Globalizace proti planetě. Fenomén BRICS

Reklama


globální financialismus – to je jak agónie kapitalismu, tak i přerozdělení cílené na postkapitalistickou budoucnost.

Po čase přináším překlad zamyšlení populárního ruského historika, spisovatele a ředitele Ústavu strategických analýz, Andreje Fursova. Text je součástí jeho nedávné přednášky v rámci cyklu „Škola analytiky Fursova“ a docela by se hodil pro dnešní studenty jako jiný pohled na současnost. (Pozn. překl.)

Bez ohledu na to, že mnohé mýty o globalizaci byly rozptýleny, je dodnes nemálo lidí, kteří za prvé mají za to, že je to objektivní a nikoli zkonstruovaný, projektový proces, kdy si pletou globalizaci s integrací a internacionalizací; za druhé předpokládají možnost pomalejší globalizace, spravedlivější a beroucí ohled na zájmy všech účastníků. Ovšem vládcové globalizace a jejich agenti na to mají zcela jiný názor.

Podle Henry Kissingera je globalizace jen nový termín pro americké panování. Percy Barnevick, majitel transkontinentálního metalurgického impéria ABB, se už v roce 1995 vyjádřil ještě otevřeněji: „Já definuji globalizaci jako svobodu pro moji skupinu – investovat, kam chce, prodávat zboží, kde chce, a zakoušet při tom minimum omezení ve smyslu práv pracovní síly a sociálních podmínek“.

Pravdu měl velký francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který zdůrazňoval, že globalizace není jakousi objektivní realitou nebo fatálností, ale vědomě prováděný politický směr k vymanění ekonomiky z ekonomické a sociální kontroly a její přeměnu v nekontrolovanou sílu. Z toho plyne, že globalizace je v určitých třídních zájmech a určitým politicko-ekonomickým způsobem kvalitativně modifikovaná internacionalizace. Novinkou zde je globalizace finančních trhů, transakčního kapitálu. V úzce ekonomickém smyslu je globalizace vytvoření do značné míry virtuální parazitické finanční nadstavby nad reálnou ekonomikou, ke které tato nadstavba nezřídka nemá žádný vztah.

Ne náhodou Bourdieu přirovnal ideologii globalizace k AIDS – stejně jako AIDS ničí imunitní systém obětí.

Dodal bych, že neoliberální globalizace, globální financialismus, to je na jedné straně agónie kapitalismu, který se snaží nažrat se ještě před smrtí. Na druhé straně je to zrcadlově převrácený obraz procesu prvotní akumulace kapitálu při „vstupu“ do kapitalismu. Prvotní akumulace, předcházející kapitalistické, byla v podstatě oloupením především slabých celého světa v zájmu vytvoření mimoekonomického systému. Jinými slovy je to současně smrt kapitalismu a přerozdělování zacílené do postkapitalistické budoucnosti.

Globalizace účinně odřezává od budoucnosti a vylučuje z ní celé vrstvy a regiony. Max Gallo poznamenal, že globalizace neučinila svět skutečně globálním, ale rozdělila ho na části. Globální svět bohatého Severu – to je svět mrakodrapů, ve kterém 20 % obyvatel planety vlastní 80 % jejího bohatství, 80 % automobilů a spotřebovává 60 % světové energie. Znamená to, že lokální svět Jihu – to je svět chudoby (jsou země, v nichž 75 % obyvatel žije v chatrčích), nevysoké délky života – ne víc než 40 let, ale i méně.

Mnozí ekonomové zdůrazňují, že dokud existoval SSSR, globalizace se nejen brzdila, ale nemohla jako taková existovat. Po roce 1991 se kapitalizmus ve své financilizované podobě doslova odhazující materiální základnu utrhl ze řetězu a smetl ze své cesty stabilitu, zaměstnanost, minimální mzdu a mnoho dalšího.

