Friedmanova mírová mise

Reklama


Britské listy publikovaly překlad referátu George Friedmana o ruském vidění sankcí a ukrajinského konfliktu. Friedman se v Moskvě sešel s řadou ruských odborníků na mezinárodní vztahy a velmi otevřeně s nimi diskutoval rozdílné pohledy Kremlu a Washingtonu. Ne propagandu. Ne anexi Krymu, sestřelení MH17 nebo ruskou invazi, ale reálné geopolitické zájmy obou zemí. Až by se jeden zeptal – proč to neudělal dřív, než začali umírat lidé? Jeho referát je zajímavý a směrodatný z mnoha důvodů.

Zasvěcenější budou umět přesněji zařadit George Friedmana do kontextu zahraniční politiky USA. Bývalý analytik CIA si založil soukromou zpravodajskou a analytickou službu Stratfor, kterou mnozí označují za Friedmanovu privátní CIA. Její analýzy a strategická doporučení mají v privatizované zahraniční politice USA váhu. Již v březnu, kdy se ještě válka na Ukrajině zdála nepředstavitelná, narýsoval její strategii: na bitevních polích (battlegrounds) Ukrajiny a Moldávie ji vybojuje aliance Visegrádských bitevních jednotek (Visegrad battlegroups) pod vedením Polska, Rumunska a Arménie.

Přes slibný začátek se však Rusko k přímé vojenské intervenci nemělo. Navíc proti všem očekáváním projevily ausgerechnet tři ze čtyř visegrádských států, Maďarsko, Slovensko a ČR, disidentskou neochotu s Ruskem válčit a časem nejspíš opadne i počáteční polské nadšení. Pobaltské státy ani se silami rychlého nasazení NATO nepředstavují srovnatelnou alternativou k bezmála šedesátimilionové Visegrádské skupině. Sankce proti Rusku nevykazují očekávaný efekt a další eskalace naráží na neochotu řady dalších evropských států, kde již naopak zaznívají hlasy po jejich ukončení. Friedmanova březnová strategie zjevně nesplnila očekávání. Jediným hmatatelným výsledkem jsou tisíce mrtvých, rozklad Ukrajiny a rostoucí evropská nedůvěra k americké zahraniční politice.

Z jeho referátu nevyplývá v jaké pozici rozhovory v Moskvě vedl, zda jako soukromý zpravodajec a stratég nebo v neoficiálním pověření nějaké části americké administrativy. Vcelku lze ale soudit, že cílem bylo hledat řešení jak vybruslit z patové situace. Řadu jeho závěrů lze vnímat právě v tomto pohledu.

Ve všech hlavních bodech přinášejí vystřízlivění. Američané a Evropané si dělají iluze o dopadu sankcí, Rusové nereagují na ekonomický tlak stejně jako lidé na Západě. Putinova pozice je bezpečnější, než jsem se domníval. Rusové nebudou vyvolávat nepokoje v Pobaltí ani Moldávii a nepodniknou žádnou vojenskou akci na Kavkaze. Spojené státy a Evropa mají potíže s pochopením obav Ruska. Rusko má potíže s pochopením obav Ameriky. Obavy obou jsou reálné a legitimní.

Pokud by měl Friedman na americkou politiku vliv (a bez něho jistě není), bylo by snad možné si konečně poněkud oddychnout a očekávat postupnou deeskalaci ukrajinského vojenského konfliktu a eskalaci hospodářského. Tím ovšem problém nekončí. Má také nějaký počátek, důvody, které k jeho vzniku a eskalaci vedly a ze kterých mohou počít jiné, případně ještě ničivější konflikty jindy a jinde.

Friedman se snaží svým ruským partnerům strategický přístup USA otevřeně a přátelsky vysvětlit. Spojené státy sledovaly po celé uplynulé století jediný cíl: zabránit vzniku jakéhokoliv výlučného hegemona, který by byl schopen využít západoevropskou technologii a kapitál a ruské materiální a lidské zdroje … Pro Spojené státy a přinejmenším pro některé evropské země tudíž není iracionální snažit se uplatňovat na Ukrajině svoji moc.

Že ruské partnery pro americké cíle nenadchl, nepřekvapí. Nevím ani jakou reakci očekával, když jim takhle otevřeně oznamuje, že Rusko má v zájmu USA zůstat na věky izolovanou zaostalou zemí a že v tom USA spatřují dostatečně racionální důvod uplatňovat na Ukrajině svoji moc.

Jenomže se to netýká pouze Ruska. Strategické cíle Spojených států ve Friedmanově podání jsou v rozporu také se strategickými zájmy Evropské unie.

A to hned několikrát. Ne, že by bylo evropským strategickým zájmem stát se nějakým výlučným hegemonem. Alespoň doufám, že po dvou světových katastrofách už v žádných evropských hlavách hegemoniální fantazie nestraší. Desítky miliónů mrtvých, rozbombardovaná města, vypálené vesnice, koncentrační tábory, genocidy, masové hroby, kolony raněných, uprchlíků a zajatců, hlad, bída a rozvrat snad již Evropu z myšlení v hegemoniálních kategoriích jednou provždy vyléčily. Tahle zkušenost USA dosud chybí. Podnikají vše, aby ji nabyly.

Strategickým cílem Evropy vyplývajícím z tisícileté těžce zaplacené zkušenosti není hegemonie, ale spolupráce. Vzájemně prospěšná mírová spolupráce napříč kontinenty. Je politováníhodné, že s ideou společného domu od Lisabonu až po Vladivostok nepřišel jako první některý z politiků EU, která ji má na svém vývěsním štítu, ale právě Vladimír Putin. Překvapivé to není. Rusko si společnou evropskou zkušenost vychutnalo v míře nejvyšší.

