Halík versus Holý aneb O nové strategii církevních prelátů

Reklama


V babišovinách, konkrétně v Lidových novinách se objevily v minulých týdnech dva docela zajímavé (a doufám, že nejen pro mne) články.

Ten první byl otištěn v příloze Orientace z 25. října na její 4. straně. Podepsal jej Zdeněk Holý prezentující se jako ateista. Měl název „Kdo je tady netolerantní?“.

Ten druhý článek, trochu delší (na půlce první a na celé druhé straně) měl název „Kdo je tady uvědomělý?“ a byl podepsán Tomášem Halíkem s notickou pod jménem „teolog“. Možná by se slušelo nabídnout komentář, který na ně reaguje spíše do těchto novin, ale pochybuji, že by o to měly zájem. Povinnost to ale není. Blogy www.prvnizpravy.cz či www.outsidermedia.cz, kam pravidelně přispívám a kde mám své čtenáře, jsou pro zveřejnění mých pocitů z četby obou těchto textů a z jejich porovnání přinejmenším stejně dobré.

Nemám zájem s oběma autory vést v médiích dlouhé diskuse o tom, v čem všem se mi zmíněné příspěvky líbily a v čem ne. Jako jeden z mnoha, kteří se hlásíme k ateismu, patřím přirozeně – nikoliv však bez výhrad – na stranu Zdeňka Holého. V mém pojetí však ateismus není hnutím, ale svrchovanou záležitostí jednotlivce. Je to pohled na svět, ke kterému se každý můžeme prostřednictvím vzdělávání se a jinými postupy dostat po svém. Tedy něco, co má u každého z nás, kteří sdílíme s tímto vnímáním světa spojené názory a postoje, svoji osobitost. Každý se k němu dopracováváme jinak, po svém a z určitých, někdy jen nám známých důvodů.

Zdeněk Holý se hlásí k uvědomělému ateismu. Nejspíše to vnímá především jako přesvědčení podepřené určitým způsobem, nejen přemýšlením o roli náboženství v současném světě a hlavně u nás. Tedy i myšlením opřeným o vědu. Článek je velmi kultivovaný. Autor v něm rozebírá situaci, kdy on i jemu podobní lidé (on sám používá formulaci „my ateisté“) v posledních letech stále častěji čelí viditelné ofenzívě katolická církve v médiích a vůbec na veřejnosti, která místo toho, aby se kála ze svých hříchů, a že jich je, se snaží přesvědčit českou veřejnost, jak je správná, ne-li dokonalá.

Církev přes své oficiální i skryté agentury (včetně jedné politické strany zastoupené v koalici) rozvinula v Čechách novou, velmi expanzivní a agresivní strategii založenou podle mého názoru především na tzv. páté koloně. Tedy na přípravě sice nevelkého, ale v jistém smyslu výkonného uskupení svých podporovatelů: Jejich následným nasazením do médií, do vlivných politických pozic a všude tam, kde se formuje tzv. veřejné mínění, se usilovně snaží změnit obraz církve v českém národě. Tato strategie byla již použita kdysi v období před Bílou horou. Očekává se od ní i to, že zdejší církev bude mít modernější, nikoliv jen tzv. „tradiční“ vzhled. Že časem se v jejím prelátstvu i v řadách jiných prokatolicky orientovaných osob objeví více osob, jako je třeba Tomáš Halík.

Zatím je na tyto osobnosti zdejší církev chudá. Lidé jako Dominik Duka, pokud chtějí vystoupit v TV či něco napsat, projeví četné slabiny a zmíněnou strategii zatím nejsou schopni aktivně podporovat. I přes to všechno se církvi podařilo – zvláště v posledním čtvrtstoletí – proniknout přes své odchovance do významných mocenských a vlivových pozic. Projevuje se to i v tom, co Holý poměrně dobře, byť stručně ve svém článku popsal. Ideologie katolické církve je jakoby adaptabilnější na dnešní svět, i když není zase takový problém v ní identifikovat její středověké jádro, kterému teď říkají trochu cudně „náš světonázor“. Dříve se tomu říkalo otevřeněji, že jde o „jejich“ víru. Rozumí se víru (a nic než víru) založenou na dávno překonaných dogmatech. Katolíci ovšem raději hovoří o tisíciletých tradicích, i když se stačí ohlédnout trochu do minulosti, jak třeba víra na přelomu milénia vypadala, abychom tento mýtus přestali brát vážně. Většina z těch dnešních ideologů moderního katolicismu by ve středověku skončila jako kacíři přivázáni ke kůlu uprostřed planoucích otýpek dřeva.