Švýcar Jean Ziegler k tomu napsal: „S pádem berlínské zdi, s rozpadem SSSR a částečnou kriminalizací byrokracie ČLR došlo k vzepětí globalizace, a s ním i prekarizace pracovní síly, zaměstnanosti a zničení sociální ochrany“. Nikoli náhodou se objevil termín „prekariát“ – z anglického „precarious“ – křehký. Jde o rostoucí vrstvě lidí, majících občasnou práci – několik hodin denně, přičemž nikoli každý den, a v důsledku toho nemajících žádné sociální jistoty.

Vzrůstající nerovnost je typická nejen na ose Sever-Jih. Například v jedné z nejvyspělejších zemí Jihu, v Brazílii, 2 % vlastníků kontrolují 43 % obdělávané půdy, zatímco 4,5 milionu zemědělských dělníků žádnou půdu nemá. A problém není jen v rozvírajících se nůžkách, ale také v tom, že obrovská část obyvatel v podmínkách finančně-kapitalistické globalizace nemá jakoukoli perspektivu svého rozvoje a je odsouzena k degradaci.

Jestliže Sever kontroluje 82 % světového obchodu, pak šance Jihu jsou velmi přízračné. Tentýž Ziegler uvádí třeba historii s produkcí oleje v Zimbabwe. Za pouhých 5 let, v období let 1991-1996 se tato produkce snížila o 92 % a toto odvětví bylo zlikvidováno kvůli neschopnosti konkurovat zemědělství Severu: Vlády vyspělých zemí dotují své zemědělství celkem 335 miliardami dolarů očně. Jak může potom Zimbabwe takovému monstru konkurovat?

Problém už není dokonce ani tak ve zničení celých odvětví a zemí – jde o to, že obrovská část světové populace je označena za nerentabilní. Co jsou to nerentabilní země? Je to 48 zemí se 640 miliony obyvatel – tedy 10 % světové populace. To dokonce nejsou ani „podlidé“ – ti měli aspoň jakés-takés, byť relativní a minimální právo na existenci. Ale „nerentabilní“ Homo nonrentabilis ve skutečnosti nemají právo na existenci: oni se nezařazují do globálního trhu a jsou jaksi nadbytečnými jedlíky…

Přitom nejméně rozvinuté země, země s nerentabilním obyvatelstvem, vydávají na „obsluhu“ úvěrů vládcům ze Severu 20 % svého rozpočtu.

Nynější tzv. trh už dávno není žádným trhem, ale sdružením monopolů, které je podporováno vojenskou mocí USA. Proto dokonce i takový apologet globalizace, jako Thomas Friedman, napsal: „McDonalds nemůže existovat bez McDonnell Douglas, který vyrábí F15, bez „silikonového údolí“ s jeho vysokou technologií a, přirozeně, bez propagandistické mašinerie“. Takže za trhem stojí mohutná vojenská pěst.

Kromě vojenských nástrojů existují silné ekonomické nástroje: WTO, MMF a WB.

Šéfem Světové banky (WB) byl dlouhá léta člověk Kennedyho týmu Robert McNamara. Za Kennedyho byl americkým ministrem obrany, který – dle vyjádření J. Mendora, autora prací o globalizaci – v čele WB zabil víc lidí než jako ministr obrany odpovědný za válku ve Vietnamu.

Další strukturou je MMF, o které sluší připomenout, jak zabila nejvyspělejší země Latinské Ameriky. V roce 1970 stoupl dluh latinskoamerických zemí u MMF na 60 mld.USD, v roce 1980 už to bylo 204 mld. USD, o deset let později už 443 mld. USD, v roce 2012 pak 750 mld. dolarů. A překvapující věc: byla zničena nejvyspělejší země – Argentina, které předpovídali světlou budoucnost, ale ona se smrtelně zamotala od pavučiny globalizace.

Pro názornost, vztahu MMF a níže uvedených „tlustých pavouků“ k prudkému zadlužování a kolonizaci obcí a celých zemí uvádím – už poměrně známé – video (Pozn. překl.)

