Historie peněz

Nebudu chodit do starověku, abych osvětlil úlohu peněz. Přesto uvedu pár slov na úvod o tom, jak se dnes dělají peníze. Doba vydávání zlatých a stříbrných mincí je už dávno pryč. Přesto se ještě dlouho udržel zlatý standart peněz. Banky držely zlato a na jeho základě byly vydávány peníze. Dokud byly jen zlaté mince, tak s nimi nešlo moc manipulovat.

Zpočátku bylo vydávání peněz jen v moci panovníka. Po vzniku národních států toto právo vydávat peníze přešlo na stát. To se však nelíbilo majitelům bank, kteří měli ve svých rukách obrovskou ekonomickou moc. A chtěli ji proměnit v moc politickou. Proto začali podrývat státní moc při vydávání nových peněz a požadovali, aby peníze mohli vydávat sami. Povedlo se jim to.

Dolar je měna pevná jako Spojené státy (jak příznačné v obou směrech). V roce 1913 prezident Woodrow Wilson podepsal zákon o federálních rezervách, v jehož rámci byl vytvořen Federální rezervní systém (FED). Jde o z větší části soukromý bankovní systém. A jak FED hospodaří s vlasrní měnou? Hodnota dolaru je dnes na úrovni 0,5 % hodnoty z roku 1913. To znamená, že za stodolarovou bankovku z roku 1913 (stále platnou) dostanete zboží, za které byste v roce 1913 zaplatili 5 dolarů. Nejrychlejší propad byl po 2. světové válce a v osmdesátých letech.

Vznik FEDu a dalších privátních centrálních bank vedl k ovládnutí světa finanční oligarchií. Jasně to vyjádřil Rotchschild: „Dejte mi právo tisknout peníze země a nebude mě zajímat jaká vláda je u moci.“

Pokusy o finanční reformy vždy narazily na neomezenou moc bankéřů. Moc bankéřů mohly zlomit jen totalitní režimy.  Ať to byl německý národně socialistický nebo komunisté. V tzv. demokraciích mají bankéři dost moci a síly zvrátit jakoukoli reformu. Všechny pokusy o takovou reformu skončily tragicky. Americký prezident Abraham Lincoln, byl zavražděn, zastřelen, protože si nechtěl půjčovat peníze od bankéřů z New Yorku na 33 procentní úrok a začal peníze tisknout z pozice státní moci, tak zvané greenbacks, což byl obrovský ekonomický úspěch. Než mohl tento proces uskutečnit, byl zavražděn. Atentátníkem byl vrah z Evropy, placený bankovní mafií.

Málokdo ví, proč a kým byl zavražděn J. F. Kennedy. Kennedy se postavil také proti bankovní mafii a nechal vytisknout 40 miliard dolarů bez účasti FEDu, které měly být pojmenovány US Banknotes. To bylo proti vůli bankovní mafie, která vlastní od roku 1913 Federal Reserve Bank. Proto Kennedy musel zemřít. Byl zavražděn a nitky k vrahům vedou k bankovní mafii. První, co udělal nový president Johnson, bylo zrušení Kennedyho příkazu na novou státní měnu. Od té doby se už nikdo nepokusil omezit moc bankéřů.

Neexistují náznaky, že by dolar brzy přišel o svou pozici světové rezervní měny. Aby k tomu došlo, musely by se centrální banky začít zbavovat amerických dluhopisů, což se neděje. Navzdory rekordnímu utrácení americké vlády a obřímu nárůstu schodku ve světě stále převládá silná touha po dolaru. Dolar nemá žádnou cenu – ani toho papíru, na kterém je vytištěn. Tak proč je o něj stále obrovský zájem? Dnes si spekulanti půjčují od FEDu peníze za úrok 0,25% a půjčují je lidem za 5%. A vydělané bezcenné dolary vyměňují za euro, libry a další měny. Bezcenné dolary pak zůstávají v depositářích národních centrálních bank jednotlivých států. Tímto způsobem se Spojené státy snaží přenést vlastní ztráty na tyto centrální banky na celém světě. Celý svět jednou zaplatí za politiku Spojených států.