Zdeněk Holý vyslovil názor, že se to děje nejspíše v důsledku současné snahy české společnosti vyrovnat se s minulostí, prý minimálně té prvorepublikové, ale v tomto se hrubě mýlí jako každý, kdo chce být kultivovaný a ohleduplný k těm, kteří proti němu stojí. Nejspíše je to tím, že se až příliš inspiroval diskusemi mezi lidmi orientovanými jako on. Takový postup především ignoruje poučení z české minulosti. Historie zdejší církve byla nanejvýše temná. Zdaleka nešlo jen o inkvizici. Církev má co skrývat. Chybí-li však někomu odvaha či nedostatek znalostí v této oblasti se k tomu vyjádřit, nemůže v diskusi s jejími lidmi uspět. I uvnitř dnešní katolické církve , v jejím jádru se skrývá velmi temný středověk. Formulace určené pro veřejnost se sice změnily a zjemnily, ale to jádro zůstalo stejné. Církev, přinejmenším ta katolická, je ve své podstatě těžký relikt minulosti. Asi tak, jako by jím byl žijící dinosaurus v současné přírodě. A ne jen tak obyčejný. To, co představuje současné prelátstvo, je totiž spíše něco jako Tyrannosaurus rex. Hladový dravec sledující kořist, jdoucí za ní přes překážky všeho druhu.

Problém Holého je také v tom, že si jej jako slušného a inteligentního ateistu, tedy jako vhodného protivníka do  diskuse na dané téma, vybral Tomáš Halík. Ten se ve svém příspěvku prezentuje nikoliv jen jako teolog, ale jako habilitovaný doktor teologie a prelát Jeho Svátosti. Nejspíše v domnění, že i pro ateistu to může být zajímavá vizitka. Možná ale jen, aby jej varoval. Střet těchto dvou zcela opačně orientovaných jedinců lze přirozeně hodnotit z různých hledisek. V tomto komentáři se spokojím jen s některými z nich.

Jedním z nich je způsob debaty. Nesleduji Lidové noviny tak často, abych se orientoval v tom, na jaké jiné texty v nich Zdeněk Holý reagoval, když svůj článek nazval tak, jak jej nazval. Asi jej něco naštvalo či popudilo. Dá se domyslet dokonce co. Nejspíše byli někdy někým ateisti prohlášeni za netolerantní jedince (dříve by byli označeni za kacíře anebo v duchu protokolů II. vatikánského koncilu zmiňovaném v textu od Tomáše Halíka jako zhouba lidstva). Chybou by bylo, kdyby někdo připustil (v daném případ ale je debata Holému na dané téma tak trochu vnucována), aby se předtím nedohodla pravidla, nebo chcete-li mantinely debaty. Ten, kdo takový způsob debaty se svým protivníkem připustí, je pak před čtenáři ve velké nevýhodě. Její pravidla totiž určuje jen ten druhý. Může Vás třeba mírně poplivat a rozšířit téma debaty zcela svévolně mimo původní oblast. Například vám připsat tvrzení, které jste nevyslovil a pak s ním polemizovat.

V případě Halíkova příspěvku k tomuto způsobu debatování došlo na více místech. Holý byl tak označen za člověka, který není schopen sebekritického uvědomění, tedy jako někdo, kdo má pocit, že stát nadržuje církvím a křivdí ateistům, jako přívrženec R. Dawkinse (Pozn.: jde o nositele Nobelovy ceny za objevy v oblasti přírodních věd, jehož proslulé a inspirativní knihy zabývající se mj. i náboženství, jeho původem a rolí ve vývoji člověka byly vydány i u nás). Také byl „oceněn“ jako člověk, který se příliš rychle a zjednodušeně vyrovnává s námitkami oponentů. Navíc je prý to (jen) filmový scénárista a producent, což bylo nejspíše myšleno jako způsob profesní dehonestace spojený s jemným zdůrazněním nekompetence. Něco takového se mi nelíbí, sám jsem tento způsob debaty zažil. Ostatně si myslím, či spíše jsem si jist, že spojení činností scénáristy a producenta je mnohem přirozenější, než když se Tomáš Halík prohlásí za filozofa a teologa.

Tyto dvě oblasti myšlení spolu totiž nikdy nijak vnitřně nesouvisely a jejich nositelé nespolupracovali. Tedy alespoň minimálně od doby, kdy se v antice zrodilo filozofické myšlení až do jeho podrobení (mocenským způsobem) teologií, která se jako vynález církve objevila až o téměř tisíc let později, byla mezi nimi propast daná tím, že filosofie a všechny vědy z ní vycházející se opíraly o rozum (hodnocený jako něco méněcenného ve srovnání s vírou), zatímco teologie se opírala o víru v něco. Ač teologie zahrnula do svého označení (jedná se o způsob apologetiky iracionálna) slovo logia, neměla a nemá s vědou jako takovou nic společného.

Zneužívaní filosofie teologií sahá až do moderní doby. Od své podřízenosti doktríně katolické církve se filosofie osvobodila právě díky intelektuálním výkonům lidí, jako byl Nietzsche a další. Teologie, byť ve svých vnitřních strukturách občas operuje s nástroji převzatými z vědy, prostě jen zneužívala některých výsledků vývoje filosofického myšlení k účelům, které s rozvojem lidského rozumu neměly nic společného, a které vrhly Evropu na sklonku starověku do období tzv. křesťanského barbarství. Naše předky to pak stálo dlouhá staletí živoření ve statických a uzavřených společnostech. Stačí si připomenout, kde byla antická civilizace a jak vypadal vrcholný středověk před tím, než jej erodoval protestantismus a s ním přicházející novověk a í sekularismus.

Zdeněk Holý má ovšem pravdu v tom , že existuje jistá snaha vyrovnat se v české společnosti s minulostí, ale mýlí se v tom, že by nedůvěra české společnosti ke katolické církvi sahala jen k 1. republice. Sahá (nabývaje i podobu nenávisti k církvi) mnohem dál, až do předhusitské doby. Tedy do období, kdy se tehdejší preláti církve v domnění, že už jsou se svými majetky tzv. za vodou, stali skutečným, viditelným a ztělesněným zlem, které tehdy žijící osobnosti (u nás to byl Milič z Kroměříže, Jakoubek ze Stříbra a hlavně Jan Hus a jeho následovníci) podrobili nelítostné kritice. Šlo přitom o lidi, kteří původně sami patřili k církvi hlásající potřebu reformy církve, tedy potřebu jejího návratu k původním kořenům.

Organizace církve svaté je jedním z těch „velkých“ vynálezů, kterými tehdejší Evropa „obohatila“ svět, v němž existuje mnoho náboženství, včetně těch monoteistických. Ale jen v křesťanství vznikla církev, a jen církev svatá vynalezla něco takového jako zmíněnou inkvizici a spolu s tím i totalitarismus, s jehož první podobou (tzv. černá totalita) dostali naši předkové možnost se seznámit právě po Bílé hoře. Něco takového dnešní církev nechce z mnoha důvodů připustit. Už vůbec ne pak to, že hnědý a rudý totalitarismus ve XX. století na tento objev, jak řídit velké společnosti, navazoval. Kdyby se chtěli napravit, kát se ze svých dávných i nedávných hříchů, museli by se také smířit se zchudnutím a přijmout jinou, trochu méně asociální a prorozvojovou doktrínu týkající se moci a vládnutí.

Tomáš Halík se prostě ve své záměně filozofie a teologie mýlí, což vzhledem k jeho záměně pravidel diskuse ani nepřekvapuje. Nepomůže mu ani odvolávání se na jména jako Böckenferde, Habermas, Wutton, Taylor, Luhmann, Ricoeur a dalších asi 5 známých i méně známých filosofů, které ve svém příspěvku někdy zcela disfunkčně uvedl. Nejspíše jen pro okrasu textu, aby ukázal, jak je sečtelý, čímž jeho příspěvek silně  kontrastuje se střízlivým  textem Holého. Ke kultuře debatování nepatří ovšem ani označování názorů protivníka za klišé, či snaha o dehonestaci jím respektovaných (někdy ovšem jen domnělých, protože Holý na ně neodkazuje) autorit jako „nenávistný pouliční nepoctivec“ (směrem k Dawkinsovi) nebo arogantní vulgární omezenec (směrem ke Kraussovi). Dovolím si proto jeden osobní vzkaz: „Tohle nás na konci 60. let na fakultě neučili, Tomáši, to jsi se musel naučit až na nějaké teologické škole.“

Nebudu zde – nejen kvůli nedostatku místa na psaní – rozebírat hlouběji tuto, zatím jen jednostranně vedenou debatu. Doporučuji ale, abyste se s těmito texty seznámili. Je to v jistém ohledu předobraz způsobu , jakým současná církev šíří a hlavně bude šířit svoji doktrínu. Ukázka toho, s čím však budeme muset brzy počítat jako s realitou. V žádném případě bych tento způsob agresivní expanze církve nepodceňoval. Teď, když dostala peníze, které jim před restitucemi nikdy nepatřily, získala i jistý vliv. Její dnešní reprezentace nemá pocit, že by se měla nám všem, ateistům i těm „něcistům“ a dalším potomkům násilně rekatolizované české společnosti omluvit za to, co české společnosti v minulých staletích způsobila, nebo se za to dokonce kát a také o tom i o sobě samé přemýšlet. Naopak. Stojíme před konfrontací (anebo spíše už v ní vězíme) a měli bychom brát vážně poučení z minulosti: stojíme tváří v tvář organizaci, která netrpí skrupulemi.V jejím čele stojí jezuita, tedy příslušník řádu proslaveného krédem převzatým z Machiavelliho: „Účel světí prostředky“.

Přejít do diskuze k článku 50 komentářů