdu je skoro nemožné.

Občas jsem se díval na Viasat History a nedávno tam dávali film-dokument o bitvě o Stalingrad (II. světová válka v barvě). Při sledování pořadu jsem se dověděl, že „Stalin dal průchod své pomstychtivosti a zahájil brutální ofenzívu proti německé frontě.“ Byl jsem konsternován a málem v šoku. No, co si to ten ukrutný diktátor Stalin vůbec dovolil? To se dělá? To může udělat pouze nějaký opilý mužik a barbar z Ruska. To nemohl nechat obsadit Moskvu vzdělanými a civilizovanými jednotkami SS a wehrmachtu? To pouze nevzdělaný buran odmítá přínos evropské civilizace, barbar jeden nevychovaný. Hitler přece chtěl do toho totalitního zavrženíhodného a zločinného ruského (sovětského) impéria vnést svobodu, demokracii, vládu práva, svobodu projevu a evropskou humanitu včetně lidských práv. To samé, co dnes dělají USA, chtěl už tehdy provést i Vůdce. Hitler je tedy náš kamarád, máme stejné nazírání na svět, měl naprosto stejné cíle, jaké máme my dnes – zničit komunismus! A že Rusko už dávno není komunistické, to je lhostejné. Ale bylo! A může být komunistickým zase! A je to neoliberálně demokraticky a svobodně vyřešeno.

To je přece neuvěřitelné, ten obdiv k Hitlerovi je už docela otevřeně projevovaný, jak to vůbec může dnešní televize vysílat? Kdo napadl Sověty? Nebo to Stalin napadl Německo? Zdůvodnění: no, sice nenapadl, ale chystal se, kdyby nezaútočil Hitler, Stalin by určitě zaútočil, proto Hitlerův útok byl nutností. Prý je kdesi doznání nějakého sovětského důstojníka, který dosvědčil, že Stalin při příležitosti vyřazení důstojníků před nimi pronesl, že jestliže nás Hitler nenapadne letos, tak příští rok napadneme Německo my. Takže Hitler akorát předešel Stalina.

Takové svědectví je skutečně dokonalý podvrh, přece žádný velitel nikdy a za žádných okolností nepronese ani před svými důvěrnými kamarády, že ten a ten den zaútočíme, to je přece naprosto nelogické, a Stalin nebyl nějaký duševně omezený člověk. Podobná historická data uvádějí Poláci, když dokládají, že v bitvě u Varšavy vidělo šedesát vojáků Panenku Mariu s mečem, a slavnostně to s prsty na Bibli odpřisáhli, takže je to fakt.

Tož takhle se dělá historie? Děkuju, nechci!

Prý rozhodující vliv na ukončení II. světové války mělo vylodění spojeneckých jednotek v Normandii, což se uskutečnilo 6. června 1944. Spojenci tedy válčili necelý rok – sedm měsíců v roce 44 a čtyři měsíce v roce 45, celkem 11 měsíců.

Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941. Sověti válčili málem čtyři roky, celkem 3 roky a 11 měsíců.

Otázka, na níž se neodpovídá, zní: Proč až tak pozdě otevřeli spojenci druhou frontu? Odpověď může znít, že bylo potřebné pro spojence nechat vykrvácet Sovětský svaz, tvrdilo se dokonce, že z té války se Sověti nevyhrabou a nezotaví ani za dvacet let. Dalším důvodem proč byla otevřena konečně II. fronta, je skutečnost, že v té samé době se už Rudá armáda blížila k Visle a k Varšavě a kdyby se druhá fronta neotevřela, Stalin by bez problémů došel až do Španělska, což by bylo pro spojence docela nemilé. (A nějaké to válčení Rommela v Africe bylo na úrovni či mělo stejný efekt jako boje o nějaké maloměsto v SSSR.)

Zde se tedy musíme důrazně ptát, komu takové zkreslování faktů vyhovuje a kdo z toho má prospěch? EU a USA už otevřeně podporují fašisty a nacisty nejenom na Ukrajině. Takže máme se na co těšit, už to nebude nějaký zamlžený neofašismus či neonacismus, nýbrž bude neskrývaně úplně stejný jako za Hitlera, z něhož se stane obdivuhodný hrdina a bude zařazen mezi svaté.

Zkreslování historie není pouze nějaké neumětelství, kdepak, je to perfektně propracované. Intelektuálové se snaží, málem by se přetrhli v překrucování skutečnosti. Intelektuálové, tedy spíše ti, co se sami do role intelektuálů pasovali, se dnes dokonale odkopali a všichni už vědí, co je to za nemorální a nečestná svoloč, která se vždycky, jak dokazuje historie, přidá až k vítězům. Evropa konečně odkládá kostýmy demokracie, masku lidských práv, škrabošku svobody a ukazuje se ve své pravé podobě. Myslím si, že okolní svět se ani moc divit nebude, vždyť on to ví už dávno.

Zanedlouho, za pár dnů, se bude slavit výročí tzv. sametové revoluce, to zase budou disidenti pět oslavné ódy sami na sebe, na to jak všichni srdnatě bojovali proti komunismu, jak nastolili svobodu a demokracii. Poslechneme si také obrovské spousty oslavných tirád na důsledné dodržování lidských práv, jako je třeba právo spát pod mostem a právo mít hlad. S určitostí mohu tvrdit, že do pěti let budou projevy k výročí 17. listopadu úplně jiné než letošní, takže je naprosto zbytečné se dnešní situaci podivovat a rozčilovat se. Dnešní stav je v podstatě normální a běžný, jak to také dokazuje úryvek z dopisu starého více než dvě stě let.

Lieselotte, vévodkyně z Orléánu, četla dějiny Ludvíka XIV., na jehož dvoře žila, a napsala své přítelkyni, že píší-li se takové lži o tom, čeho jsou pamětnice, jak to asi vypadá se vzdálenou minulostí? Historie je vylhaná jako román, rozdíl je v tom, že román je zábavnější.