Dojmy, fakta a informační zdroje

Říká se, že pokud někdo vydává za fakta své dojmy, názory a představy, pak diskuse s ním je už jen ztrátou času. Jenže, jak noha běhu života ukazuje, až tak jednoduché to ale vůbec není.

V internetové komunikaci se občas vyskytují zajímavé a docela úsměvné chvíle. Například, když autor článku na webu, nebo i jen pouhý diskutér blogu v debatě napíše nějaké své názory, dojmy, teorie, výmysly, dogmata náboženské víry či jiné představy a fantazie – a následně to klidně odprezentuje s takovou suverenitou, jako by šlo o jednoznačná fakta. Ačkoliv mne v té souvislosti napadá například i onen diskusní specialista OM a přeborník na „dojmová fakta“ o ČR, jinak též pán z Kanady s ženským nickem Dana, tak zrovna jeho právě v tomto smyslu nyní pitvat nehodlám, nýbrž podívám se na věc trochu obecněji.

Když si to shrneme, tak podobně jako někdo píše dojmy jako fakta, jindy naopak jiný človíček napíše fakta jasná a nesporná, ale poněvadž jsou ty zprávy pro někoho z názorové protistrany nepříjemné, tak ten fanda protistrany na tom prvním človíčkovi okamžitě požaduje vidět, slyšet, číst a znát identitu jeho zdrojů a zdrojů zdrojů právě od těchto zpráv. A přitom opět – nemusí jít o nic víc, než o pouhé internetové povídání či jen o výměnu názorů.

Když ale napíše naprostý a informačně daleko výbušnější výmysl novinář profesionál, píšící za peníze v režii známého vydavatele, a když to napíše v tištěném oficiálním médiu, nebo to dokonce řekne v rozhlase či v televizi a odmítne přitom zveřejnit „svůj zdroj“, protože on je přece povinen podle jakéhosi kdesi kýmsi vymyšleného a tím už i údajně právně existujícího práva „svůj zdroj chránit“, pak už dál zdroj takových zpráv – si na něm nikdo požadovat netroufne.

Jak a proč je vlastně toto možné? Inu, snad právě proto, že ten chytrý profesionální žurnalista by jen málokdy tak hloupě napsal, že to či ono se tam a tam a zrovna jen tak a tak stalo, ale že zveřejní, že právě tuto informaci mu kdesi jaksi jen ten „jeho zdroj“ jaksi kdesi sdělil. Potom ale přece – a to dá člověku rozum – novinář tudíž jen následně zreprodukoval sdělení svého zdroje, čili je to sdělení někoho jiného, než je on sám. A je to.

A proč to ten náš bodrý žurnalista právě takhle udělal? Inu prý a údajně jen proto, aby ta zpráva, kdyby náhodou skutečně a vážně byla pravdivá, aby ta událost jen tak nezapadla a naopak – v zájmu neutajování věcí a vzhledem k „demokratickému“ právu o přístupu (nejen) méédií k informacím – pro veřejnost komunikačně utajena nezůstala. Ach jo(ch), jak dojemná je ta naše informačně-komunikační a demokraticky explozívní doba …

Tak vida, když dva dělají totéž, vůbec to není totéž. Také je pozoruhodné, že v určité kategorii situací a osob jen postačí zašermovat pojmem „práva na informace“ – a po zdrojích a motivaci se už nikdo neptá. Jako by najednou už vůbec důležité nebylo, kolik je v nějaké zprávě lží nebo pravd, ale naopak jako by záleželo jen na tom, jak ta zpráva vyzní a jaké politicko společenské účinky to potom vyvolá. A proč? Inu proto, že nejen dělat vědu, ale zejména „dělat méédia a propagandu“, to není jen tak, ale je to přímo věda – naopak.

Ostatně, vždyť už kdysi dávno jeden historicky významný čínský politik pronesl výrok, že vůbec nezáleží na tom, jakou barvu kočka má, ale že je především důležité vědět, jestli dobře chytá myši. Nu a že právě v současnosti propaganda ruských médií velice účinně na internetu chytá „informační“ myši propagandy západoevropsko-americké, to se velmi dobře také ví a spolehlivě pozná například právě kvůli té kavko-horské, mitrofanovsko-peheovské nebo kalouskovsko-gabalovské hysterii a přímo zoufalé bezmocnosti. Hysterii, které naše kolaborantská propaganda už pěkných pár posledních měsíců velmi zřetelně propadá.

Nuže právě proto, milý čtenáři, svůj zdroj naschvál ani já teď rovněž nesdělím. Je přece mou povinností své informační zdroje opečovávat a úzkostlivě si je chránit. Ale jedno přece jenom prozradím: Putin, Kreml, ÚV KSČM, ba ani Hrad a prezident Zeman mým zdrojem pro tento článek opravdu, ale opravdu nebyli.