Problém světové ekonomiky je nedostatek peněz. Jak je možné, že nejsou peníze, když jsou jich plné banky? Jenže banky nepůjčují peníze investorům. Potřebují je na vlastní kšefty. Jedním z takových je i prostá výměny valut. Dnes v době počítačů stačí stačí sledovat kurzy valut po celém světě a stačí najít nejnižší a nejvyšší kurz a provést bleskovou akci – laciný nákup a drahý prodej. Další možnost jsou obchody s akciemi. Takových kšeftů je možno udělat desítky za hodinu. Zisky jdou do miliard. A to je také důvod, proč je na světě asi 50 krát více peněz než zboží.

Mezi problémy americké ekonomiky patří státní a veřejný dluh. Dluh Spojených států se nebezpečně blíží 18 bilionům (t.j. 18 tisícům milionů) dolarů. Je v podstatě nesplatitelný, ale nikoho to nezajímá.

Dříve si státy tiskly peníze samy podle potřeby. Pokud to dělaly s rozmyslem, bylo všechno v pořádku. Pokud to nechaly na soukromých bankách, skončilo to katastrofou jako v Německu ve dvacátých letech.

Německo vysáté reparacemi začalo tisknout zlatem nekryté peníze. To ale nemohla připustit lichvářská internacionála, která se rozhodla zničit hodnotu německé marky prostě tak, že začala dělat masivní “ krátké prodeje „(short selling) německé marky, a tak opakovaně srážela hodnotu německé marky, až do úplné katastrofické ztráty hodnoty. (dnes tyto „obchody na krátko“ provádějí USA, aby udržely dolar nad vodou) V roce 1923 začala v Německu hyper inflace. Nezavinila ji ale německá vláda, nýbrž privátně vlastněná Reichsbank. Spekulanti prodávali na burze to, co vlastně ani nevlastnili a hned obratem kupovali za mnohem nižší cenu. Tyto spekulace s německou markou byly možné, protože Reichsbank vydávala masivní množství peněz na půjčky, které existovaly jen jako příjem na bankovních knihách a půjčovaly se na zisková procenta. Toto vyrábění peněz z ničeho je dnes běžný způsob finančnictví – svůj původ má v Německu 20. let. Jeho následky známe. Dnes se mu říká kvantitativní uvolňování. Nastala kompletní devastace národní měny, vymazání všech úspor obyvatelstva, znamenalo to zničení celé ekonomiky Německa. Všechno skončilo nástupem Hitlera.

Když se národní socialisté v čele s Adolfem Hitlerem dostali k moci, obešli internacionálu bankovní mafie a začali vydávat novou národní měnu, nazvanou Pracovní certifikáty. Přineslo to práci milionům lidí a ti byli placeni těmito Pracovními certifikáty. Ty byly vydávány oproti skutečné hodnotě – hodnotě vykonané práce. Lidé tyto Pracovní certifikáty (marky), utratili za jiné služby, zboží. Tím vytvářeli práci pro další  lidi. Adolf Hitler začal tzv. Národní úvěrový program, plán národně-veřejné výstavby Německa. Stavěl záplavové valy, rekonstruoval veřejné budovy, budoval  nové domy, silnice, mosty, kanály, přístavy atd. Německo financovalo svoji vládu, armádu, bez zlata a bez půjček od mezinárodních bank. V průběhu dvou let byla nezaměstnanost vyřešena, země byla zpět na nohou. Měla solidní a stabilní měnu, bez úroku, bez dluhu. Ve stejném čase miliony lidí ve Spojených státech, Evropě, Austrálii trpěly hladem, byly bez práce a čekaly na teplou polévku, pokud se jim jí vůbec dostalo.