Využít západoevropskou technologii a kapitál a ruské materiální a lidské zdroje je strategickým zájmem Evropy, Ruska i USA. USA si do toho ovšem projektují ohrožení svých vlastních hegemoniálních ambicí. Byly by na místě takovéto friedmanovské mise a vysvětlovat Američanům, že evropským ani ruským cílem není destabilizace jejich pozic, ale naopak stabilizace a posílení celého západního světa – a to i v jejich vlastním zájmu.

A již vůbec není ve strategickém zájmu Evropy, aby se Spojené státy a přinejmenším některé evropské země snažily uplatňovat svoji moc na jejím území. Zejména pak ne takovými prostředky jako v Jugoslávii nebo na Ukrajině, které jsou bezprostředním ohrožením evropské bezpečnosti.

Žádný zodpovědný evropský politik přitom nemůže přehlédnout, že se uplatňování moci USA a některých evropských zemí neomezuje na Rusko, které ještě mohou USA vidět, jak Friedman vysvětluje, jako svého potenciálního rivala, ale i na spřátelenou Evropu. Ještě před rokem zavládlo zděšení nad zjištěním, že americké tajné služby odposlouchávají evropské politiky. Špehování přátel je nepřijatelné, tvrdila energicky Angela Merkel. Od té doby se musela sama seznámit s docela jinými přátelskými praktikami – jiné vysvětlení její podpory uplatňování moci USA v Evropě a proti ní stěží nalezneme.

Ostatně jakoby USA v posledních měsících a týdnech odhodily poslední ohledy na atlantické spojenectví a začaly uplatňovat moc otevřeně i proti disidentským partnerům z NATO. V říjnu vyhlásily sankce proti několika maďarským politikům, zdůvodňované korupcí. Záminka je více než nevěrohodná, v tabulce Transparency International zaujímá Maďarsko 47. místo ze 174 zemí. Korupčnější je jak Česká republika (53), tak i Slovensko (54), o Itálii (69) nemluvě. Maďarsko je ovšem díky svému vnitropolitickému vývoji z visegrádských disidentů nejslabší, což vysvětluje i nulovou reakci Bruselu na otevřeně nepřátelský akt vůči členovi EU.

Česká republika je díky své nekalkulovatelné zahraniční politice, hospodářskému zaostávání a prezidentovu hulvátství druhým nejslabším cílem. I když pomineme očividně pochybné spiklenecké teorie, při souběžných demonstracích proti Zemanovi v Česku a Orbánovi v Maďarsku se asociace s majdanským vývojem přehlédnout nedají. Pražské velvyslanectví USA podíl na nich dementovalo, budapeštské je na svých stránkách inzeruje.

Šíření americké demokracie ohněm, mečem a oranžovými revolucemi (podle jiných naopak výroba nepřátel) je ovšem zadáním americké Národní nadace pro demokracii. Po MaCainovi se na adresu České republiky nedávno vyjádřil i její šéf Carl Gershman v deníku Washington Post. Oznámil, co vaše země potřebuje pochopit, pohrozil, že pokud zůstanete neutrální, zaplatíte za to svou cenu a naléhavě upozornil, že ti, kdo jsou za novou koncepci zodpovědní, jsou dál na svých místech. Takhle důrazných instrukcí se nám už bezmála půlstoletí nedostalo.

A protože ani McCain s Gershmanem nemluví do větru a česká vláda nejspíš opět nebude ochotna svou politiku urychleně napravit, potrestat viníky ani odstoupit, k předvídání dalšího vývoje žádné konspirativní teorie nepotřebujeme. Polarizace společnosti kolem lidských práv, Havlova odkazu, Zemanových výroků, protiruských sankcí, putinovské propagandy a třeba Wonkovy památky bude dál eskalovat, až se zkonsoliduje klika nových energických normalizátorů a chopí se moci. Zda mezi nimi bude i Babiš? Nevím, skoro bych si nemyslel.

Až sem se polarizovali také čtenáři tohoto textu. Jedni se opět rozhořčili, jak se to tomu Putinovi nakonec podařilo, druzí mi poděkují, že jsem popsal, co beztak tušili. Jenomže polarizace je přesně to, co vede ke katastrofě a Ukrajina není zdaleka prvním ani posledním příkladem.

Když už jsem tu paralelu nakousl, skutečnou příčinou někdejší invaze nebyl ani tak obrodný proces sám jako neschopnost tehdejších představitelů ho komunikovat. Sověti si do něho projektovali stejná ohrožení, jako dnes Američané. A naše vedení bylo tak zaujaté pouze sebou samým, že logické a racionální obavy spojenců nejen nevyvracelo, ale svou vyhýbavostí a lavírováním je v nich ještě utvrzovalo.

Friedmanova mise je sice opožděným krokem, nicméně správným směrem. Nepodařilo se mu přesvědčit Rusy o racionalitě amerického uplatňování moci na Ukrajině ani Američany, aby od něho upustili. Výsledkem je pouhé zjištění, že obavy obou stran jsou reálné a legitimní. Nicméně může být dobrým základem, aby společně začali hledat takový modus, který by vzájemné obavy oslabil. Tak jako v šedesátých letech po opakovaných krizích na hraně nukleární katastrofy.

A my? Hrozí nám do té doby eskalace podobně jako na Ukrajině? Jak to ale má kdo vědět? Před téměř půl stoletím zkrachovala vojenská intervence na tom, že se národ polarizovat nenechal. Zradili a zlomili ho teprve jeho vlastní vůdcové.

Vídeň, prosinec 2014 

Napsáno pro Novou republiku, odkud převzato se souhlasem autora

Přejít do diskuze k článku