Ačkoliv k církvi to Dorothy silně táhlo už od dětství, najednou vůči ní překypovala kritikou: „Neviděla jsem nikdy člověka“, píše později, „který svlékl svůj plášť a dal ho chudému, neviděla jsem nikoho, kdo pořádal hostinu a pozval na ni slepé a chromé…“ Přinášíme překlad článku Dorothee Sölle o Američance Dorothy Day, služebnici Boží, kterou papež František zmínil při své návštěvě USA.
Nejraději bych psala o Dorothy Day jako o svaté. Co znamená slovo „svatý“? Myslím, že „svatost“ je náboženský výraz pro to, co ve filosoficko-politickém jazyce nazýváme „radikálností“. Není tím míněna askeze ani únik ze světa či nějaká mimořádná mravopočestnost, nýbrž důsledné hájení spravedlnosti, vášeň pro život a neochvějná láska.
Dorothy Day se narodila v roce 1897 v New Yorku, poblíž Brooklynského mostu. Její rodina žila nuzně, často se stěhovala; do Kalifornie a pak do Chicaga, kde Dorothy v roce 1914 ukončila vyšší střední školu a díky stipendiu mohla navštěvovat univerzitu.
Nablízku sociálně vyloučeným
Ačkoliv k církvi to Dorothy silně táhlo už od dětství, najednou vůči ní překypovala kritikou: „Neviděla jsem nikdy člověka“, píše později, „který svlékl svůj plášť a dal ho chudému, neviděla jsem nikoho, kdo pořádal hostinu a pozval na ni slepé a chromé…“ Tenkrát byl ve Spojených státech amerických obvyklý desetihodinový pracovní den, pouhých osm procent amerických dělníků bylo organizováno v odborech. „Moje srdce bilo pro ty neznámé ženy v Nové Anglii, které vedly první stávku, aby osvobodily dělnice a děti pracující v továrnách na tkaní bavlněných látek.“
Stává se členkou socialistické strany, později komunistické strany. Přerušuje univerzitní studia, vrací se do New Yorku a pokouší se o práci žurnalistky. V listopadu 1917 vláda zakazuje marxistické noviny. Novinářka Dorothy Day je bez práce. Ve Washingtonu se připojuje k protestnímu pochodu bojovnic za práva žen a je zatčena. Později píše o tomto svém prvním uvěznění: „Tato rána se nikdy nezhojí, nikdy nebudu moci zapomenout, jak hluboko může člověk klesnout v zacházení se svým bližním…“
Ti, kdo rozsévali v slzách…“
Tehdy požádala Dorothy Day o Bibli a přečetla ze Žalmů: (pozn. Žalm 126): „Ti, kdo rozsévali v slzách, s jásotem budou sklízet.“ Její komentář zněl: „Jestliže věříme v to, co děláme, když protestujeme proti brutalitě a bezpráví, pak je to, jako bychom zasévali semena a očekávali sklizeň, která bude následovat.“
Objev radikálního Ježíše
Její pozornost se obrací k Ježíšovi z Nazaretu a vidí ho trochu jinak než církev: Ježíš byl dělník. Radikálka objevuje v Ježíšovi radikála. Postupně v ní uzrává rozhodnutí stát se katoličkou. Svěřuje Tamaru, svou malou dcerku, do péče sestry a vyhledá církev, aby se připravila na přijetí katolické víry. Z vlastní vůle se dá pokřtít. Od své konverze až do konce života bude denně navštěvovat mši a mnoho hodin stráví na modlitbách.
Catholic Workers
V roce 1933 zakládá spolu s Petrem Maurinem hnutí Catholic Worker, což znamenalo především vývařovny polévek, hostince a vydávání novin.
Catholic Worker je křesťanský životní styl; hnutí občanské neposlušnosti; pokus nekapitalistickým způsobem definovat práci a dělbu práce. Rozvíjí filosofii práce a chudoby.
„Musíme sami být tím, co očekáváme od druhých“ – to je jedna z osobních zásad lidí z Catholic Worker. Sdílet materiální, duševní a duchovní vlastnictví s druhými a především sdílet to nejcennější: náš čas – to patří k mystickému chápání chudoby; velmi jasná mystika proměňující se v každodenní praxi.
Dlouhá osamělost
Radikální kritika systému, který stojí na námezdní práci, na vězení a na válce, přivedla Dorothy Day ke konverzi. Její autobiografie bolestně a zřetelně odhaluje hlubokou touhu něco nebo někoho nade všechno milovat a ctít.
Dorothy Day byla v každém případě katoličkou, pro mnoho lidí (i pro mě) byla až příliš katolická. Není však pochyb o tom, že zůstala zároveň anarchistkou; že byla čím dál tím zbožnější a čím dál tím radikálnější. Teprve po její smrti jsem zjistila, čím na mě zapůsobila nejhlouběji.
Jako každý člověk, který žízní po spravedlnosti a pokoji, se také ona dostala do fáze naprostého vyčerpání sil, absolutního zármutku a bolesti. V té době se stáhla do sebe. Plakala celé hodiny, celé dny. Když jsem o tom slyšela, pochopila jsem lépe, co je pacifismus; co znamená modlitba uprostřed nejhlubší prohry; jak nás duch utěšuje a zároveň přivádí k pravdě, jak nežít na účet druhého.
Protože celé dny plakala, znamená pro mě útěchu i zdrcenost zároveň; ale pokládám za zvlášť významné to, že neustále opakovala: „Celá cesta k ráji je rájem“, už nyní.
Převzato z Umlaufovin