Německý bankovní systém dokázal, že nepotřebuje  mezinárodní bankovní domy. „Nejsme tak hloupí vázat naši měnu zlatem, protože my nemáme žádné zlato, ale za každou vydanou Marku garantujeme ekvivalentem práce, která se rovná její hodnotě, nebo hodnotou vyprodukovaného zboží … smějeme se naším předchůdcům a jejich finančním institucím, kteří se drželi mínění, že hodnota peněz je regulována zlatem, které prý leží ve státní bance.“ To neřekl nikdo jiný než Adolf Hitler. (Hitler Monetary system „, CCVeith,  Meador, 1949). Geniální ekonom.

Ve stejné době Sovětský svaz po upevnění své moci začal vydávat nové ruble. Protože banky byly ve vlastnictví státu, nebylo možné s měnou provádět něco takového jako v Německu. Rubl nebyl závislý na zahraničníh spekulantech a proto mohl jen růst a navyšovat svou hodnotu. Ke konci vlády Stalina zásoby zlata dosáhly 2050 tun. Během „hospodaření“  Chruščova a jeho následovníků zlato mizelo, až v roce 2008 zásoby klesly na 445 tun. Dnes, kdy vliv zlata opět vzrůstá, Putinovo Rusko zvyšuje svoje zásoby zlata. Nechtěně mu k tomu pomáhají Spojené státy, které ve snaze udržet hodnotu dolaru drží ceny zlata nízko. Putin připravuje rubl krytý zlatem.

Po rozpadu Sovětského svazu bylo nutno vybudovat nový monetární systém. Jelcin pozval odborníky z USA, aby vytvořili právní úpravu i systém Centrální banky – jediné instituce s právem emitovat měnu Ruské federace t.j, ruble.. A ti hospodařili pro sebe. Aby mohla ruská CB emitovat rubly do ekonomiky, musí na burze nakoupit dolary (nebo eura) a  teprve potom má právo ve stejném objemu emitovat ruble pro ruskou ekonomiku. Protože rubl se smí emitovat pouze po navýšení reserv zlata proporcionálně k dolaru. Takže komu vlastně patří ruské rezervy zlata a valut? Nepatří nikomu. Formálně patří Rusku, ale reálně je Rusko použít nesmí. Podle ústavy ani podle zákona o CB a podle mezinárodních smluv na to nemá právo!! Podle toho je možno říci, že status ruského rublu je okupační.

V současné době se rubl propadá. A Putin nic nedělá. Proč kvantitativně neuvolňuje rubly jako to dělali Američané? Protože je chytrý. Pád rublu doprovází propad akciových trhů. Po Jelcinově privatizaci se stejně jako u nás všechny podniky, včetně plynových a naftových gigantů, dostaly do rukou západních společností. Asi je každému jasné, že zisky za prodej ropy a plynu plynou na západ – novým majitelům. Proto se Putin rozhodl nepodpořit rubl. A využil paniky zahraničních akcionářů a skoupil levně akcie naftových a plynárenských společností. Od teď už většina peněz za naftu a plyn zůstane doma v Rusku. Takže propad ceny nafty iniciovaný USA s pomocí Saúdské Arábie nakonec nejen nepoškodil Rusko, ale pomohl mu zbavit se zahraničních „investorů“ vysávajích jeho zem.

A to není všechno. Putin upevňuje svou novou měnu – zlatý rubl. Proto za všechny dolary, které dostane za ropu a plyn, obratem nakupuje zlato. Rusko končí s dolarem. Už jsem četl, že od nového roku 1915 budou Rusové prodávat svou ropu a plyn jen za zlaté ruble. To by byl začátek konce dolaru. Ať už je to pravda nebo ne, brzy k němu dojde.

Tento zločinný finanční systém si vytvořily finanční instituce po druhé světové válce a vytvořili pro to nové instituce – Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Prvotním úkolem MMF bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kursů, kdy se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. V roce 1971 zrušily USA volnou směnitelnost dolaru za zlato a systém, který se o ni opíral, se rozpadl. Nově byl vytvořen systém volně pohyblivých měnových kurzů členských zemí MMF, v němž je hodnota jednotlivých měn určována trhem.  Od svého vzniku zaplatila Česká republika MMF více než 50 miliard korun.

SB půjčuje na dobu 20 let s pětiletým odkladem splátek na začátku období. Potom se rozhodli, že se SB bude zaměřovat přímo na odstraňování chudoby. Půjčovala na projekty, které mohly samy vyprodukovat zisk.  Věřilo se, že se zaostalé země mohou rozvíjet, budou-li k tomu mít kapitál. Na setkání v Nairobi v roce 1973 McNamara vytýčil úkol: „Měli bychom se snažit vymýtit chudobu do konce tohoto století.“ Krásný úmysl, ale všichni víme, jak to skončilo.

Hospodaření SB byl jeden obrovský průšvih. Půjčovali peníze diktátorským režimům většinou na projekty, které měly za následek zhoršování životního prostředí, přírodní katastrofy nebo drancování přírodního bohatsví země. Navíc peníze často zmizely na soukromé účty diktátorů. Zahraniční pomoc často šla do spotřeby a nikoli do investic. Více o tom detailně na Wikipedii. Například Nigérie si v roce 1978 půjčila 5 miliard dolarů, v roce 2000 to bylo už 30 miliard a mezitím splatila SB 20 miliard. SB v rozvojových zemích podporuje ekonomické reformy založené na privatizaci, liberalizaci, uvolňování obchodních bariér. Do současnosti udržovala u vesla zkorumpované vlády zemí třetího světa tím, že jim dávala úvěry. V některých afrických zemích došlo k zastavení či poklesu hospodářského růstu. SB nenese žádná rizika za své finanční operace, protože zadlužené státy jsou povinné splácet půjčky i v případě neúspěšnosti projektu a SB je navíc jištěna vyžádaným kapitálem.

V roce 1989 vznikl tzv. Washingtonský koncensus. Jeho základem je desatero hospodářských pravidel. Ty jsou základní mantrou neoliberalismu – nízké daně, zrušení cel, privatizace státních podniků a služeb jako zdravotnictví, školy a pod. Podle tohoto koncensu řídil Klaus svoji hospodářskou politiku. Neznal špinavé peníze a všechny prosperující podniky dal do rukou šíbrů, kteří je vytunelovali. To je základ neoliberalimu a jeho následky sklízíme dnes nízkou životní úrovní a zadluženým státem.

Po finanční krizi v roce 2008 Amerika emitovala v rámci kvantitativního uvolňování asi 3 a půl bilionu dolarů. Myslíte, že vydala bankovky v té hodnotě – to by bylo 1800 plně naložených železničních vagonů? Udělali to asi jednoduššeji – vyťukali si je na počítači. Federální rezervní systém úkoluje své agenty na trzích zlata, aby jeho cenu sráželi dolů, a drželi tak nad vodou hodnotu dolaru Činí tak i prostřednictvím enormní masy ničím nekrytých „obchodů na krátko“ („naked shorts“). Takže USA jsou v situaci Německa v roce 1924.

Tak se to teď dělá. Je to jednoduché  a produktivní.

Británie vydala 25 miliard liber a pencí v bankovkách a mincích. Přesto v britské ekonomice obíhá víc než 670 miliard liber.  Jak je to možné?  Poprvé za 170 let bude britská Dolní sněmovna debatovat o jednom aspektu tohoto problému: o vytváření peněz. Málokdo ví, že 97 procent peněz na světě v oběhu nevytváří vlády, ani ústřední banky, ale vytvářejí je komerční banky formou půjček. Nikdy nebylo přijato žádné demokratické rozhodnutí, které by jim to umožnilo. Tak proč jsme dopustili, aby se to dělo? Právě tohle, jak vysvětlil Martin Wolf v deníku Financial Times, „je zdrojem většiny nestability našich ekonomik“. Stejné procesy probíhají ve všech státech světa.

Kdyby se nějakým podvodem (jinak by to nešlo, ale je to možné) stalo a založil byste si banku, aniž byste měl jedinou korunu, můžete od té chvíle půjčovat jakékoli sumy peněz. Stačí je vyťukat na počítači. A za krátkou dobu jste milionářem a brzy miliardářem. A to samozřejmě legálně. Stejně se to tak dělá. Doby, když jste si chtěl půjčit peníze a bankéř vám musel vysázet balík bankovek, jsou už dávno pryč.

Náš dluh představuje asi 1,8 bilionu korun. To představuje 900 plně naložených železničních vagonů stokorunových bankovek. V eurech je to méně – asi 60 miliard, což představuje asi 30 plně naložených železničních vagonů plných stoeurových bankovek. Myslíte si, že EU nám poslala 30 plně naložených železničních vagonů bankovek? Těžko, také je jen vyťukala na počítači.

Takže teď mi řekněte – proč si my sami nemůžeme vyťukat na počítači ty peníze. Za komunistů to šlo. Komunisté si nepůjčovali peníze. Naopak byli jsme věřiteli mnoha států z jihovýchodní Asie, středního východu a dalších. Jen Rusko nám vrátilo svůj dluh cca 4 miliardy dolarů. A já se ptám – kde jsou ty dolary? Kdo je zašantročil a nakoupil za ně dluhopisy. Ovšem, když dva dělají totéž, není to totéž? Nebo byly rozkradeny? To by bylo u nás nejpravděpodobnější.

Česká národní banka postupuje obdobně jako FED v USA. Natiskne peníze a koupí dluhopisy, ale evidentně to nemá pro ČR stejný účinek. Další náš expert prodal všechno naše zlato a vyměnil je za bezcenné papíry (akcie). Jsem zvědav, za co budeme kupovat naftu a plyn, až Rusové budou prodávat jen za zlato.

Nevím, jestli máme u nás stejný systém jaký zavedl Jelcin v Rusku. Pravděpodobně ano. Proto také máme stále narůstající dluh. Jak to, že komunistí za čtyřicet let něměli žádný dluh a navíc ČSSR byla věřitelem? Proč ti zločinci ve vládě zadlužují už naše vnuky? Proč musíme být kolonií finanční mafie?

Ta situace je zoufalá, nikoli však beznadějná. Příkladem pro nás může být Island. Tam lidé řekli, že ty dluhy nenadělali a proto je nebudou platit. Po bankovním krachu v roce 2008 odmítli rozhořčení Islanďané ve dvou referendech vládní návrhy na urovnání dluhů. Okamžitě znárodnili bankovní systém a nevstoupili do EU, kde by je zničily evropské banky a euro. Odsoudili premiéra vlády a pak přišli na řadu bankéři. Island je první zemí, která dostala za mříže politiky a bankéře za ničení státu, nikoliv za osobní krádeže, tunely a zneužívání moci. Odsouzením hlavních představitelů bank a státu došlo ke smazání velké části zahraničního dluhu, který vznikl trestnou činností. Mezinárodní soudy rozhodly, že občané neponesou náklady za podvodné dluhy nasekané proradnými politiky a bankéři, protože dokázali, že dluhy pocházely z trestné činnosti bank i vlády.

Do podobné krize jako Island se dostalo i Irsko. Irsko bylo výkladní skříň Evropy. Všichni tam chtěli. Než ta bublina splaskla. Tam ale situaci nechali řešit bankéře a vládu. Irsko zničilo samo sebe ve prospěch bank. Výsledkem byl krach státu. Irsko je v krizi, ze které se jen tak nevyhrabe. Ta samá situace byla na Kypru. I tam „vyřešili“ krizi na úkor vlastních občanů a nechali bankéře odejít s plným ziskem.

Nyní je řada na nás – je třeba jít cestou, kterou nám vyšlapal Island. Kdysi jsme říkali „Sovětský svaz – náš vzor“. Dnes platí „Island – náš vzor“. Island tak dal lekci všem svobodným lidem na celém světě. Tímto směrem se musí ubírat všechny státy na světě. Je příznačné, že o Islandu naše média mlčí. Ale naštěstí máme internet, kde se může najít pravda.