Jinak řečeno, globalizace je pavučina utkaná několika sty tlustých pavouků, kteří v ní stanovili svoje pravidla, zajišťující jim nejvyšší zisk. Je možné ukončit jejich činnost a zůstat v pavučině? Historie říká, že nikoli. Existuje země jménem Brazílie, kde byl velmi známý levicový radikál, ekonom Cardoso. Ten se v roce 1995 stal prezidentem. Jak poznamenávají výzkumníci, jen zřídka se ocitlo ve vedení země tolik schopných lidí, jako v Brazílii v letech 1995-2002. Všichni tito lidé byli radikálně levicoví, ale velmi brzy, jak zmiňují analytici, se stali servilními sluhy ministerstva financí USA. A sám Cardoso vysvětlil svým bývalým kolegům, že se nedalo nic dělat.

Výsledek jejich vlády byl takovýto: obrovské množství lidí trpělo podvýživou, obrovský zahraniční dluh, vysoká zločinnost. Cardoso se spolupracovníky totálně zdiskreditoval levicovou myšlenku.

Někteří po zkušenostech Brazílie říkají, že jedna země nedokáže vyskočit z pasti globalizace, ale několik velkých zemí se dokáže ve spojenectví vymanit. Není málo těch, kteří jako takový svazek vidí BRICS. Především netřeba přeceňovat jednotu BRICS. Jeden příklad: V roce 2011 po známých událostech vyletěl ze svého místa D.Strauss-Kahn a země BRICS v té chvíli dostaly šanci. Pokud by vystoupily konsolidovaně, mohly prosadit na uvolněné místo svého společného kandidáta v osobě známého ekonoma, indického vicepremiéra Shabirra Ahluwaliu…

Nicméně, s výjimkou Indie, která západní kandidáty nepodpořila, se všichni ostatní vyjádřili ve prospěch severoatlantické kandidátky Ch. Lagardeové. V tomto smyslu byli nejaktivnější Číňané a za tuto podporu se jim dostalo pozice výkonného ředitele MMF v osobě Ming Zhu (2010-2016) – dříve náměstka předsedy čínské centrální banky.

Kromě Číňanů Lagardeovou podpořila RF, Jihoafričané i Brazilci.

Styky zemí BRICS s průmyslově vyspělými zeměmi: USA, Japonskem a EU jsou mnohem těsnější a intenzivnější, než mezi sebou navzájem. Kde se konají konference BRICS? Někdy ve členských zemích, jindy ve Washingtonu. S MMF země BRICS konzultují a slaďují svoji činnost. Kromě toho náměstek výkonné ředitelky MMF prohlásil, že BRICS je výsledkem sblížení ukazatelů rozvoje států – členů BRICS a nejvyspělejších zemí světa. Tak jakápak je to alternativa?

Velmi pochybně vypadá i teze o schopnosti BRICS nabídnout světu alternativní model „postindustriální společnosti“. Podle různých údajů je podíl ruční práce v Číně 50-60 % a v Indii 60-70 %. To má být „postindustriální“ budoucnost? A tato ruční práce podporuje kapitalistický svět s jeho anglosaským jádrem – a prodlužuje svým hospodářským růstem jeho život. Takže vlastně BRICS nepůsobí ve směru rozrušení systému, ale na jeho podporu.

Nakonec, poslední co do počtu, ale nikoli významu: země BRICS, zejména Indie a Čína konkurují nejen Severu, ale i sobě navzájem – takže jde jen o situační spojenectví.

Rusko má zvláštní pozici, podmíněnou sovětským dědictvím: potenciálem jaderných zbraní, členstvím v RB OSN s právem veta a zatím existující (přes čtvrtstoletí ničení) relativně vysokou úrovní moderní vzdělanosti. Mimochodem, tyto plusy z minulosti v jednom rozměru sousedí s minusy současnosti v jiném, nicméně specifikum nynější ruské situace – to je úplně jiné téma…

Zdroj: Blog autora na Zavtra.ru

Překlad: st.hroch 180107

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů