Hloupý stát: Nejen ten protikuřácký…

Reklama


Jak už ze samotného názvu zákona plyne, vlastně to není ani tak docela zákon proti kouření, jako spíše zákon namířený proti kuřákům. Ale budiž. Přesto si to jako problém vyspecifikujme podrobněji, co vlastně taková jen zdánlivá slovní hříčka teprve až v dalších myslitelných souvislostech vůbec může znamenat.

Zákon je totiž odůvodněn jednak snahou státu zabránit obtěžování nekuřáků v blízkém okolí kuřáků, jednak prevencí proti ohrožování zdraví národa návykovými látkami a způsobování údajně mnohem vyšších než nutných nákladů na léčení možných chorob kuřáků než nekuřáků.

Přitom se ten zákon sice tváří tak, jako že kuřákům jejich právo kouřit tak docela vzít nechce, pouze jim chce zakázat kouřit jen někdy či někde, přičemž zatím pokrytecky nedeklaruje, že v jeho legislativní perspektivě možná časem bude platit zákaz kouření všem, všeho a všude, protože např. v USA a jinde něco podobného už beztak dávno mají a prý si velice chválí, jak báječný je to právní stav.

A co ještě? Co to všechno nedávné české poslanecké snažení mělo za smysl? Inu kdo ví? Možná že i to, že pravým, ale zatím zamlčovaným smyslem takového zákona jsou i jiné záměry a úmysly zákonodárců a příslušných pojišťováckých lobistů, přičemž nelze vyloučit ani tu možnost, že už je kdesi kýmsi dávno předem dohodnuto, že o té perspektivě se však zatím bude ještě zdvořile zeleně mlčet.

– – –

Nuže dobrá, rozeberme si proto ten problém ještě z hlediska společenských souvislostí a následků poněkud důkladněji, protože platí zkušenost: Pokud obecně jakákoliv světská vrchnost něco lidem bude zakazovat, logicky to zároveň bude i znamenat, že těm samým lidem ta samá vrchnost bude tím samým zákazem zároveň mlčky vydávat příkaz k chování opačnému. Co to však v realitě může znamenat?

Může to totiž také znamenat, že především nastanou problémy se zásadně nejvyšším principem demokracie, tj. se spravedlivým zdůvodněním oprávněnosti zákonů, jež budou svými zákazy a příkazy postihovat už nejen činy výslovně povahy násilné a zavrženíhodně a majetkově nemorální, ale i činy povahy obecně jiné tak, jak se poslancům může právě podle jejich nálady právě zalíbit. Proto zde čtenáři navrhnu tento myšlenkový pokus:

Prozatím pomiňme společenskou teorii, že zákazy a příkazy na prkotiny a méně důležité věci mají za cíl jen odvádět pozornost lidu obecného od vnitrostátních problémů politicko organizačních a od problémů sociálně třídních a podívejme se na věc jaksi z druhého analytického úhlu tak, že se zamyslíme nad eventuálními důsledky, kam až politika svévolnosti a sociální tyranie mocensko ideologických menšin může vést, dojde-li nějaký děj až ad absurdum v praxi reality života, přičemž z důvodů čistě pedagogických pisateli článku dovolme, aby věc prezentoval jako jeho problém zatím jen teoretický a navíc čistě osobní.

Dejme tomu, že autor tohoto článku usoudí: V zájmu mého autorského zdraví mi elita státu v budoucnu jednoho dne zcela zakáže kouřit, čili mi nařídí nekouřit, aby mne osobnostně a zdravotně ukáznila. Já sice po zralé úvaze si už vůbec nepůjdu nikam stěžovat, ale budu zákonnými iniciativami a způsoby na zákonných orgánech požadovat, aby stát ve stejném zájmu ochrany mého zdraví (a tím i v zájmu snížení výdajů státu na zdravotní péči o mne), aby proto ten samý stát například zakázal i mému zaměstnavateli ve fabrice platit mi dosavadní mzdu tak malou jako až dosud, přičemž by stát tím samým zákonem jemu naopak zároveň přikázal, aby mi proto platil mzdu řádově mnohem vyšší.

Důvody toho by přece mohly být velmi srozumitelné a docela jednoduché i pro úplného debila: Lze totiž přece snadno prokázat, že má dosavadní cenově dostupná strava, kterou si mohu k obživě nakupovat, pro mne není vůbec zdravotně správná a svou kvalitou a složením zcela optimální z toho důvodu, že má mzda od zaměstnavatele mi neumožňuje kupovat si jen bio-jídla zdravotně vyvážená a nezávadná, jelikož ta jsou cenově mnohem dražší, na což však má mzda svou výškou ani zdaleka nestačí.

Dále je zároveň také třeba, aby i můj bankéř mi napříště zásadně půjčoval už jen bez úroků včetně poplatků z prodlení a můj zaměstnavatel aby měl zákonem zakázáno mě mzdově odměňovat jen tak málo jako dosud, ale naopak aby měl zákonem přikázáno mi za práci platit řádově mnohem víc, jinak … Jinak by totiž tak závažné ohrožení mého zdraví dokonce dvojnásob ohrožovalo i chod celostátní ekonomiky státu. Jak ohrožovalo?

Ohrožovalo jednak vysokými výdaji na mou případně nutnou zdravotní léčbu, kterou by si časem mohly vyžádat následky mých eventuálních dluhových stresů a zejména pak mé nutné konzumace zdravotně nevhodné, leč pro mne jedině cenově dostupné dosavadní stravy, druhak by mohli být ohrožováni na zdraví a obtěžováni(!) i všichni občané v mém rodinném a pracovním okolí mým labilním psycho-chováním a zejména pak mou častou a určitě i nakažlivou nemocností vlivem mé nezaviněné neodolnosti vinou dluhů a zdravotně neoptimální stravy a tím i mé slabé kondice jak při psychické a fyzické námaze, tak i při schopnosti ubránit se alergiím a chorobám.

Nu a jaký to může mít ještě důsledek? Důsledek ten, že původní politika legislativní šikany a disciplinační tyranie ideologicky vlivnějších politických menšin původně s cílem sociálně názorově rozdělit dosavadní povahově pasivnější a tím i méně vlivné občanské většiny se změní. Změní se tak, že politika legislativních zákazů, konstruovaná k tomu, aby většinová společnost byla touto disciplinací názorově dělená a rozhádávaná jen proto, aby ti lidé zapomněli na své sociální problémy, se jednoho dne velmi snadno obrátí na svůj pravý opak a lidé pak už i kvůli absurditě zcela otočí svůj sociální postoj právě elitám státu na truc.

Názorově spontánně se tak vytvoří stav, jenž lidi z původní pasivní a trpělivé většiny radikálně sjednotí v tom nejtypičtějším sociálním požadavku, tj. aby například bankovní poplatky, úroky a nízké zaměstnanecké mzdy byly přísně zakázány. Protože – a to přece dá rozum – vždyť právě nedostatek peněz zaměstnanců ničí nejen jejich zdraví psychické, ale zejména jejich zdraví fyzické tím, že hrozba krmení se nekvalitní potravou a případná vitamínová podvýživa z nedostatku potravin bio-zdravých, tak vlastně ohrožuje celou naši společnost a tím i samotný stát v jeho úplných základech.

Zákonodárci sami pak následně začnou čelit žalobám u soudů a pouličním demonstracím občanů, či dokonce – nedej bohové a božky! – i nějakým projevům ještě více revolučního chování mas jen proto, že ideologiemi nadbytečných zákazů prkotin politici nakonec vyvolají všeobecný pocit stavu občanské nevole, prezentované jako pocit obecného ohrožení nejen psychického a zdravotního, ale potažmo i ohrožení sociálního! No a co potom s tím?

Co potom asi udělá ta mocensko legislativní morálně pokrytecká neomarxistická elita státu, když sklidí takové plody dračí setby svých zbytečných a buzerujících zákazů v občanské nespokojenosti, kterou právě ona sama vytvořila? Není proto rozumnější, pokud je k tomu vůle u „smluvních občanských stran“ jakýchkoliv sociálních vztahů, především v legislativě dávat přednost svobodným a dobrovolným dohodám mezi těmi, jichž se jakékoliv možné problémy týkají především? A jenom tehdy, když vůle k dohodě vůbec žádná vlivem okolností už být nemůže, tak teprve až potom – aby zasahoval zákon?

Ona totiž platí zkušenost: Technické normy si lidé vymýšlejí a domlouvají jen kvůli normalizaci. kompatibilitě a unifikaci produktů práce. Naopak právo si rozumní lidé vymýšlejí a domlouvají kvůli souladu vzájemných sociálních vztahů. Stát, v němž právě toto poslanci nevědí a navíc si technicko organizační normy pletou s normami práva a zákonů, tak to je typický polodiktaturní systém, kandidující na pojmenování: hloupý stát, řízený hloupými politickými diletanty, kteří pro stromy nedokážou vidět les. Zato vykrádat marxismus ideologií neomarxismu – na to kadeti jsou.

 

 

Přejít do diskuze k článku 84 komentářů