Evropa bez domova: Jaká bude nová Evropa ve vztazích k Rusku

Několik událostí poslední doby, prakticky spolu nesouvisející, předznamenávají přechod Evropy do jiné vývojové fáze. Jaká bude, to zatím nikdo nedokáže předpovědět. Ale epocha, kterou by bylo možné nazvat „výstavba celoevropského domu“ podle výkresů předložených hned po studené válce je završena.

Volby na Ukrajině skončily neočekávaným výsledkem, a nemenší dojem, než osobnost nového prezidenta, učinil propad jeho předchůdce. Porošenko, ať už si o něm myslíme cokoli, představoval určitý politický světonázor a zacílení pro zemi: Za každou cenu od Ruska na Západ!

V další zemi společného sousedství, v Moldávii, také došlo k malému zázraku, když zapřísáhlí oponenti, rozdělení podle linie „Pro Rusko – pro Evropu“, spojili svoje síly, aby se zbavili magnáta, který si privatizoval stát. Toto spojení podpořily Moskva, Brusel i Washington.

Parlamentní shromáždění Rady evropy (PACE), které na všech úrovních během pěti let kázalo Rusku, že z nejrůznějších důvodů – od hodnotových po procedurální – se nijak nemůže do tohoto ušlechtilého shromáždění vrátit, najednou, během pár neděl otázku vyřešilo.

Hromadné protesty v Gruzii vyprovokované nepovedeným zjevením se ruského hosta v tamním parlamentu nevedly k další propagandistické kanonádě s účastí Ruska, EU a USA, ale k neochotnému krčení rameny ve smyslu „co to tam zase mají?“.

Co se to děje? Začalo dlouho očekávané sblížení Ruska s vedoucími evropskými zeměmi po dlouhé krizi? To sotva. Zkrátka se mění sama politicko-ideologická struktura Evropy.

Solidní Evropa

Klíčem k pochopení procesu je ostrá replika francouzského prezidenta Macrona po 20 hodinách pokusů o neúspěšný výběr nového vedení evropských struktur 1.července: „Máme nejvyšší čas na k zásadní změnu pravidel. Dokud nezreformujeme to, jak fungují naše mezivládní struktury, nebudou nás brát na mezinárodní úrovni. Nebudou nás brát naši vlastní občané, a o nějakém rozšíření EU nebude možné ani pípnout… Působíme dojmem, že Evropa je čímsi nesolidním“.

„Solidní Evropa“ byla nosným elementem konstrukce, která se začala (jak se zdálo, úspěšně) budovat po studené válce. Evropa, která přežila katastrofy 20.století a poučila se z nich, se stává vzorem, ne-li prototypem politického zřízení pro celý svět. To nebyla jen slova. Studená válka skončila ve znamení dvou hesel, obě, mimochodem, pocházela z Moskvy – od Michaila Gorbačova: „Nový světový řád“ a „Společný evropský dům“. V chápaní posledního sovětského generálního tajemníka a jeho přívrženců, měl „nový světový řád“ vzniknout cestou spojených úsilí bývalých protivníků na základě rozumné konvergence. Tedy slití, ale v žádném případě pohlcení, rovnoprávné společné vytváření.

„Společný evropský dům“ se prezentoval jako přirozené jádro onoho řádu. Naprosto logicky byla Evropa symbolem a hlavní arénou antagonizmu druhé poloviny minulého století. A kdo, když ne ona, má ukázat příklad překonání konfrontace – Pařížská charta a další. Potom se zhroutil SSSR a „nové politické myšlení“ odešlo do pokladnice utopií minulosti. Ale oba základní pojmy zůstaly – jen se jejich významovým naplněním zabývali jiní. „Nový světový řád“ si přisvojil George Bush starší, který ho chápal jako čelné postavení USA ve změněném světě. Zajímavé je, že se režim nového řádu nikde zvlášť nekonkretizoval, nebyl tedy předložen podrobný design – americké vedení, a hotovo.

Zato „velká Evropa“ byla velmi konkrétním projektem, na rozdíl od spíš abstraktního popisu „společného evropského domu“ období Gorbačova. Za její osnovu se považovaly euroatlantické instituce – EU a NATO. Jejich postupné rozšíření na Východ mělo vytvořit ideově-politickou a právní základnu evropského režimu. Cestou buď vstupu zemí do jejich organizací, nebo jejich připojení k nim cestou asociace, nebo nějakých dalších forem přijetí bruselských norem a pravidel. Mezi ony „formy přijetí“ patřila mimochodem i Rada Evropy (CE). Členství v ní se v 90.letech považovalo za vstupenku do „slušné společnosti“.

Od vnějšího k vnitřnímu

Popisovat znovu, co se dělo dál, není třeba. Proces expanze euroatlantických institucí v jednu chvíli narazil na nepřekonatelné překážky. Vzdor Moskvy byl jen jednou z nich, i když tím nejviditelnějším. Ať je to jak chce, v polovině tohoto desetiletí se Evropa střetla s natolik vážnými problémy uvnitř samotné „základny“, v centru projektu, že otázka starosti o cokoliv kromě sebe samých sama od sebe odpadla.

Symbolická je časová shoda dvou ostrých krizí v Evropě: Ukrajinské let 2014-15 a migrační roku 2015. Euromajdan, intenzivně podpořený EU, se měl stát symbolem životaschopnosti evropské myšlenky. Bylo to nanejvýš důležité, ale nejen z hlediska rozšíření evropského vlivu, ale především v souvislosti se skepsí šířící se EU samotnou. Nakonec došlo k opačnému efektu – měkká síla EU narazila na naprosto tvrdou se strany Ruska. A na to ani Evropa, ani Západ jako celek, nebyly připraveny, což vyvolalo strach a frustraci.

Migrační krize, provázená optimistickými slovy Angely Merkelové „My to zvládneme“, uvedla do pohybu hluboké nacionalistické vrstvy v evropských společnostech, což se v plné míře projevuje právě teď, kdy vrchol přívalu dávno opadl. Zvládnout to, jak plánovali, se jim nepodařilo.

Volby do Europarlamentu potvrdily novou realitu. Její smysl není ve vítězství protiunijních sil, jak se mnozí obávali, ale v rozdrobenosti politického pole, která ztěžuje jeho řízení. Na což si také Macron stěžuje po jednáních s nekonečným množstvím účastníků, kterým je nutné naslouchat a brát je na vědomí. Podle všech příznaků to je teprve začátek, a EU čeká plnohodnotná transformace, přičemž nikoli nutně plánovitá. Mnohé bude probíhat spontánně a samovolně.

Změny KPI*)

EU se na léta noří do řešení svých vnitřních problémů. Energie přání a zdrojů pro to, aby se zabývala vnějším obrysem, podstatně ubude. Hlavním úkolem je minimalizace rizik a nákladů, vyplývajících ze „sousedství“, ať z jihu, kde EU vůbec není hráčem, nebo z východu. Odsud ty vyjmenované změny.

Ukrajinu budou podle možnosti tlačit k méně konfrontačnímu statu quo s Ruskem, což odpovídá vůli voličů. Ekonomické dividendy z asociace s Kyjevem EU už vyčerpala a politické už skoro nezbyly.

Moldávie: Pokus o návrat aspoň nějaké akceschopnosti státních institucí, aby to zvládaly samy. Vypadá to tak, že starost o souseda definitivně přeloží na Rumunsko. Pro ně to je důležité, zatímco pro ostatní ne.

Gruzie: Cosi zeměpisně vzdálené není prioritou.

Všechny vyjmenované případy se nerovnají úplné ztrátě evropského zájmu, nejspíš přecházejí do jiné kategorie. V logice „velké Evropy“ země „sousedství“ byly dostatečně významnou částí projektu, protože za jeden z KPI, důležitých pro stabilitu velmi podstatné části projektu, se považovalo neustálé rozšiřování „evropské sféry“. Odsud pramení boj, protože Rusko stále reagovalo – a čím dál ostřeji – na to, co považovalo za svoje další vytlačování do hloubi Eurasie.

Teď se motivace změnila. EU přechází do obranné pozice, řečeno jazykem zaoceánského spojence: „EU first!“ To není izolacionalismus, ale pragmatismus, který v případě EU jako integrační sdružení, postavené na souboru hodnot, znamená přehodnocení ideové báze a prudké snížení přání nepředvádět sílu, mj. i měkkou.

Rada Evropy (CE) – nová role

V této souvislosti je zajímavý případ PACE. Jak v Rusku, tak i na Ukrajině rychlou změnu pozice Shromáždění obvykle vysvětlují penězi. Každoroční třicetimilionový příspěvek Ruska skutečně není malý. Vztahovat vše na peníze však znamená zjednodušení. Odchod Ruska z PACE, který by byl nevyhnutelný bez vrácení práv delegace, by v perspektivě celou organizaci připravil o smysl její existence. Převážná většina členů CE patří do EU nebo jsou k ní přidruženy (jako Balkán). Arménsko-ázerbajdžánské, nebo dokonce ukrajinské problémy jsou příliš malé, než aby jim byla věnována pozornost tak velké struktury. V CE jsou dva státy, jejichž účast ji naplňuje reálným obsahem – Rusko a Turecko. Právě ony jsou pravidelnými „potížisty“. Odchod Ruska by se stal precedentem, který by se případně mohl pokusit využít i Erdogan.

Přijmeme-li hypotézu o zakuklování EU, tak proč by měla Evropa nechávat Rusko v této organizaci, která hrála významnou roli v předchozí extrovertní etapě? Dekonstrukce „evropského domu“ znamená jinou situaci v Evropě, daleko chaotičtější. Komunikace různých segmentů „evropského světa“ musí být nějak vyladěna, tím spíš, že na rozdíl od studené války jasná struktura konfliktu nebude, ale nejspíš bude proměnlivá.

Dříve se za základní nástroj považovala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), založená současně s Helsinským závěrečným aktem a Pařížskou chartou pro novou Evropu. Ta ale dávno ztratila akceschopnost, protože nynější situace nepřipomíná ani období rozdělení Evropy 70.- 80. let, kdy se objevila OSCE, ani „velkou Evropu“ let 90. a dvoutisících.

Vojensko-strategické a humanitární „koše“, jejich návaznost byla objevem účastníků helsinského procesu, v současné Evropě nefunguje. Přesněji – funguje naopak. Především záměna hodnotového hlediska vojensko-politickým – opatření ozbrojených „pěstí“ humanitárním „dobrem“ (od tažení proti Jugoslávii a dál) vedlo k fatální krizi důvěry k „velké Evropě“.

Dnes je Evropa vojensky nesamostatná, ale současně i neprvořadá pro nadřazeného kolegu (USA). A hodnotová, humanitární stejnorodost o kterou se snažili od 90. let, se neuskutečnila. Zpočátku kvůli problémům s postkomunistickým prostorem, a potom ještě klopýtla o růst nacionalismu a nativismu v Západní Evropě a zjevný světonázorový rozchod Starého a Nového Světa.

Rada Evropy může překvapivě kandidovat na roli, kterou dříve plnila OSCE – jedinou platformu, sdružující všechny a předpokládající nejmenšího společného jmenovatele. Ale nyní nikoli k přinucení členů k nějaké normě, ale pro hledání společného jazyka v podmínkách stále větší rozdrobenosti Evropy.

Strategické dialogy, pokud se obnoví, bude Rusko stejně vést s USA, ale pro celou zbývající Radu Evropy naprosto vyhovuje, mj. i proto, že Washington s jeho nynějšími svéráznými manýrami tam není.

Pud sebezáchovy

Neobyčejné události poslední doby, to je začátek nového období, které si znovu vyžádá sebeurčení. Především se to týká zemí „společného sousedství“, které si zvykly cítit se jako objekty ostrého boje, být ve středu zájmu, kde politika znamenala stálou „geopolitickou volbu“. Což často bylo náhražkou strategie vlastního rozvoje.

Pokud jde o vztahy Ruska s EU, tak je čeká období, kdy jakékoli ambice jsou nejspíš neaktuální, ale dominovat bude snaha o snížení nákladů a rizik. Přinejmenším předtím než globální překreslení krajiny, které probíhá jak na globální scéně, tak i uvnitř všech významných zemí, nepovede k objevení se aspoň obecných rysů pro budoucnost. Dům už stavět nebudou. Ale možná, že se aspoň obejdou bez opevňovacích staveb.

Fjodor Lukjanov je šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ od jeho založení v roce 2002. Předseda prezídia Rady pro zahraniční a obrannou politiku Ruska (od roku 2012), profesor, vědecký ředitel mezinárodního diskusního klubu „Valdaj“.

Zdroj: Global Affairs

Překlad: st.hroch 190714

*)  Key Performance Indicators (KPI) – ukazatelé činnosti objektu (podniku), které pomáhají organizaci s dosažením strategických a taktických cílů